25 Cdo 2828/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobců 1) S. S., a 2) M. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované České
republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, o 1.808.290,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 185/2005,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 21. února 2007, č. j. 40 Co 1451/2006-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 1.808.290,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, která žalobcům
měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované (Katastrálního úřadu v
Š.) v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jako prodávající a J. S. jako kupující uzavřeli
dne 31. 7. 1995 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví
žalobců. Na základě této kupní smlouvy byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š.
ze dne 20. 10. 1995, č. j. 10 V 11-1497/95, povolen vklad vlastnického práva k
předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu ke dni 31. 7. 1995. Podáním ze
dne 17. 8. 1998 uplatnili žalobci vůči Katastrálnímu úřadu v Š. požadavek na
náhradu škody s tím, že návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem měl
být zamítnut, neboť jejich skutečnou vůlí nebyl prodej nemovitostí, nýbrž
získání půjčky, a kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem zastírajícím
zástavní smlouvu. Katastrální úřad v Š. vyjádřením ze dne 27. 8. 1998 požadavku
žalobců nevyhověl. Žalovaná přípisem ze dne 11. 7. 2003 žalobcům sdělila, že
jejich požadavek na náhradu škody považuje za nedůvodný a právo za promlčené.
Námitku promlčení vznesla žalovaná rovněž v řízení před soudem prvního stupně
(např. podáním ze dne 15. 8. 2005). Soud prvního stupně věc posoudil podle § 32
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a
dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť
žalobci již dne 17. 8. 1998 nepochybně věděli o tom, že jim vznikla škoda a kdo
za ni odpovídá, avšak žalobu na náhradu škody podali až 28. 7. 2005, tedy po
uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne
21. 2. 2007, č. j. 40 Co 1451/2006-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že škoda měla být
žalobcům způsobena přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. (tj. před 15. 5.
1998), dovodil v souladu s ustanovením § 36 tohoto zákona, že v souzené věci je
nutno aplikovat zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen
„zákon“). S odkazem na § 22 zákona č. 58/1969 Sb. a na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, dospěl k závěru, že v
posuzovaném případě se uplatní pouze subjektivní promlčecí doba v délce tří let
podle § 22 odst. 1, věty první, zákona, neboť se jedná o promlčení práva na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, u něhož se počátek běhu
promlčecí doby pojí ke dni, kdy se poškozený (žalobci) o vzniku škody dozvěděl,
tedy kdy zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a její
rozsah; promlčecí doba v délce deseti let podle § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969
Sb. se neuplatní, neboť toto ustanovení dopadá pouze na případy náhrady škody
způsobené nezákonným rozhodnutím. Nejpozději dne 17. 8. 1998 se žalobci
relevantním způsobem dozvěděli o vzniku škody, tříletá subjektivní promlčecí
doba (§ 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) k uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu tedy uplynula dne 17. 8. 2001. Řízení u okresního soudu však bylo
zahájeno až podáním žaloby dne 28. 7. 2005, a proto nárok žalobců zanikl v
důsledku promlčení. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem promlčení práva žalobců
na náhradu škody bylo již nadbytečné zabývat se splněním předpokladů
odpovědnosti za škodu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují je nesprávným právním posouzením
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesporují, že škoda byla způsobena
nesprávným úředním postupem, ale nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a tvrdí,
že objektivní promlčecí doba uvedená v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č.
58/1969 Sb. odpovídá promlčecí době stanovené občanským zákoníkem pro nárok na
náhradu škody, jež byla způsobena úmyslně. Namítají, že nárok uplatnili včas a
k námitce promlčení není možné přihlédnout. Tvrdí, že žalovaná jednala úmyslně,
což dovozují z korespondence mezi FÚ Z. a žalovanou, konkrétně uvádí obsah
přípisu FÚ Z. ze dne 19. 4. 1999. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že se
nevypořádal s jejich tvrzením, že žalovaná postupovala s rozporu se zákonem,
když „návrh na vklad kupní smlouvy nezamítla“. Navrhli, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla pro případ, že bude shledáno
přípustným, jeho zamítnutí. Trvá na svém názoru, že právo žalobců je promlčeno.
Ustanovení § 22 zákona č. 58/1969 Sb. stanoví u nároků z odpovědnosti za škodu
z titulu nesprávného úředního postupu jedinou, a to tříletou subjektivní
promlčecí dobu. Dovozuje, že z podání žalobců ze dne 17. 8. 1998, adresovaného
tehdejšímu Katastrálnímu úřadu v Š., je zřejmé, že již v této době si žalobci
byli vědomi vzniku možné škody i její výše.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení, které dovolatelé uplatňují jako důvod dovolání [§
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.),
tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak
dovolatel vymezí důvody dovolání. V posuzovaném případě dovolatelé s poukazem
na úmyslné protizákonné jednání žalované strany dovozují uplatnění desetileté
promlčecí doby ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. i na případy
nesprávného úředního postupu.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto
zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li
podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode
dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla
způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
V ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona jde o kombinaci doby subjektivní a doby
objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno. To vyplývá z dikce
ustanovení § 22 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže
pouze na okamžik doručení (oznámení) rozhodnutí. U nároků z odpovědnosti za
nesprávný úřední postup se pak uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí
doba podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona, která počíná běžet okamžikem, kdy se
poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž
lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4482, ročník
2007). V posuzovaném případě, kdy rozhodnutí o vkladu nebylo pro nezákonnost
zrušeno, posuzoval odvolací soud věc podle ustanovení o promlčení nároku z
nesprávného úředního postupu; dovolatelé pak takový závěr o promlčení
zpochybňují argumentací, že mělo být přihlédnuto k objektivní promlčecí době,
se kterou však zákon v takto právně kvalifikovaném nároku nepočítá. Dovolateli
tvrzený úmyslný postup žalované v rozporu se zákonem proto nemá ve vztahu k
promlčení práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem žádný
relevantní význam.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po
právní stránce zásadní význam, a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu