25 Cdo 283/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci K., zastoupené
advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C
149/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.
září 2004, č. j. 27 Co 359/2004-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
to tím, že zajistí kolaudační rozhodnutí pro tyto prostory“, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 5. 1991 byla uzavřena
smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalovanou jako pronajímatelem a J. P.,
jako nájemcem. Smlouvu podepsal otec žalobce, oba se jmenují stejně a v té době
měli oba stejné bydliště (žalobce má trvalé bydliště v obci K. až od 30. 12.
1994), a žádný z nich neměl tehdy oprávnění k podnikatelské činnosti; žalobce
je pak získal rozhodnutím Okresního úřadu v B. ze dne 21. 5. 1991; údaje o
podnikatelské činnosti, uvedené v § 2 smlouvy o nájmu, vycházejí z tohoto
rozhodnutí, které bylo vydáno až po podpisu této smlouvy, a uvedené IČ je
žalobcovo. Po provedeném řízení, v němž soud prvního stupně kromě listinných
důkazů provedl důkaz výslechem řady svědků včetně otce žalobce, dospěl k
závěru, že nebylo prokázáno tvrzení, že žalobcův otec smlouvu podepsal za
žalobce na základě písemného zmocnění. Proto soud dovodil, že nájemcem podle
této smlouvy o nájmu je žalobcův otec. Protože žalobce nebyl účastníkem smlouvy
o nájmu nebytových prostor, nemůže se domáhat ve smyslu ust. § 420 a násl. obč.
zák. náhrady škody z porušení povinností vyplývajících ze smlouvy. Žalobu proto
zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č. j. 27
Co 359/2004-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně (když další důkazy s ohledem na to, že účastníci byli v řízení před
soudem prvního stupně řádně poučeni ve smyslu ust. § 119a odst. 1 o. s. ř.,
neprováděl) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní
legitimace žalobce ve sporu. Žalobce se domáhá „náhrady škody, která mu vznikla
z nájemní smlouvy, kterou uzavřel se žalovaným dne 2. 5. 1991,“ z provedených
důkazů však vyplývá, že žalobce se nestal nájemcem na základě předmětné nájemní
smlouvy, když všichni svědkové uvedli, že vítězem výběrového řízení byl otec
žalobce, který se účastnil jednání. V bodě 2 nájemní smlouvy je sice uvedeno
IČO, které patří žalobci, u Obecního úřadu B. však byla pod tímto IČO
zaregistrována podnikatelská činnost až dne 21. 5. 1991, tedy následně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nájemní smlouvu dne
2. 5. 1991 neuzavřel s žalovanou žalobce, proto považoval za nerozhodné, že
žalobce podepsal dodatek nájemní smlouvy dne 2. 6. 1994. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že pokud se žalobce domáhá náhrady škody za porušení
nájemní smlouvy ze dne 2. 5. 1991, kterou neuzavřel, není ve sporu aktivně
legitimován.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje skutkové
okolnosti, nesouhlasí se závěrem soudu, že neprokázal svoji aktivní legitimaci
ve sporu, a namítá nesprávné právní posouzení. Povinnost vykázat se plnou mocí
při podpisu smlouvy má za samozřejmou, starosta obce musel rovněž vědět, že mu
plná moc musí být při podpisu předložena. Namítá, že stanovisko soudu, že
zmocněnec musí následně, a to i dalším osobám, prokázat, že při podpisu
smlouvy předložil plnou moc, nemá oporu v žádném předpise hmotného práva. V tom
spatřuje dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dále namítá, že písemná plná moc je
předepsána pouze pro plné moci podle ust. § 31 odst. 2 obč. zák. a na další
případy tento požadavek nelze rozšiřovat. Smluvní strany zvolily pro uzavření
smlouvy, pro kterou jinak není předepsána závazná forma a není při jejím
uzavření písemná plná moc nutná, písemnou formu a je nutno předpokládat, že
otec nájemce písemnou plnou moc měl. Důkaz o této skutečnosti má v rukou
žalovaná a nemůže-li tento důkaz předložit, údajně pro jeho zničení povodní,
nelze dovozovat, že tento důkaz musí po třinácti letech od podpisu smlouvy
předložit zmocněnec nebo zmocnitel. Tuto povinnost mu žádný právní předpis
neukládá a nikdo není povinen pořizovat druhopis plné moci pro případné
pozdější použití. Soud proto není oprávněn požadovat na žalobci důkaz, že plná
moc byla obci předložena. Podle ust. § 33 odst. 2 obč. zák. i při nedostatku
plné moci při podpisu by byl zmocnitel oprávněn dodatečně jednání zmocněnce
schválit, což se v daném případě stalo, když dovolatel již od 2. 5. 1991 plnil
podmínky nájemní smlouvy a na výzvu obce přemístil svoje trvalé bydliště do
místa provozovny. Požadovat tedy na žalobci důkaz, že plná moc byla zmocněnci
udělena, je v rozporu s hmotným právem, s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, a navíc je to nadbytečné. Okolnost, že on nebyl ve smlouvě
konkrétněji identifikován, mu nelze přičítat k tíži, je však v § 2 smlouvy
identifikován číslem a datem vystavení povolení k podnikatelské činnosti.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný
skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatel napadá skutkový závěr, z něhož při svém rozhodnutí vycházely soudy
obou stupňů, že nebylo prokázáno tvrzení o předložení plné moci, na jejímž
základě jednal otec žalobce jako jeho zástupce při uzavření nájemní smlouvy.
Jestliže dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá
skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl, a rozhodnutí
odvolacího soudu napadá proto, že soud aplikoval právo na skutkový závěr, s
nímž žalobce nesouhlasí, je zřejmé, že v tomto směru nejde o námitku
nesprávného řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Podstatou dovolání je
nesouhlas dovolatele s tím, jak byl na základě provedených důkazů a po jejich
zhodnocení zjištěn skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení
věci; jedná se proto především o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy
o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž však nemůže být
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Pokud je namítán nesprávný právní názor v otázce, zda zmocněnec musí následně
prokázat, že při podpisu předložil plnou moc, opravňující ho k zastupování,
nelze dovodit, že by tato otázka, předložená k posouzení dovolacímu soudu,
mohla být v dané věci otázkou zásadního právního významu.
Nehledě k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu z takovéhoto právního posouzení
ani nevychází a že skutkový závěr o tom, zda otec žalobce smlouvu podepsal v
zastoupení žalobce či nikoli, je podložen řadou jiných důkazů, zejména
svědeckých výpovědí i obsahem samotné nájemní smlouvy, nelze usoudit, že by
právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s hmotným právem.
Podle ust. § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná
za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.
Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být
patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Činí-li zmocněnec na základě
plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být
již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v
případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platí, že zmocněnec jednal vlastním
jménem (srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Jestliže ze skutkových zjištění, která není dovolací soud oprávněn v tomto
řízení přezkoumávat, vyplývá, že při uzavírání smlouvy jednal otec žalobce svým
jménem a ani ve smlouvě není uvedeno, že by ji uzavřel za žalobce, smlouvu jako
nájemce též podepsal a teprve později bylo do smlouvy dopsáno žalobcovo IČO,
pak je zřejmé, že otec žalobce jednal a smlouvu uzavřel vlastním jménem, nikoli
za žalobce, a to bez ohledu na to, zda byla při podpisu plná moc předložena či
nikoli. Aplikace ust. § 33 odst. 2 obč. zák. pak nepřichází v úvahu, neboť toto
ustanovení se vztahuje na situace, kdy zmocněnec jedná za jiného bez plné moci,
a tedy je z jeho jednání zřejmé, za koho jedná, což není tento případ.
Námitka, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost žalobce předložit plnou moc
prokazující, že jeho otec uzavřel smlouvu jeho jménem, není otázkou zásadního
právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Takovou otázkou může totiž být pouze otázka, jejíž řešení má vliv na rozhodnutí
ve věci samé. Pokud ze smlouvy samotné a ani z okolností provázejících její
uzavření nevyplývá, že nájemní smlouvu s pronajímatelem uzavřel žalobce
zastoupený svým otcem, nemůže mít otázka dodatečného předložení plné moci
rozhodující význam pro rozhodnutí v této věci; ostatně neúspěch žalobce ve věci
nebyl důsledkem toho, že v řízení nepředložil plnou moc vystavenou jeho otci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání proto není podle těchto ustanovení
proti tomuto rozhodnutí přípustné.
Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu