25 Cdo 2840/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně A. s.r.o., proti České republice – Ministerstvu průmyslu
a obchodu ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn.
7 C 174/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
8. března 2004, č. j. 15 Co 45/2004-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (původně J., spol. s r. o., u níž došlo v průběhu dovolacího řízení
ke změně obchodní firmy) se domáhala náhrady škody ve výši 1.754.578,78 Kč s
příslušenstvím, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Č. o. i.,
která podala sdělovacím prostředkům nepřesné údaje o kvalitě vzorků pohonných
hmot odebraných v čerpací stanici pohonných hmot provozované žalobkyní, jíž v
důsledku zveřejnění této informace tiskem poklesl v období od června 1996 do
května 1997 zisk z prodeje benzínu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 5. 2002, č.
j. 7 C 174/98-162, žalobě v plném rozsahu vyhověl vůči žalované, za kterou
označil Č. r. – Č. o. i., zamítl ji vůči žalované označené Česká republika –
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalobkyně a Č. o. i. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 10.
2002, č. j. 15 Co 435/2002-197, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení s tím, že jediným žalovaným subjektem je Česká
republika, za kterou v řízení jedná Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č.
j. 7 C 174/98-287, žalobě v plném rozsahu vyhověl vůči žalované České republice
- Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, žalobu zamítl vůči žalované Č. r. – Č. o.
i. a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Vyšel ze zjištění, že Č. o. i. provedla dne 14. 3. 1996 odběr vzorků u
namátkově vybraných čerpacích stanic a podrobila je zkoumání tzv. výzkumnou
metodou prostřednictvím Státního zkušebního ústavu lehkého průmyslu. Na základě
jeho zprávy hodnotící kvalitu pohonných hmot z hlediska ČSN 656505 a ČSN EN 228
poskytla tisku sdělení, že (kromě jiného) vzorky benzínu Natural 95 a Super 96
z čerpací stanice provozované žalobkyní nevyhovují normě, ačkoli normě vyhověly
při použití tzv. motorové metody. Tato informace byla tiskem převzata a
publikována a mohla u spotřebitele vyvolat dojem, že použitím takového benzínu
může poškodit motor svého vozidla. Zmíněnou informaci označil soud za
zavádějící jednak proto, že uvedené státní normy nebyly již v té době závazné,
jednak proto, že použitá metoda neměla dostatečnou přesnost a vypovídací
hodnotu. Ve zveřejnění neúplné a zavádějící informace spatřuje soud nesprávný
úřední postup České obchodní inspekce, který vedl v příčinné souvislosti k
prokázanému snížení příjmů žalobkyně; jsou tedy splněny všechny podmínky
odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále též jen „zákon“), přičemž za stát ve sporu vystupuje
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.
3. 2004, č. j. 15 Co 45/2004-316, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve
výrocích vztahujících se k Č. r. – Č. o. i. a řízení v tomto rozsahu zastavil,
v ostatních výrocích jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vytkl soudu prvního stupně nadbytečné výroky vztahující se k Č. o. i.,
ve věci samé se ovšem ztotožnil jak s jeho skutkovými zjištěními, tak s právním
posouzením věci, zejména se závěrem, že zveřejnění neověřené, nevěrohodné,
nesprávné a nepravdivé informace o kvalitě benzínu prodávaného žalobkyní,
představuje nesprávný úřední postup. Doplnil, že žalovaná neprokázala, že
odebrané vzorky byly před rozborem skladovány odpovídajícím způsobem, aby bylo
vyloučeno zkreslení výsledků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná Česká republika - Ministerstvo
obchodu a průmyslu ČR dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu především
nedostatky v odůvodnění rozsudku a jeho nepřezkoumatelnost. Neztotožňuje se se
závěrem o nesprávnosti úředního postupu a namítá, že výhrady odvolacího soudu k
postupu Č. o. i. vycházejí z nesprávného skutkového zjištění; v této
souvislosti polemizuje s konkrétními argumenty o skladování vzorků. Ohledně
správnosti analýzy pak poukazuje na okolnost, že Č. o. i. převzala hodnocení S.
z. ú. l. p., který není státním orgánem a jehož práce nepodléhá hodnocení
správnosti úředního postupu; žalovaná tak nemůže odpovídat za soudem zjištěné
nedostatky v činnosti této instituce. Nesouhlasí též se závěrem o příčinné
souvislosti, neboť podle jejího názoru se na prodeji benzínu podílí více
faktorů, takže ušlý zisk nelze považovat za způsobený pouze zveřejněním údajů o
výsledcích kontroly. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nejde tedy
o změnu rozsudku podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a přípustnost
dovolání nemůže být založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud
prvního stupně shodně, pokud jde o platební povinnost žalované České republiky.
Na tom nic nemění okolnost, že v předchozím rozhodnutí soud prvního stupně
nesprávně žalobu proti žalované označené Česká republika – Ministerstvo
průmyslu a obchodu ČR zamítl a současně jí vyhověl vůči žalované označené Česká
republika – Č. o. i. Protože jediným žalovaným subjektem je Česká republika, je
zřejmé, že stejně jako pozdější (nyní dovoláním napadené) rozhodnutí i
předchozí zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně dovodilo její odpovědnost za
škodu, zatímco uvedený zamítavý výrok byl pouze procesně nesprávně vyjádřeným
závěrem o tom, kdo za žalovanou má před soudem vystupovat. Nejde tudíž o
případ, že by soud prvního stupně v pozdějším rozhodnutí rozhodl odlišně od
rozhodnutí předchozího, vázán právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé by tedy mohla být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Odůvodňuje-li žalovaná své dovolání též podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
tím, že rozsudek odvolacího soudu ohledně vad při zkoumání a vyhodnocování
předmětných vzorků vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, jde o nezpůsobilý dovolací důvod, který lze uplatnit jen
při přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.,
avšak přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
založit nemůže.
Dovolatelka bez bližšího zdůvodnění a bez formulace právní otázky zásadního
významu napadá též správnost závěru odvolacího soudu o příčinné souvislosti
mezi nesprávným úředním postupem orgánu státu a ušlým ziskem na straně
žalobkyně. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí
(zde nesprávným úředním postupem) a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli
právní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp.
zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C
1025); ani v tomto směru tedy nelze dovodit, že by dovolatelka měla výhrady k
posouzení právní otázky, tím spíše otázky zásadního právního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam skutečně má. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí
věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní
stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající
obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích
soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže
nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“)
řešení této právní otázky].
Právní závěr o nesprávnosti úředního postupu, který odvolací soud
spatřuje v poskytnutí nesprávných a zavádějících informací sdělovacím
prostředkům, napadá dovolatelka argumentem, že Č. o. i. pouze prezentovala
údaje získané od S. z. ú. l. p., který jako samostatný podnikatelský subjekt
nese odpovědnost za své jednání. Zde je třeba zdůraznit, že odpovědnost státu
za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní, tj.
bez ohledu na zavinění, a i když Č. o. i. vydala tiskové prohlášení v dobré
víře ve správnost údajů získaných od zkušebního ústavu, je pro odpovědnost
státu rozhodující, že objektivně tyto údaje neodpovídaly skutečnosti, jak vyšlo
později najevo ze skutkových zjištění soudu, jejichž správnost nepodléhá – jak
shora uvedeno - dovolacímu přezkumu. Této odpovědnosti se stát nemůže zbavit
poukazem na tvrzené pochybení jiného subjektu, z jehož podkladů vycházel.
Právní posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je tedy v souladu se
zákonem (§ 18 zákona č. 58/1969 Sb.) i soudní judikaturou (srov. obdobně např.
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co
704/97, publikovaný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998) a jeho rozsudek nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.; přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak dovodit
nelze.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. za
situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobkyni žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu