Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 2874/2000

ze dne 2001-01-31
ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2874.2000.1

25 Cdo 2874, 2993/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. B. G., CSc., proti žalovaným 1/ České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 a 2/ Č. n. b., o 1.133.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 13/97, o dovoláních žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 1999 č. j. 13 Co 423/99-46 a usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2000 č. j. 13 Co 158/2000-52, takto:

I. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 1999 č. j. 13 Co 423/99-46 se zamítá.

II. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2000 č. j. 13 Co 158/2000-52 se zamítá.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 8. 1999 č. j. 13 C 13/97-41 vyzval žalobce k doplnění žaloby o uvedení rozhodných skutečností (skutkového děje), v nichž spatřuje nesprávný úřední postup žalovaných (formulaci "zanedbání dohledu" soud považoval za neurčitou), jímž mu měla vzniknout škoda, a pokud se domáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, aby uvedl, který orgán, pod jakou spisovou značkou a kdy rozhodnutí vydal, a v čem žalobce spatřuje rozpor se zákonem. Dále soud žalobce vyzval, aby sdělil, zda žalovanou částku požaduje též jako plnění z veřejného příslibu, a aby v takovém případě uvedl rozhodné skutečnosti, na jejichž základě plnění z tohoto právního důvodu požaduje na první žalované.

Odvolání žalobce proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 1999 č. j. 13 Co 423/99-46 odmítl podle § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. s odůvodněním, že napadené usnesení soudu prvního stupně je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení, a proto není proti němu odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že jím podaná žaloba ze 14. 10. 1996 splňuje všechny náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o.s.ř., neboť již v ní uvedl, že škoda žalobci vznikla v důsledku porušení povinnosti obou žalovaných tím, že první žalovaná odňala bankovní licenci bance, v níž měl žalobce uloženy úspory ve výši 1.133.600,- Kč, aniž by objektivně zjistila závažné nedostatky v hospodaření banky. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 2. 2000 č. j. 13 C 13/97-47 opakovaně vyzval žalobce, aby ve lhůtě jednoho měsíce doplnil žalobu o náležitosti uvedené již v předchozí výzvě.

Odvolání žalobce proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2000 č. j. 13 Co 158/2000-52 rovněž odmítl podle § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. s odůvodněním, že usnesení soudu prvního stupně je rozhodnutím, jímž bylo vráceno podání k opravě, a proto není proti němu přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), o čemž byl žalobce v napadeném usnesení řádně poučen.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Zopakoval své námitky z předchozího dovolání a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání, která jsou přípustná podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., nejsou opodstatněná.

Dovolatel výslovně uplatnil jako dovolací důvod pouze vadu řízení uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (srov. § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.

V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl v obou případech oprávněn projednat odvolání proti usnesení a rozhodnout o něm bez nařízení jednání (srov. § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Odnětí možnosti jednat před soudem v dané věci nelze spatřovat ani v okolnosti, že odvolací soud nerozhodl o odvolání meritorně, neboť postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. se rozumí pouze činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jenž má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 1998).

Z uvedeného vyplývá, že obě usnesení odvolacího soudu, jimiž byla odvolání žalobce odmítnuta, nejsou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. postižena; dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěla jinými vadami uvedenými v ustanovení § 237 o.s.ř. či jinými vadami (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), ke kterým by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti podle § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. Dovolatel pak nenapadá ani správnost závěrů, jimiž odvolací soud své výroky odůvodnil (nemá výhrady proti závěru odvolacího soudu, že odvolání proti usnesení, jímž bylo podání účastníka vráceno k opravě, musí být podle § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnuto, neboť není podle § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné). Se zřetelem k tomu, že dovolací soud je uplatněným dovolacím důvodem vázán (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), že jiné dovolací důvody uplatněny nebyly a že řízení dovolatelem uplatněnou vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., jak bylo již shora vyloženo, netrpí, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková