25 Cdo 2877/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Městské části P.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 180.922,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 264/96, o dovolání žalobce i
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2000, č. j.
14 Co 218/2000-138, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování o nároku žalobce na náhradu
investic vložených do nemovitosti žalované vyšel ze zjištění, že žalobce na
základě nájemní smlouvy ze dne 20. 5. 1993 užíval nebytové prostory restaurace
N. r. v P. ve vlastnictví žalované. Provedl zde montáž etážového topení, za
kterou podle faktury ze dne 7. 9. 1993 zaplatil 95.609,- Kč, a v roce 1993
realizoval i stavební úpravy spočívající v opravě střechy skladu, zhotovení
přepážky do sálu k dámským toaletám, zhotovení WC a umyvadla pro personál,
oplechování 5 ks dveří, zhotovení mříží do všech oken, zhotovení mříží mezi
hernou a sálem, zhotovení mříží do průchodu domu a vybudování vodovodní
přípojky, za které podle faktury ze dne 24. 1. 1995 zaplatil 85.313,- Kč.
Dopisem ze dne 12. 12. 1994 žalovaná oznámila žalobci přechod vlastnictví k
nemovitosti na firmu S. M. (S. Z.) kupní smlouvou ze dne 24. 10. 1994 a
současně uvedla, že instalaci etážového topení a bezpečnostních mříží provedl
žalobce bez souhlasu majitele. Soud dovodil, že nájemní smlouva ze dne 20. 5.
1993 je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro
neurčitost a nesrozumitelnost označení nájemce, proto mezi účastníky nevznikl
nájemní vztah. Protože žalobce neobdržel souhlas vlastníka s provedením
stavebních úprav a nezískal ani stavební povolení, nemůže se úspěšně domáhat
vydání bezdůvodného obohacení za výstavbu vodovodní přípojky a etážového
topení. Ohledně zbývajících stavebních úprav, k nimž stavební povolení nebylo
třeba, by žalobce za analogicky použitého ustanovení § 131 odst. 1, 2 obč. zák.
měl právo „z nebytových prostor odmontovat to, co do nich vložil“, nemá však
nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 1998,
č. j. 14 Co 513/98-66, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že pouhé
formální nedostatky činí nájemní smlouvu ze dne 20. 5. 1993 neplatnou pro
neurčitost a nesrozumitelnost podle § 37 odst. 1 obč. zák., a uložil mu, aby
provedl výklad smlouvy postupem podle § 35 obč. zák., zejména aby vyšetřil
okolnosti jejího uzavření (kdo a z jakých podkladů text zpracoval a kdo byl
pozván k podpisu). Odvolací soud vyložil, že v případě absolutní neplatnosti
nájemní smlouvy by žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), jehož výše by se projevila v kupní ceně při
prodeji nemovitosti firmě S. Z. bez ohledu na to, zda byly stavební úpravy
odsouhlaseny vlastníkem nebo zda byly provedeny bez stavebního povolení. Pokud
by však soud prvního stupně dovodil platnost nájemní smlouvy, považoval
odvolací soud za významné, zda stavební úpravy byly provedeny se souhlasem
žalované nebo bez něj, přičemž z hlediska věcné pasivní legitimace musí být
především posouzeno, zda povinnosti pronajímatele před podáním žaloby nepřešly
na nového vlastníka nemovitosti. Na stavební úpravy provedené bez souhlasu
žalované dopadají vyslovené závěry o bezdůvodném obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 1. 2000, č. j. 19 C
264/96-115, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 7. 2000, č. j. 19 C
264/96-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41.074,- Kč s
příslušenstvím, ohledně částky 139.848,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Dospěl
k závěru, že ačkoliv je v záhlaví nájemní smlouvy ze dne 20. 5. 1993 žalobce
chybně označen, účastníci v průběhu řízení učinili nesporným, že ji skutečně
uzavřel žalobce; smlouva je tedy platná, přičemž podle jejího čl. IV změny
předmětu nájmu je nájemce povinen provádět se souhlasem pronajímatele a po
skončení nájmu smluvní strany provedou vzájemné finanční vypořádání nákladů
vložených do předmětu nájmu. Protože všechny žalobcem provedené úpravy, vyjma
instalace etážového topení (vodovodní přípojka nakonec nebyla realizována),
byly provedeny se souhlasem pronajímatele (přípis Místního úřadu v P. ze dne 2.
11. 1993), mělo být finanční vypořádání nákladů uskutečněno po skončení nájmu
(tj. po 1. 5. 1997); ještě za trvání nájemního vztahu však žalovaná kupní
smlouvou ze dne 24. 10. 1994 nemovitost prodala firmě S. Z. za dohodnutou kupní
cenu 2.000.000,- Kč (znaleckým posudkem byla cena nemovitosti stanovena ve výši
890.238,- Kč) a v čl. VI kupní smlouvy seznámila kupujícího se skutečností, že
v přízemí domu se nacházejí nebytové prostory, pronajaté pro restaurační provoz
s právem užívání do 1. 5. 1997; právní povinnosti vážící se k nájmu měl
kupující přebrat tak, jak vyplývají z nájemní smlouvy. Podle soudu tímto
ujednáním přešlo na kupujícího právo a povinnost vypořádat finanční závazky
vyplývající ze stavebních úprav, které žalobce provedl se souhlasem žalované,
proto žalovaná v tomto rozsahu není věcně pasivně legitimována. Jiná je situace
u etážového topení, které žalobce vybudoval bez souhlasu žalované, čímž
nemovitost zhodnotil a zvýšil její ocenění pro případ prodeje, jak ostatně
vyplynulo i ze znaleckého posudku vypracovaného před uzavřením kupní smlouvy
mezi žalovanou a firmou S. Z. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení plněním
bez právního důvodu podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., jehož výše se
rovná částce, o kterou se zvýšila hodnota nemovitosti ve vlastnictví žalované.
Podle posudku V. S., znalce z oboru stavebnictví a ekonomika, specializace ceny
a odhady nemovitostí, stavby obytné, zemědělské a průmyslové, jde o částku
41.074,- Kč.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7.
2000, č. j. 14 Co 218/2000-138, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé ohledně částky 126.387,- Kč s příslušenstvím potvrdil (ohledně zamítnutí
žaloby v částce 54.535,- Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním
nedotčen) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil
se i s jeho právními závěry s tím, že částka 41.074,- Kč nebyla žalobci
přiznána jako náhrada nákladů na změnu pronajaté věci podle § 667 obč. zák.,
nýbrž že představuje bezdůvodné obohacení, které vzniklo na straně žalované
zhodnocením její nemovitosti po vybudování etážového topení, a tedy navýšením
kupní ceny pro případ prodeje. Etážové topení bylo instalováno bez souhlasu
žalované a proto nelze náklady na jeho realizaci vypořádat podle čl. IV odst. 4
nájemní smlouvy ani nelze použít ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Žalovaná
respektovala, že etážové topení bylo vybudováno, neměla námitky proti
znaleckému posudku, který s ním počítal, a přijala kupní cenu; soud prvního
stupně tedy plnění správně posoudil jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst.
2 obč. zák. a podle § 451 odst. 1 obč. zák. uložil žalované povinnost
bezdůvodné obohacení žalobci vrátit. Oproti tomu u stavebních úprav provedených
se souhlasem žalované přešla na nabyvatele nemovitosti (S. M.) povinnost k
náhradě podle čl. IV. odst. 4 nájemní smlouvy a žalovaná není věcně pasivně
legitimována. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že není
rozhodné, zda žalobce provedl opravy, které má provést pronajímatel (§ 668, §
69 obč. zák.), ale rozhodná je skutečnost změny vlastnictví k nemovitosti,
neboť nový nabyvatel vstoupil do právního postavení pronajímatele.
Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.
Žalovaná přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti zaplatit žalobci částku 41.074,-
Kč s příslušenstvím dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
namítá, že kupující firma S. Z. (S. M.) měla po ukončení nájmu postupovat podle
ustanovení § 667 odst. 2 obč. zák., které stanoví, jak se vypořádají změny na
věci provedené bez souhlasu pronajímatele, a měla požadovat uvedení věci do
původního stavu na náklady nájemce. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že o
částku 41.074,- Kč se zvýšila kupní cena prodávaných nemovitostí, je tento
závěr v rozporu s provedeným dokazováním, neboť nemovitost byla kupní smlouvou
ze dne 24. 10. 1994 prodána S. M. nikoliv za odhadní cenu, ale za dohodnutou
částku 2.000.000,- Kč a skutečnost, že je v objektu vybudováno etážové topení,
nehrála podle žalované při stanovení kupní ceny žádnou roli a ve výsledku se
nijak neprojevila. Pokud došlo k bezdůvodnému obohacení, připadalo by v úvahu
jedině na straně S. M., který netrval na uvedení věci do původního stavu po
skončení nájmu. Žalovaná proto tvrdí, že není v předmětném sporu pasivně
legitimována, a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce, který přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 126.387,- Kč s příslušenstvím
dovozuje rovněž z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., vytýká soudu
prvního stupně, že nepřihlédl k tomu, že žalovaná se subjektivně necítila být
dlužníkem, a proto ani fakticky nepostoupila tento dluh v rámci kupní smlouvy
na firmu S. Z. (S. M.), čímž byla naplněna příslušná ujednání kupní smlouvy a
ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. Při sepisování a podpisu kupní smlouvy
žalovaná nesdělila kupujícímu, že žalobce provedl na nemovitosti úpravy a
opravy a vázne na ní dluh ve výši 85.313,- Kč. Změna vlastnictví k pronajaté
věci není podle žalobce bez dalšího rozhodnou skutečností ve vztahu k předmětné
pohledávce, tou by měla být konkretizace dluhu žalované, co do důvodu i výše, v
kupní smlouvě. Nový vlastník se fakticky nestal subjektem, který by provedl
finanční vypořádání nákladů vložených do předmětu nájmu, když o těchto
nákladech nebyl informován ani při jeho vstupu do práv a závazků z tehdy
existující nájemní smlouvy. Žalovaná jako prodávající v kupní smlouvě
prohlásila, že na nemovitosti neváznou žádné dluhy a žalobce se proto ze všech
uvedených důvodů domnívá, že žalovaná je věcně pasivně legitimována. Žalobce
navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku ve věci samé
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky
řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl
k závěru, že dovolání žalované, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., je důvodné, zatímco dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm.
a) až g).
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
V dané věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 3. 1998, č. j. 19 C
264/96-50, zamítl žalobu na zaplacení částky 180.922,- Kč s příslušenstvím a po
zrušení rozhodnutí usnesením odvolacího soudu uložil rozsudkem ze dne 24. 1.
2000, č. j. 19 C 264/96-115, žalované povinnost zaplatit žalobci částku
41.074,- Kč s příslušenstvím a ohledně částky 139.848,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl; odvolací soud poté jeho rozsudek ohledně částky 126.387,- Kč s
příslušenstvím potvrdil (ohledně částky 54.535,- Kč s příslušenstvím zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen). Je tedy zřejmé, že pozdější rozsudek
soudu prvního stupně je odlišný od rozsudku dřívějšího [dovolání je přípustné
ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.] jen v tom rozsahu, v jakém
byla žaloba shledána důvodnou (tj. ohledně 41.074,- Kč s příslušenstvím). K
dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu však není žalobce
subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku
plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit
zrušením napadeného rozhodnutí.
Napadá-li žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 85.313,- Kč, dovolání
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné není, neboť nové
rozhodnutí soudu prvního stupně je v tomto rozsahu obsahově shodné s jeho
rozhodnutím dřívějším. Protože přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1
o.s.ř. vyslovena nebyla a žalobce ani návrh na vyslovení přípustnosti před
vyhlášením rozsudku odvolacího soudu neučinil (§ 239 odst. 2 o.s.ř.), mohla by
být přípustnost dovolání založena toliko z důvodů taxativně uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným.
Žalobce však netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by rozsudek odvolacího
soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání
žalobce proto směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné a Nejvyšší
soud je podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl,
aniž se mohl zabývat věcí z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalovaná uplatňuje jako dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval
na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil.
Odvolací soud odůvodnil pasivní legitimaci žalované ve věci tím, že v případě
změn předmětu nájmu (nebytových prostor) provedených bez souhlasu pronajímatele
se neuplatní ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., tedy že nároky nájemce
založené změnou věci bez souhlasu předchozího pronajímatele nepřecházejí na
nového vlastníka věci.
Podle § 680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci,
vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn
zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna
oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Toto ustanovení upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté
věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá,
oddíl první až třetí obč. zák.) dopadá i na vztahy nájmu nebytových prostor,
neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. § 720 obč. zák.) v zákoně
č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších
předpisů, neobsahuje speciální ustanovení o důsledcích změny vlastníka
pronajaté věci za trvání nájemního vztahu, a je proto nutno použít obecná
ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), konkrétně pak
jeho ustanovení § 680, které tuto otázku výslovně řeší (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 861/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura 7/2002, č. 125).
Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatým nebytovým prostorám (domu s
nebytovými prostorami v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení
pronajímatele. Jde o zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je
spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti
pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li právní
skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje - tj. nabytí vlastnického
práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do původního nájemního vztahu se
všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a
práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. nájemní
smlouvy. Na nabyvatele však nepřecházejí z titulu tohoto právního nástupnictví
všechna práva a povinnosti pronajímatele, což je dáno povahou nájemního vztahu
jako vztahu obsahově vnitřně složitého, zahrnujícího řadu různorodých práv a
povinností, z nichž některá mají samostatný právní režim daný právním důvodem
jejich vzniku. Na nabyvatele tak nepřecházejí zejména peněžité pohledávky a
dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, jako je např.
pohledávka pronajímatele na splatné nájemné, povinnost zaplatit splatnou
pohledávku nájemce na slevu z nájemného apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura 11/1997, č. 84). Z toho je třeba dovodit, že na nového pronajímatele
(nabyvatele pronajaté věci) nepřecházejí ani práva a povinnosti pronajímatele
vzniklé v souvislosti se změnami pronajaté věci provedenými nájemcem za trvání
původního nájemního vztahu bez souhlasu pronajímatele. Jestliže totiž takové
úpravy (změny) zakládají nájemci nárok na vydání bezdůvodného obohacení (podle
§ 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.), vzniká nájemci již k okamžiku jejich
provedení peněžitá pohledávka, která stejně jako jiné shora uvedené splatné
pohledávky nepřechází při prodeji předmětu nájmu z předchozího pronajímatele na
pronajímatele nového (nabyvatele věci). Proto nájemce, který bez souhlasu
původního pronajímatele zhodnotil pronajaté nebytové prostory jejich stavební
úpravou či změnou, není oprávněn uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vůči novému pronajímateli, který později nabyl nemovitost, v níž se
nebytové prostory nacházejí.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že právní závěr odvolacího soudu, že
žalovaná, ač již není vlastníkem předmětných nemovitostí, je pasivně
legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované provedením
změn na předmětu nájmu bez jejího souhlasu, je správný. Bezvýznamná je pak
dovolací námitka, že zhodnocení nemovitosti žalobcem se nepromítlo do výše
kupní ceny, za jakou ji žalovaná prodala; pro opodstatněnost nároku na vydání
bezdůvodného obohacení je rozhodující pouze to, zda a v jakém rozsahu skutečně
ke zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalované došlo.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tedy není naplněn a Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalované, které směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované
v částce 41.074,- Kč s příslušenstvím, zamítl (§ 243b odst. 1 části věty před
středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť
žádný z účastníků neměl v dovolacím řízení úspěch.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu