25 Cdo 2883/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované Nemocnici s
poliklinikou v P., o náhradu škody ve výši 494.970,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 6 C 178/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. dubna 2004, č. j. 12
Co 846/2003-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. 6 C
178/2000-126, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, č. j. 6 C
178/2000-140, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2002, č. j. 6 C
178/2000-142, uložil žalované zaplatit žalobkyni na bolestném částku 1.050,-
Kč, za ztížení společenského uplatnění částku 2.100,- Kč, na náhradě za ztrátu
na výdělku za dobu od 1. 9. 1992 do 30. 9. 1994 částku 115.270,- Kč a na
nákladech léčení částku 12.765,50 Kč, a pokud bylo požadováno více, žalobu na
zaplacení dalších částek zamítl (tj. na bolestném 1.750,- Kč, za ztížení
společenského uplatnění 2.900,- Kč, na ztrátě na výdělku 250.092,- Kč, na
nákladech léčení 17.042,50 Kč a v plném rozsahu požadavek na náhradu za ztrátu
na důchodu ve výši 90.000,- Kč) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně byla dne 20. 3. 1992 a následně dne 23. 9. 1992
operována na pracovišti žalované pro valgózní postavení palce a kladívkového
druhého prstu levé nohy, v důsledku odborného pochybení se operace nezdařily,
žalobkyně byla nucena podstoupit další dvě reoperace v dubnu r. 1993 a v lednu
r. 1994. V důsledku toho došlo ke škodě na zdraví žalobkyně, aniž by vznik
škody spoluzavinila (§ 420 obč. zák.). Žalovaná uznala základ nároku a částečně
jí plnila mimosoudně. Se žalobkyní byl rozvázán pracovní poměr dohodou ke dni
31. 7. 1994 z důvodu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, žalobkyně však
tvrdila, že tato dohoda je neplatná, neboť okamžitě po ukončení jejího
pracovního poměru z důvodu zrušení jejího místa bylo toto místo nově zřízeno. Za dobu od 1. 8. do 30. 9. 1994 jí její bývalý zaměstnavatel vyplatil odstupné,
od 1. 10. 1994 byla v evidenci Úřadu práce v P., do 31. 3. 1995 pobírala hmotné
zabezpečení v nezaměstnanosti, od 1. 4. 1995 byla v pracovní neschopnosti a
byly jí vypláceny nemocenské dávky do 3. 5. 1996, kdy byla vyřazena z evidence
Úřadu práce a od 4. 5. 1996 jí byl přiznán starobní důchod. Soud stanovil výši
bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle lékařského
ohodnocení a podle vyhl. č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a dospěl
k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu bolestného za 155 bodů po 30,- Kč, a
vzhledem k tomu, že žalovaná již před podáním žaloby žalobkyni na tento nárok
plnila, žalobě vyhověl co do částky 1.050,- Kč. S ohledem na omezení hybnosti
základního kloubu na palci nohy žalobkyně a na okolnosti případu dospěl soud k
závěru, že náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobkyně, které bylo
ohodnoceno 70 body, je namístě zvýšit na trojnásobek, tj. na částku 6.300,- Kč,
z níž před zahájením řízení byla již vyplacena částka 4.200,- Kč, proto soud
žalobkyni přiznal částku 2.100,- Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Na náhradě
nákladů léčení za cesty žalobkyně na vyšetření a k hospitalizaci jí soud
přiznal 12.765,48 Kč a ohledně dále požadované částky 5.042,52 Kč a částky
12.000,- Kč, požadované na náhradě za doprovod manžela k lékařským vyšetřením,
žalobu zamítl, neboť tyto náklady nebyly v řízení prokázány. Nárok na náhradu
za ztrátu na výdělku, uplatněný za období od 1. 9. 1992 do 31. 5. 1998, soud
uznal důvodným pouze za období od 1. 9. 1992 do 30. 9. 1994, neboť pracovní
poměr žalobkyně skončil 31. 7. 1994 a za srpen a září 1994 jí zaměstnavatel
vyplatil odstupné. Námitku žalobkyně, že pracovní poměr s ní byl rozvázán
nezákonně a že dohoda o skončení pracovního poměru je neplatná, soud neshledal
důvodnou, neboť žalobkyně se vyslovení neplatnosti této dohody podle § 64
zákoníku práce nedomáhala a soud není v tomto řízení oprávněn platnost dohody
přezkoumávat. Vycházeje z nesporného průměrného výdělku žalobkyně, který byl
valorizován podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a č. 263/1994 Sb., přiznal
žalobkyni po odpočtu vyplacených nemocenských dávek za období od 1. 9. 1992 do
30. 9.
1994 a odstupného celkem částku 115.270,- Kč. Ve zbytku žalobu na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení jejího pracovního poměru zamítl, neboť
z důvodu chybějící příčinné souvislosti žalobkyni nárok nevznikl, když její
pracovní poměr skončil pro nadbytečnost z organizačních důvodů a nikoli pro
její zdravotní nezpůsobilost. Ze stejných důvodů jí nepřiznal náhradu za ztrátu
na důchodu, kterou žalobkyně požadovala ve výši 90.000,- Kč (1.800,- Kč měsíčně
za 50 měsíců).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 20. 4. 2004, č. j. 12 Co 846/2003-180, poté, co připustil změnu - rozšíření
žaloby o náhradu bolestného na částku 31.350,- Kč a ztížení společenského
uplatnění na částku 118.650,- Kč, žalobu v tomto rozsahu zamítl, nepřipustil
změnu žaloby ohledně příslušenství uplatněných nároků, a rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavých výrocích co do částky 1.750,- Kč na bolestném, částky
2.900,- Kč za ztížení společenského uplatnění, částky 250.092,- Kč na ztrátě na
výdělku, částky 90.000,- Kč na náhradě za ztrátu na důchodu, částky 17.042,50
Kč na nákladech léčení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jehož skutková
zjištění vyhodnotil jako správná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením
věci. Předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu byly v řízení prokázány
a žalovaná základ nároku ani nezpochybňovala. Pokud se žalobkyně po rozšíření
žaloby domáhala na bolestném zaplacení částky 31.350,- Kč, není tento nárok
důvodný, a to ani z hlediska výjimečnosti či mimořádnosti případu ve smyslu
ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ani z důvodu, že by některé operace
nebyly v lékařských posudcích zohledněny. Odvolací soud shledal správným závěr
soudu prvního stupně o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na
trojnásobek s tím, že k navýšení o další násobky neshledal důvod, a ani
skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právního předpisu, není rozhodná. S
odkazem na důvody, pro které okresní soud žalobkyni nepřiznal na náhradě
nákladů léčení vyšší částku než 12.765,50 Kč, se odvolací soud ztotožnil s jeho
závěrem, že vynaložení dalších nákladů, za něž je požadována náhrada, nebylo
prokázáno. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v tomto řízení nelze
zkoumat platnost dohody uzavřené dne 13. 6. 1994 mezi žalobkyní a jejím
tehdejším zaměstnavatelem o skončení pracovního poměru žalobkyně z důvodu podle
ust. § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, tedy z důvodu nadbytečnosti
zaměstnance vzhledem k organizačním změnám. Protože pracovní poměr žalobkyně
skončil ke dni 31. 7. 1994 z organizačních důvodů a nikoli pro zdravotní
nezpůsobilost, není zde ani příčinná souvislost mezi poškozením zdraví
žalobkyně, způsobeným pochybením žalované, a ztrátou výdělku žalobkyně a ani s
jejím nástupem do starobního důchodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že ohodnocení bolestného a ztížení jejího
společenského uplatnění stanovené soudy obou stupňů nezohlednilo mimořádné
okolnosti jejího případu, když bylo jednoznačně prokázáno, že její společenské
uplatnění a zapojení před vznikem škody na zdraví bylo na velmi vysoké úrovni a
bylo tedy namístě částku bodového ohodnocení zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky
č. 32/1965 Sb. více, než jak soudy učinily. Zásadně nesouhlasí s rozhodnutím o
nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a za ztrátu na důchodu za dobu od 1. 10.
1994 do 31. 7. 2002, neboť odborné pochybení žalované v souvislosti s
poskytnutím léčebné péče mělo závažný dopad i do pracovněprávní oblasti. Uvádí,
že v řízení doložila, že před provedením operace byla zaměstnavatelem hodnocena
jako velmi dobrý a vážený zaměstnanec, avšak zaměstnavatel využil její
probíhající léčení a hodnotil její nepřítomnost na pracovišti od 30. 4. 1994 do
20. 5. 1994 jako hrubé porušení pracovních povinností a ukončil s ní pracovní
poměr okamžitým zrušením. Pod tímto nátlakem jí nezbylo než ukončit pracovní
poměr dohodou, která však z její strany nebyla uzavřena svobodně a je proto
absolutně neplatná. Oba soudy měly k neplatnosti této dohody přihlédnout, aniž
by žalobkyně musela prokazovat podání žaloby o neplatnost dohody. S odvoláním
na judikát R 50/85 poukazuje na to, že škoda jí byla způsobena lékařským
postupem kvalifikovaným jako „vitium artis“, který lze hodnotit jako hrubou
nedbalost ve smyslu § 447 odst. 2, věty druhé za středníkem, obč. zák., proto
jí soud mohl na náhradě ztráty na výdělku přisoudit více, než stanoví limity
zmíněné v tomto ustanovení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř. se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 17.042,50 Kč
na náhradě nákladů léčení, proti němuž dovolání žalobkyně rovněž směřuje.
Vzhledem k tomu, že tento nárok - jakožto jeden z dílčích nároků na náhradu
škody způsobené na zdraví - je samostatným nárokem, který lze uplatnit
samostatnou žalobou, je zřejmé, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti
výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a proto přípustnost dovolání je vyloučena
ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto
rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Po rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž jí bylo vyhověno v částce 1.050,- Kč
na bolestném a v částce 2.100,- Kč na náhradě za ztížení společenského
uplatnění a žaloba byla co do částek 1.700,- Kč na bolestném a 2.900,- Kč za
ztížení společenského uplatnění zamítnuta, žalobkyně v odvolacím řízení navrhla
rozšíření žaloby na 31.350,- Kč na bolestném a 118.650,- Kč za ztížení
společenského uplatnění. Odvolací soud po připuštění uvedené změny takto
změněnou žalobu zamítl a jinak rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích ohledně těchto dvou nároků potvrdil. Z porovnání rozsudku soudů obou
stupňů vyplývá, že skutkově i právně posoudily výši nároku žalobkyně na
bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění zcela shodně, takže
výsledkem jejich úvah byl závěr o nedůvodnosti nároku v rozsahu přesahujícím
částky přiznané žalobkyni již rozhodnutím soudu prvního stupně. Z tohoto
pohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů co do vymezení subjektivních práv a
jim korespondujících povinností účastníků souhlasná. Rozsudek odvolacího soudu
nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani v té části, v níž odvolací soud rozhodl
o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla žaloba v odvolacím řízení
rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně. Proto se
přípustnost dovolání proti potvrzujícím zamítavým výrokům ohledně náhrady
bolestného a ztížení společenského uplatnění řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí NS ČR z 12. 2.1998 sp. zn. 2 Cdon
417/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č.140, roč. 1998).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst.
3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy
dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti.
Námitky dovolatelky proti zamítavému výroku ohledně náhrady za bolestné a za
ztížení společenského uplatnění se jednak týkají otázek skutkových, tedy toho,
zda v řízení bylo prokázáno její zapojení do společenského, osobního a
kulturního života na velmi vysoké úrovni a zda na její straně existují
skutečnosti, které opravňují posouzení jejího případu jako případu hodného
mimořádného zřetele ve smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a
jednak se týkají aplikace tohoto ustanovení na daný skutkový stav.
Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal
i odvolací soud, jsou výtkami proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný
skutkový stav věci spočívá. Jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(uplatnění tohoto dovolacího důvodu jako důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř. je vyloučeno, srov. R 8/1994). Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s.
ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ, nehledě k tomu,
že dovolatelka ani nekonkretizovala, v čem její mimořádné zapojení do
společenského, osobního a kulturního života spočívalo a k jakým okolnostem měl
tedy soud přihlížet.
Pokud jde o aplikaci ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění
pozdějších změn (dále jen vyhláška), o pochybení při právním posouzení věci se
jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně
hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu.
Pro určení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění je
rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno
vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění
v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.
Odškodnění lze přiměřeně zvýšit podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve
zcela výjimečných případech. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění
totiž samo již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé
důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a
společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. § 4 odst.1
vyhlášky). Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na
dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2
vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které podle předpokladů, které
poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě
a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny.
Z těchto hledisek odvolací soud (i soud prvního stupně) zjištěný skutkový stav
věci po právní stránce posoudily a nelze jim vytýkat nesprávný právní názor při
úvaze o zvýšení základního odškodnění, tím méně se pak jedná o otázku zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Přisvědčit je třeba i názoru odvolacího soudu, že v tomto řízení nelze jako
předběžnou otázku řešit platnost dohody žalobkyně uzavřené s jejím
zaměstnavatelem o skončení pracovního poměru. Z ustanovení § 64 zák. práce
vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly
právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou
měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního
poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, pracovní poměr mezi
účastníky podle tohoto právního úkonu skončil, i kdyby šlo o neplatné rozvázání
pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou
platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou
(obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon
475/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 1997, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 55, roč. 2002). Nicméně na
základě neplatného rozvázání pracovního poměru vzniká pracovníkovi nárok na
náhradu mzdy proti jeho zaměstnavateli, nikoliv nárok proti jinému subjektu na
náhradu škody, způsobené mu na zdraví.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve
výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem
dosahovaným po poškození (§ 447 obč. zák.), k němuž je třeba připočítat
případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na
zdraví stejného výdělku jako před poškozením.
Náhradou za ztrátu na výdělku (§ 447 obč. zák.) se neodškodňuje samotná ztráta
či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž majetková újma projevující se tím, že
trvalou ztrátou (snížením) pracovní způsobilosti následkem újmy na zdraví
přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by – nebýt poškození
zdraví - dosáhl. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti poškozenému vzniká (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy,
není-li schopen pro své zdravotní postižení, za něž škůdce odpovídá, konat
dosavadní práci (práci stejného druhu) a dosahovat tak výdělku, který předtím
měl, popř. kdyby byl uznán invalidním nebo částečně invalidním (srov. též R
64/2003). Pro právní posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti je v prvé řadě rozhodující pokles výdělečné
schopnosti poškozeného v důsledku poškození jeho zdraví, tedy zjištění, že v
důsledku chybně provedené operace nemůže žalobkyně vykonávat stejnou (a stejně
placenou) práci jako před poškozením zdraví. Jak vyplývá z výsledků řízení před
soudy obou stupňů, ke snížení pracovní způsobilosti žalobkyně a její výdělečné
schopnosti v důsledku chybného zákroku ve zdravotnickém zařízení žalované v
daném případě nedošlo, resp. něco takového nebylo ani tvrzeno a prokazováno,
přestože k doplnění skutkových tvrzení k nároku na náhradu ušlého výdělku za
dobu od 1. 8. 1994 do 31. 5. 1998 a na náhradu důchodu a k označení důkazů v
tomto směru byla žalobkyně soudem vyzvána a poučena podle ust. § 118a o. s. ř.
(č. l. 123 spisu).
Jestliže náhradou za ztrátu na výdělku (§ 447 obč. zák.) se odškodňují trvalé
následky poškození, projevující se jako snížení pracovní způsobilosti
poškozeného vlivem škodné události, nemůže nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku žalobkyně za dobu od 1. 10. 1994 zakládat skutečnost, že žalobkyně po
rozvázání pracovního poměru nebyla po 31. 7. 1994 zaměstnána a nepracovala pro
nedostatek vhodných pracovních příležitostí, neboť od 1. 10. 1994 byla v
evidenci úřadu práce a pobírala příspěvky hmotného zabezpečení. Nezaměstnanost
pro nedostatek pracovních příležitostí není samozřejmě způsobena následky
poškození zdraví, nýbrž situací na trhu práce (obdobně srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikované v časopisu Soudní
judikatura pod č. 45, roč. 2001). Chybné právní posouzení otázky příčinné
souvislosti mezi poškozením zdraví a ztrátou výdělku v době nezaměstnanosti
nelze proto odvolacímu soudu vytýkat.
Ani otázka vlivu hrubé nedbalosti (ust. § 447 odst. 2, věta druhá za
středníkem, občanského zákoníku) na výši náhrady za ztrátu na výdělku nemá v
dané věci zásadní právní význam pro rozhodnutí.
Podle ust. § 447 odst. 2 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku spolu s
výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným
invalidním důchodem nesmí přesahovat částku stanovenou předpisy pracovního
práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto
omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele
hodných může soud určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena
hrubou nedbalostí.
Vzhledem k tomu, že omezení výše náhrady za ztrátu na výdělku, stanovené
předpisy pracovního práva pro náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z
povolání (§ 195 zák. práce), na které odkazuje ustanovení § 447 odst. 2 obč.
zák., bylo s účinností od 1. 6. 1994 zrušeno (zákon č. 74/1994 Sb.- novela
zákoníku práce), ztratila své opodstatnění i poslední věta § 447 odst. 2 obč.
zák. - umožňující v případě škody způsobené úmyslně, popř. hrubou nedbalostí,
překročit částku stanovenou předpisy pracovního práva - neboť náhrada za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se nyní stanoví do výše průměrného
výdělku, který podle předpisů pracovního práva platných od 1. 6. 1994 není již
krácen (srov. R 71/2002).
Jestliže se poškozený stane poživatelem starobního důchodu, zdrojem jeho příjmů
již není výdělek či dávky invalidního důchodu, jež výdělek nahrazují. Od data
přiznání starobního důchodu mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle §
447 obč. zák. nepřísluší (srov. R 35/1996). Přichází v úvahu nárok na náhradu
za ztrátu na důchodu.
Jak vyplývá z ust. § 447a obč. zák., vznik a existence tohoto nároku závisí
především na tom, zda poškozený pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti. Ztráta na důchodu spočívá totiž v tom, že
poškotzenému byla vyměřena nižší dávka důchodového zabezpečení, než by mu
náležela v případě, že by se do výpočtu výše důchodu započítalo i plnění
poskytnuté z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti nenáleží, odvolací soud ve svém právním
posouzení nepochybil. Otázka vzniku tohoto nároku není tedy otázkou zásadního
právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska
právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu zásadní význam po stránce
právní ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; dovolání proti
tomuto rozhodnutí tak není podle těchto ustanovení přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odmítl podle
ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované
v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu