25 Cdo 2905/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalované K., p., a. s., o
zaplacení 82.555,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 22 C 26/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 20 Co 70/2004-41, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 20 Co
70/2004-41, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 72.374,- Kč s příslušenstvím, se co do
částky 67.356,- Kč s příslušenstvím, v závislých výrocích o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
náklady zmocněnce žalobkyně v adhezním řízení (5.575,-Kč), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 15. 2. 2001 utrpěla těžký
úraz při přecházení vozovky, když byla zachycena nákladním automobilem řízeným
K. V., pojištěncem žalované. K. V., který jako řidič nákladního automobilu v
důsledku překročení povolené rychlosti jízdy zachytil žalobkyni, zprava
přecházející vozovku, a způsobil jí těžkou újmu na zdraví, byl rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 4 T 32/2001, uznán
vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.1, 2 trestního
zákona, přičemž bylo vzato v úvahu i spoluzavinění žalobkyně, která porušila
ust. § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
když přecházela vozovku v naprosto nevhodném místě. Žalobkyně byla od 15. 2. do
19. 2. 2001 hospitalizována na klinice anesteziologie resuscitace, poté na
klinice chirurgie a v době od 22. 7. do 11. 8. 2002 byla na léčebném pobytu v
lázních A. Bolesti žalobkyně byly dne 21. 6. 2001 MUDr. P. D. a primářem MUDr.
V. F., zástupcem přednosty Ortopedicko-traumatologické kliniky FNKV P.
ohodnoceny 401 body s tím, že vzhledem k těžkému crush syndromu a bolestivému
způsobu léčby se ohodnocení zvyšuje na dvojnásobek, celkem na 802 bodů. Protože
odškodnění za bolest celkem za 802,5 bodů po 30,- Kč, snížené o 20 % v rozsahu
spoluzaviněné žalobkyně, bylo již žalobkyni uhrazeno, dospěl soud k závěru, že
žaloba není důvodná, neboť bolesti v souvislosti s úrazem, který žalobkyně
utrpěla dne 15. 2. 2001, vznikly za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., která
stanoví hodnotu 1 bodu 30,- Kč, a tomu odpovídá i lékařské hodnocení bolestného
z 21. 6. 2001. Odškodnění za bolest bylo správně hodnoceno podle této vyhlášky
a zvýšeno na dvojnásobek, proto nebylo aplikováno ust. § 7 odst. 3 této
vyhlášky, které se vztahuje na zcela výjimečné případy hodné mimořádného
zřetele. Soud shledal opodstatněným i krácení náhrady, neboť spoluzavinění
žalobkyně na vzniklé škodě (§ 441 obč. zák.) odpovídá 20 %. Náhradu nákladů,
jež žalobkyně jako poškozená vynaložila za zastoupení advokátem v trestním
řízení ve výši 5.575,- Kč, jí soud prvního stupně nepřiznal s tím, že se
nejedná o účelně vynaložené náklady ve smyslu ust. § 6 odst. 2 písm. d) zákona
č. 168/1999 Sb., když nárok žalobkyně na náhradu škody nebyl v trestním řízení
uplatněn řádně a včas.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004,
č. j. 20 Co 70/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé ohledně částky 72.374,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni částku 72.374,- Kč s 4 % úrokem z prodlení, co do
částky 10.181,- Kč s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vycházeje z ust. § 9, § 2 odst. 1 § 4 odst. 2 a § 8 odst. 2 vyhlášky č.
440/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, dospěl k závěru, že v
daném případě je třeba při stanovení výše náhrady za bolest postupovat podle
této vyhlášky, neboť při výkladu pojmu „vznik bolesti“ ve smyslu § 9 této
vyhlášky není určující jen to, kdy došlo ke škodní události (úrazu), popřípadě
kdy byl vypracován první znalecký posudek na bolestné, nýbrž rozhodující je,
kdy došlo objektivně ke stabilizaci bolesti a kdy je tak možno považovat
zdravotní stav poškozeného za ustálený, a v úvahu je třeba vzít i délku a
způsob léčení poškozeného v souvislosti s úrazem. Bolest pak zahrnuje jak
tělesné, tak duševní strádání poškozeného. Po doplnění dokazování dospěl
odvolací soud k závěru, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně se zřetelem k
odškodnění bolesti došlo až ve druhé polovině roku 2002 po skončení lázeňské
léčby. Hodnota jednoho bodu tedy činí 120,- Kč v souladu s vyhláškou č.
440/2001 Sb. a za 802 bodů činí náhrada celkem 96.240,- Kč. Odvolací soud
přisvědčil soudu prvního stupně, že i žalobkyně má podíl na vzniku škody, avšak
vzhledem k porovnání porušení povinností žalobkyně (přecházení vozovky nekolmo
k její ose) ve srovnání s porušením povinností řidičem K. V. je odpovídajícím
spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 10 %. Žalovaná by tedy měla žalobkyni
zaplatit částku 86.616,- Kč, z níž již bylo zaplaceno 19.260,- Kč, zbývá proto
doplatit částku 67.356,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že náklady spojené se zastupováním žalobkyně při uplatňování
nároku na náhradu škody v adhezním řízení nebyly účelně vynaloženy, když
důvodem, pro který nemohla být náhrada škody žalobkyni přiznána v trestním
řízení, bylo, že hlavní líčení se konalo již dne 13. 6. 2001 a výše bolestného
byla poprvé stanovena v posudku ze dne 21. 6. 2001. Na náhradě těchto nákladů
přiznal odvolací soud žalobkyni částku 5.018,- Kč (5.575,- Kč minus 10 %) a ve
zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že vyhláška č. 440/2001 Sb. se vztahuje na odškodňování bolestí za úraz
vzniklý dne 15. 2. 2001, k němuž došlo před účinností této vyhlášky. S poukazem
na § 9 této vyhlášky dovozuje, že za vznik bolesti je třeba považovat den, kdy
došlo k narušení integrity zraněné osoby, a odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení. Namítá, že pouze lékař - odborník, může určit, kdy došlo ke
stabilizaci bolesti žalobkyně, a názor, že bolest je stabilizována teprve v
okamžiku, kdy je zcela ukončen léčebný proces poškozeného, považuje za
nesprávný. Poukazuje na to, že žalobkyně předložila dva totožné posudky
vztahující se k odškodnění za bolest, a to první ze dne 21. 6. 2001 a druhý ze
dne 27. 1. 2003, přičemž oba obsahují tytéž položky a totéž bodové ohodnocení
podle vyhl. č. 32/1965 Sb. Nesouhlasí s posouzením účelnosti vynaložených
nákladů na zastupování žalobkyně v adhezním řízení ve smyslu ust. § 6 odst. 2
písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., neboť podle tohoto ustanovení se hradí náklady
spojené se zastupováním při uplatňování nároku na náhradu škody, který nebyl v
adhezním řízení uplatněn. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se všemi námitkami a výhradami
žalované se vypořádal odvolací soud. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uvádí, že náhrada za bolest se
poskytne poškozenému podle právního předpisu platného v době, kdy dojde k
ustálení jeho zdravotního stavu, což je zakotveno v ust. § 4 odst. 2 a z § 8
odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb.; k ustálení zdravotního stavu
žalobkyně došlo až po nabytí účinnosti této vyhlášky. Pouze z opatrnosti
žalobkyně navrhla, aby - pokud by soud věc posoudil podle vyhlášky č. 32/1965
Sb. - bylo odškodnění čtyřnásobně zvýšeno, neboť utrpěla život ohrožující úraz,
jehož následky ponese do konce života. K námitkám dovolatelky ohledně náhrady
nákladů spojených se zastupováním žalobkyně v adhezním řízení uvádí, že nárok
na náhradu škody lze uplatnit jak v trestním, tak občanskoprávním řízení, a
podle všeobecných pojistných podmínek pojišťovna uhradí náklady „soudního
řízení“, a nikoliv jen řízení občanskoprávního. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že v
rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady za bolest (67.356,- Kč s
příslušenstvím) vychází ze závěru, že podle přechodného ustanovení § 9 vyhlášky
č. 440/2001 Sb. se výše náhrady řídí podle této vyhlášky.
Především je třeba vycházet z toho, že při škodě na zdraví se bolesti
poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.)
odškodňují jednorázově. Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení
společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší
podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá.
Vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla vydána k provedení ust. § 444 odst. 2 obč.
zák. a která stanoví hodnotu 1 bodu 120,- Kč namísto dosavadních 30,- Kč,
nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§ 11) a zrušila předchozí prováděcí vyhlášku
č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ust. § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolest a ztížení společenského
uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti
této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Nárok na náhradu za bolest je jedním z dílčích relativně samostatných
nároků, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví, a vznik
tohoto nároku nemusí a obvykle ani není totožný se vznikem nároku na náhradu za
ztížení společenského uplatnění. Zatímco odškodnění bolesti se poskytuje za
bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením a nebo odstraňováním následků
škody na zdraví (srov. § 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965
Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrada za ztížení společenského uplatnění
se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě
ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v dalším životě a ve společnosti
(srov. § 3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu i okamžik vzniku bolesti a vzniku
ztížení společenského uplatnění není obvykle totožný.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že při výkladu pojmu „vznik
bolesti“ ve smyslu § 9 této vyhlášky není samo o sobě určující, kdy došlo ke
škodní události (úrazu), popřípadě kdy byl vypracován první znalecký posudek na
bolestné. Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodňují bolesti, které vznikly v
době její účinnosti, tedy nejdříve dne 1. 1. 2002, a to i za situace, že ke
škodní události, která vyvolala poškození zdraví, došlo v době před uvedeným
datem. Není přitom vyloučeno, že okamžik vzniku bolesti způsobené přímo
poškozením zdraví může být rozdílný od okamžiku vzniku bolesti vyvolané léčením
tohoto poškození či od okamžiku vzniku bolesti, jež byla způsobena teprve až
odstraňováním následků poškození zdraví (srov. § 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., § 2
odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nelze ovšem přisvědčit názoru, že pro aplikaci toho kterého právního předpisu
je rozhodující doba, kdy došlo ke stabilizaci bolesti a k ustálení zdravotního
stavu poškozeného, když odpověď na otázku, podle jakého předpisu se posuzuje
bolest způsobená škodou na zdraví, dává ust. § 9 vyhl. č. 440/2001 Sb.
Odvolací soud odůvodnil svůj postup podle vyhl. č. 440/2001 Sb. (s odkazem na
její § 8 odst. 2) závěrem, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až
po skončení lázeňské léčby. Podle ust. § 8 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
lékařský posudek se vydává: u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav
poškozeného považovat za ustálený /písm. a)/, u ztížení společenského uplatnění
zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví /písm. b)/. Toto
ustanovení však upravuje postup při vydávání posudku, tedy kdy lze provést
posouzení a vydat lékařský posudek, zatímco kriterium pro aplikaci toho kterého
právního předpisu je stanoveno v § 9 vyhl. 440/2001 Sb. Ostatně ust. § 8 odst.
2 písm. a) vyhl. č. 440/2001 Sb. je totožné s ust. § 9 vyhl. 32/1965 Sb. o tom,
kdy se provede posouzení v lékařském posudku.
Taktéž § 4 odst. 1, 2 vyhl. 440/2001 Sb., jenž stanoví, že při určování
bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze bolesti a že bodové
ohodnocení lze provést až v době stabilizace bolesti, není temporálním
ustanovením, které by řešilo podle jakého právního předpisu se posuzuje bolest
a náhrada za ni, nýbrž - jak naznačuje i samotné zařazení tohoto ustanovení pod
nadpisem „Určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v
jednotlivých případech“ - jsou zde stanoveny zásady pro určování bodového
ohodnocení v lékařském posudku, nikoliv zásady pro aplikaci konkrétního
právního předpisu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně dne 15. 2. 2001 utrpěla úraz. Pokud
bolesti vyvolané tímto úrazem, jejichž odškodnění se domáhá, jí vznikly již
tehdy, posuzuje se nárok podle předchozích právních předpisů, tedy podle
vyhlášky č. 32/1965 Sb. Jde tedy konkrétně o to, zda a které její bolesti, za
něž je požadována náhrada a jež jsou uvedeny v lékařských posudcích (zlomenina
kosti stehenní, zlomenina 6 žeber, poúrazový pneumotorax a hemotorax, tržná
rána na hlavě, otřes mozku a šok), vznikly jako přímý následek poškození zdraví
při úrazovém ději, nebo až jako důsledek léčení, popř. odstraňování následků
poškození zdraví (§ 2 vyhl. č. 440/2001 Sb., shodně § 2 vyhl. 32/1965 Sb.).
Pro závěr, že by odškodňované bolesti měly vzniknout až po skončení lázeňské
léčby ve druhé polovině r. 2002, nejsou v dosavadních výsledcích řízení žádné
podklady. Lékařský posudek, který byl vydán dne 21. 6. 2001 a ohodnotil její
bolest spojenou s utrpěným úrazem, i další lékařský posudek vydaný dne 27. 1.
2003 s tím, že léčení žalobkyně skončilo ukončením léčebného pobytu v lázních
dne 11. 8. 2002, jsou totožné jak ve výčtu jednotlivých položek, tak bodového
ohodnocení bolestí i důvodů pro navýšení na dvojnásobek (802 bodů),
nevypovídají však nic o tom, že by tyto bolesti vznikly až po 1. 1. 2002.
Protože pro posouzení, podle které vyhlášky má být poskytnuto odškodnění
bolesti, není rozhodující okamžik, kdy se ustálil zdravotní stav žalobkyně,
nýbrž okamžik, kdy vznikly její bolesti, je opačný právní názor odvolacího
soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, nesprávný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. je naplněn a rozsudek odvolacího soudu co do částky 67.356,- Kč s
příslušenstvím není správný. Dovolací soud jej proto v tomto rozsahu a v
závislých výrocích zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Žalovaná rovněž napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu co do částky
5.018,- Kč, přiznané žalobkyni na náhradě nákladů adhezního řízení. Dovolání v
tomto rozsahu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 5.018,- Kč s příslušenstvím. Ačkoli bylo o této
částce rozhodnuto jedním výrokem zároveň s částkou 67.356,- Kč, jedná se o
samostatný nárok žalobkyně, který by mohl být uplatněn samostatnou žalobou.
Dovolání tak směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přípustnost dovolání je proto
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na
případy, v nichž se přípustnost dovolání posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. a),
b) nebo c) o. s. ř.
Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst.
5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem, o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu