25 Cdo 291/2024-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Radkem Kopsou ve věci žalobkyně: J. N., zastoupená Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, 738 01 Frýdek - Místek, proti žalované: Fakultní nemocnice Ostrava, IČO 00843989, se sídlem 17. listopadu 1790, 708 52 Ostrava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna, a.s., IČO 45272956, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 237/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2023, č. j. 57 Co 101/2023-215, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 17 C 237/2020-144, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 500 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Ve sporu o náhradu újmy na zdraví dospěl okresní soud po skutkové stránce k závěru, že žalobkyně dne 6. 10. 2016 spadla ze 3 m žebříku na záda na zámkovou dlažbu a udeřila se do oblasti zad a týlu hlavy; neudeřila se do obličeje. Takový pád nemohl žalobkyni způsobit jakoukoli zlomeninu kosti v obličejové části hlavy. Následně v období do 16. 11. 2016 žalobkyně vyhledala pomoc ve více různých zdravotnických zařízeních, kde si stěžovala na obtíže, která dávala do souvislosti s popsaným pádem. Dne 16. 11. 2016 se žalobkyně dostavila k vyšetření na jednu z klinik žalované. Při vyšetření nebyly nalezeny žádné známky patologie na zubech či dásních ani na obličejových kostech; i kdyby pak dne 6. 10. 2016 žalobkyně nějakou zlomeninu kosti v obličejové části hlavy utrpěla, nebyla by po šesti týdnech medicínsky ovlivnitelná a léčitelná. Lékařka z kliniky žalované stanovila správnou diagnózu (tzv. myalgie žvýkacích svalů a hypermobility TMK bilaterálně) a zvolila adekvátní léčebný postup, a mj. žalobkyni vystavila žádanku na rehabilitaci, a žalobkyně se měla v lednu 2017 dostavit na kliniku žalované ke kontrole. Žalobkyně rehabilitaci neabsolvovala, na kontrolu se nedostavila.
2. Po právní stránce okresní soud věc posoudil tak, že dne 16. 11. 2016 došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření smlouvy o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a že tak žalované vznikla povinnost pečovat v rámci svého předmětu činnosti o zdraví žalobkyně. Žalovaná provedeným vyšetřením, přiléhavým stanovením diagnózy a zvolením adekvátního léčebného postupu splnila svou povinnost danou ustanovením § 2643 a násl. o. z., tedy postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly příslušného oboru. Žalovaná neporušila ani povinnosti, které jí ukládala ustanovení § 45 odst. 1 a § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb. Není proto dána povinnost žalované nahradit újmu vzniklou žalobkyni porušením smluvní povinnosti dle ustanovení § 2913 o. z., když k žádnému porušení povinností ze strany žalované nedošlo. Lékařka žalované se pak při péči o žalobkyni nedopustila jakéhokoliv protiprávního jednání, se kterým ustanovení § 2910 o. z. povinnost k náhradě újmy spojuje, a následky popisované žalobkyní (dlouhodobé bolesti čelistí, přetrvávající problémy při jejich otevírání při konzumaci stravy a při mluvení) tak nejsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované dne 16. 11. 2016, konkrétně pak s jednáním lékařky žalované jako zaměstnance žalované (§ 2914 o. z.).
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 57 Co 101/2023-215, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry okresního soudu a dodal, že okresní soud důsledně rozlišil, které skutečnosti tvrzené žalobkyní jsou v řízení právně významné a k těmto skutečnostem zaměřil dokazování, přičemž pečlivě a správně vyložil, z jakých důvodů (pro nadbytečnost) neprovedl veškeré žalobkyní navržené důkazy. Odvolací soud stejně jako okresní soud pro nadbytečnost neprovedl účastnický výslech žalobkyně a výslech navrhovaných lékařek, neboť skutkový stav byl v řízení provedenými důkazy dostatečně prokázán, mj. znaleckým posudkem z příslušného oboru.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které sama sepsala. Na žádost žalobkyně jí byl pro dovolací řízení ustanoven zástupcem advokát Mgr. Pavel Szkandera; usnesení o jeho ustanovení nabylo právní moci dne 7. 11. 2023. Dne 26. 10. 2023 podal zástupce žalobkyně nové dovolání. V něm uvedl, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Okresní ani krajský soud nepostupovaly správně, pokud neprovedly důkaz výslechem žalobkyně a výslechem označených svědkyň – lékařek MUDr. Psotové, MUDr. Janákové a MUDr. Maďové. Tím se měl podle žalobkyně odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Pokud by tyto výslechy byly provedeny, pak by podle žalobkyně byla prokázána její skutková tvrzení. Postup žalované při ošetření žalobkyně byl chybný a v rozporu se současnými poznatky vědy, tj. non lege artis. Zaměstnankyně žalované chybně diagnostikovala zdravotní stav žalobkyně, v důsledku čehož zůstala zlomenina čelisti žalobkyně neléčena. Pokud by byla správně léčena, byly by současné zdravotní obtíže žalobkyně eliminovány. Tím žalovaná porušila smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy uzavřené podle § 2636 a násl. o. z. a je tím založena povinnost žalované nahradit újmu vzniklou žalobkyni ve smyslu § 2913 o. z. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího i prvostupňového soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že okresní a krajský soud řádně zjistily skutkový stav, přičemž závěry znalce v dané věci byly zcela jednoznačné. Znalec měl k dispozici veškerou lékařskou dokumentaci žalobkyně, proto nebyly výslechy žalobkyně a označených lékařek významné.
6. Vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyně v dovolání nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání. Kromě toho pak dokazování provedené okresním soudem bylo dostatečné a vyústilo ve správné skutkové i právní závěry.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak nemá zákonné náležitosti.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží.
11. Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu plyne, že Nejvyšší soud při podaném dovolání nejprve z formálního hlediska posuzuje, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení dovolacího důvodu a toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a až posléze, má-li dovolání všechny zákonné náležitosti, může Nejvyšší soud hodnotit, zda je některý z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné z některého důvodu uvedeného v § 237 o. s. ř., pak z dovolání musí plynout otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak dovolatel musí ještě vysvětlit, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23).
12. Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně (tj. dovolání sepsané advokátem, neboť k podáním sepsaným žalobkyní nelze v uvedeném směru přihlížet) zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitosti spočívající ve vymezení dovolacího důvodu a v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
13. Žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod, neboť neuvedla, jakou právní otázku podle ní odvolací soud vyřešil nesprávně a v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Takto ovšem žalobkyně v dovolání neargumentuje a nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v této věci zdůvodňuje v podstatě pouze tím, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav (a kdyby byl zjištěn jinak, bylo by právní posouzení jiné).
Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, ovšem dovolací důvod zásadně založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, žalobkyně zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu na základě vlastní verze skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů a polemizuje v podstatě pouze se skutkovými závěry, které soudy v dané věci z provedených důkazů vyvodily. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačily k prokázání relevantních skutečností, však není způsobilý zpochybnit právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009).
14. Namítala-li žalobkyně, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“ tím, že neprovedl žalobkyní označené důkazy výslechy žalobkyně a označených svědkyň, pak tím v podstatě vytýká vadu řízení, k níže lze ovšem přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně přitom navíc pomíjí, že skutkové závěry týkající se posouzení zdravotního stavu žalobkyně v době, kdy byla ošetřena žalovanou, jsou otázkami odbornými, k jejichž posouzení je nutné znalecké dokazování.
15. Žalobkyně nevymezila řádně ani přípustnost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v tomto případě, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být např. dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně v posuzovaném případě nedostála, neboť v dovolání sice citovala část obsahu ustanovení § 237 o. s. ř., avšak neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a zejména pak nijak nevymezila, od které „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ se měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně tedy v dovolání nijak nevymezila žádný ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Absence těchto náležitostí dovolání má ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 6. 1. 2024, neboť v souladu s § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. běžela znovu od právní moci usnesení, jímž byl žalobkyni ustanoven zástupce pro dovolací řízení). Již vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), jsou dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to ve smyslu § 243f odst. 2 o. s. ř. pověřeným členem senátu.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v případě odmítnutí dovolání neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Radek Kopsa pověřený člen senátu