25 Cdo 292/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 284.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 28 C 232/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. května 2002, č. j. 57 Co 92/2002-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. 9. 1971 do 30. 11. 1989 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 1991, sp. zn. 7 Tz
19/91, byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26.
6. 1972, sp. zn. 2 Ta 10/71, kterým byl žalobce uznán vinným trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky. Rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. 8 T 81/95, který nabyl
právní moci dne 30. 9. 1995, byl žalobce podle ust. § 226 b) trestního řádu
zproštěn obžaloby pro skutek dříve posuzovaný jako trestný čin výtržnictví.
Žalobce dne 8. 11. 1995 uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši
303.578,- Kč a byl odškodněn za ztrátu na výdělku ve výši 1.049,- Kč, za
náklady výkonu vazby 420,- Kč a za náklady obhajoby 1.200,- Kč. Dne 17. 7. 1997
podal žalobce žalobu, kterou dne 14. 6. 1999 rozšířil o částku 84.000,- Kč
požadovanou jako náhradu za dobu strávenou ve vazbě od 21. 8. 1971 do 10. 9.
1971, a u původně žalované částky 200.000,- Kč, uplatněné z titulu náhrady za
morální újmu, změnil důvod a požaduje ji jako náhradu za ztrátu na výdělku za
období od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1999. Soud změnu žaloby připustil usnesením ze
dne 5. 10. 1999, č. j. 28 C 232/97-43, a věc posoudil podle zákona č. 58/1969
Sb. a § 447 odst. 2 obč. zák. Dospěl k závěru, že uplatněné nároky nejsou
opodstatněné, neboť nemají oporu v zákoně a žalovanou byla důvodně vznesena
námitka promlčení. Nároky, které žalobce nově uplatnil po změně žaloby, jsou
již promlčeny podle § 22 zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2002,
č. j. 57 Co 92/2002-114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a nejprve se zabýval otázkou promlčení uplatněných
nároků. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 84.000,-
Kč způsobené v souvislosti s výkonem vazby podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969
Sb., soud posoudil promlčení tohoto nároku podle ust. § 23 tohoto zákona, a
protože zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 9. 1995, jednoletá
promlčecí doba, která se po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po
dobu 6 měsíců (§ 22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb.) staví, skončila dne 31. 3.
1997. Desetiletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku po propuštění z vazby za dobu od 10. 9. 1971 do 30. 11. 1989
počala běžet podle ust. § 22 zákona č. 58/1969 Sb. ode dne doručení původního
odsuzujícího rozsudku ze dne 26. 6. 1972. Žaloba na náhradu škody byla podána
dne 17. 7. 1997 a předmětné nároky byly uplatněny až změnou žaloby dne 14. 6.
1999, takže již v té době byly promlčeny. Proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, aniž bylo třeba se zabývat otázkou důvodnosti
uplatněných nároků.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení vztahu § 8 a §
23 zákona č. 58/1969 Sb., který byl odvolacím soudem nesprávně posouzen.
Dovozuje, že pokud je v § ust. 8 zákona č. 58/1969 Sb. užita formulace „této
odpovědnosti se nelze zprostit“, nezakotvuje toto ustanovení pouze objektivní
odpovědnost státu za škodu, ale rovněž vylučuje vznesení námitky promlčení, což
je úkon, kterým se stát zprošťuje odpovědnosti. Ust. § 8 je tak lex specialis k
ustanovení § 23 tohoto zákona. Dále namítá, že vznesení námitky promlčení
žalovanou je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák.,
neboť stát stanovil pro možnost uplatnění nároku na odškodnění v § 23 zákona č.
58/1969 Sb. extrémně krátkou dobu. Rozpor s dobrými mravy spatřuje dále v tom,
že teprve po dlouhých průtazích byl trestní odsuzující rozsudek v r. 1995
zrušen a že soud po dobu tří let od podání žaloby na odškodnění přes urgence
žalobce ve věci nejednal a tím také porušil právo žalobce podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992
Sb., a nakonec stát vznesl námitku promlčení, čímž zabránil meritornímu
projednání věci. Odvolacímu soudu vytýká, že si nepoložil otázku, zda ust. § 22
zákona č. 58/1969 Sb. nezasahuje do základních práv a svobod garantovaných
ústavním zákonem a že se neobrátil v tomto směru na Ústavní soud. Navrhl
zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle §
242 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001, a po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §
241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost
soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav,
tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti.
Podle § 8 zákona č. 58/1969 Sb. se odpovědnosti podle ustanovení § 5 a 6 nelze
zprostit.
Podle § 23 tohoto zákona se právo na náhradu škody podle části první, hlavy
druhé promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí
nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo
trestní řízení zastaveno.
Obě tato ustanovení se vztahují k § 5 zákona č. 58/1969 Sb., podle kterého
žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody za dobu výkonu vazby. Nelze souhlasit
s názorem dovolatele, že ustanovení § 8 tohoto zákona je ustanovením zvláštním
k ust. § 23 téhož zákona, neboť nelze zaměňovat ani směšovat dva rozdílné
právní instituty - objektivní odpovědnost a promlčení. Zatímco ust. § 8 zákona
č. 58/1969 Sb. jednoznačně určuje charakter odpovědnosti státu za škodu
způsobenou rozhodnutím o vazbě nebo trestu jako odpovědnosti objektivní, a to
bez možnosti liberace, ust. § 23 tohoto zákona upravuje délku promlčecí doby,
ve které lze nárok na náhradu škody uplatnit, aniž by se právo na náhradu škody
stalo po vznesení námitky promlčení soudně nevymahatelným. Každé z těchto
ustanovení upravuje zcela jiný okruh právních otázek, jsou na sobě zcela
nezávislá a vztahem speciality a generality nepropojená.
Ustanovení § 22 odst. 1, 2 zákona č. 58/1969 Sb. dopadají na promlčení všech
práv podle tohoto zákona s výjimkou práva na náhradu škody způsobené
rozhodnutím o vazbě či trestu, jež upravuje ustanovení § 23 zákona. V prvním
případě jde o kombinaci lhůty subjektivní a objektivní, pro druhou kategorii
zákon počítá s jedinou, a to objektivní lhůtou v délce jednoho roku, počínající
dnem právní moci rozhodnutí, kterým došlo k zastavení trestního řízení,
zproštění obžaloby či uložení mírnějšího trestu. Důvodová zpráva k ustanovení §
23 zákona doslova říká : „Jde-li o promlčení práva na náhradu škody za vazbu
nebo trest upravené v druhé hlavě, první části, bylo třeba připnout počátek
běhu promlčecí lhůty ke dni, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo
rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno. Vzhledem k tomu také stačilo
stanovit pouze jednu objektivní promlčecí lhůtu v délce jednoho roku.“
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo
vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud
přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze
promlčené právo věřiteli přiznat.
Základním předpokladem promlčení je okolnost, že věřitel své právo nevykonal,
to znamená neuplatnil je ve stanovené lhůtě žalobou podanou proti dlužníkovi u
soudu. Takto je třeba pojímat i charakter promlčecích lhůt podle ustanovení §
22 a 23 zákona č. 58/1969 Sb., neboť používají-li tato ustanovení formulaci
„právo na náhradu škody se promlčí“ (shodně jako ustanovení § 106 obč. zák.),
jednoznačně odkazují na obecnou úpravu promlčení. Zda byl nárok předběžně
projednán u jiného orgánu (§ 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) či nikoliv a kdy
se tak stalo, není pro zákonem zmiňované „vykonání práva“ významné, neboť u
tohoto jiného orgánu se na rozdíl od soudu právo ve smyslu ustanovení § 100
odst.1 obč. zák. nevykonává. Ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb. pak
upravuje stavení běhu promlčecí lhůty pro všechny druhy nároků, uvedených v § 9
odst. 1 tohoto zákona. Po dobu předběžného projednání nároku, maximálně po dobu
šesti měsíců (§ 22 odst. 3 zákona) se promlčecí doba staví, avšak teprve
uplatnění práva žalobou u soudu je výkonem práva rozhodným z hlediska promlčení
nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu.
Dovolatel dále namítá, že uplatnění námitky promlčení žalovanou je v rozporu s
dobrými mravy.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ust. § 20 zákona č. 58/1969 Sb. výslovně zakotvuje subsidiární užití občanského
zákoníku na vztahy tímto zákonem neupravené. Dovolateli tak lze přisvědčit v
tom, že § 3 odst. 1 obč. zák. se vztahuje i na stát a tudíž i žalovaná musí
dbát na to, aby výkon jejích práv, kterým je i vznesení námitky promlčení,
nebyl v rozporu s dobrými mravy.
Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích,
kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací k výkonu práva založeného zákonem
je úmysl poškodit či znevýhodnit jiného (tzv. šikanozní výkon práva). Vznesení
námitky promlčení by bylo v rozporu s dobrými mravy jen ve výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Dovolatel se „dovolává použití“ tohoto ustanovení z toho důvodu, že lhůta
stanovená v § 23 zákona č. 58/1969 Sb. k uplatnění práva na náhradu škody je
nepřiměřeně krátká a že po zrušení odsuzujícího rozsudku bylo projednání nároku
na náhradu škody protahováno, až mu uplynula promlčecí doba, a po dobu tří let
od podání žaloby soud ve věci nejednal. Především je třeba zdůraznit, že v
rozporu s dobrými mravy může být výkon práv a povinností, nikoliv samotné
ustanovení zákona. Žádné závažné důvody, pro které by žalobce ve stanovené době
nemohl své nároky u soudu uplatnit, pak tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu
nevyplývají, a pokud tedy žalovaná využila v řízení svého práva, které jí zákon
poskytuje, nelze usoudit, že by se jednalo o zneužití tohoto práva na úkor
žalobce. Vznesení námitky promlčení nemůže být v rozporu s dobrými mravy ani z
důvodu průtahů v soudním řízení vzhledem k tomu, že z hlediska promlčení nároku
je rozhodující, kdy právo na plnění bylo u soudu uplatněno, zatímco délka
soudního řízení nemá na běh promlčecí doby vliv.
Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu nejsou v
dané věci zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3
o. s. ř. a právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v
otázce promlčení uplatněných nároků na náhradu škody, je v souladu s hmotným
právem. Podmínky přípustnosti dovolání tak nejsou splněny.
Námitka, že odvolací soud měl řízení přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu s
návrhem na zrušení ust. § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., nezakládá
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k
závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito,
nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem nebo s
mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a podal-li u Ústavního
soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Tento postup v řízení je třeba dodržet v případě, že soud dospěl k závěru, že
ustanovení zákona je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou
(nyní s ústavním pořádkem). Ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení
řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, neboť ustanovení § 22 odst. 2 zákona
č. 58/1969 Sb. má za souladné s ústavním pořádkem České republiky.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší
soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Marta
Škárová,v.r.
předsedkyně senátu