25 Cdo 2946/2024-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. P., zastoupený Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti žalovanému: M. S., zastoupený Mgr. Martinem Vlčkem, advokátem se sídlem Holešovská 166, Fryšták, o 720 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 85/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2024, č. j. 60 Co 87/2024-318, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 13 890,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Mravce.
zaplatit žalobci 720 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2018, č. j. 1 T 102/2018-711, uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku obžalovaný nejméně v době od 7. 1. 2015 do 12. 12. 2015 v přesně nezjištěném počtu případů, zejména v XY, XY, ve XY, případně i na jiných místech, telefonicky či osobně žádal poškozeného M.
P. o poskytnutí finančních prostředků pod záminkou zápůjčky a jejich pozdějšího vrácení, přičemž, v úmyslu přesvědčit jej o tom, že bude schopen finanční prostředky vrátit, uváděl nepravdivé důvody potřeby finančních prostředků, a ač věděl, že je nebude schopen vrátit, a současně věděl, že pokud by M. P. byla známa jeho skutečná majetková situace, jakož i to, že jeho tvrzení o očekávaných úhradách jsou smyšlená, tak by mu žádné prostředky neposkytl; M. P. na základě těchto žádostí a nepravdivých tvrzení finanční prostředky poskytl, čímž mu obžalovaný způsobil celkovou škodu ve výši 721 000 Kč. Poškozený M.
P. byl odkázán podle § 229 odst. 1 trestního řádu se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a to pro souběh trestního řízení s insolvenčním řízením, ve kterém žalovaný přiznal pohledávku za žalobcem ve výši 798 000 Kč. Odvolací soud v nyní projednávané věci uvedl, že je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozsudkem trestního soudu, a není tak oprávněn řešit, zda a kdo spáchal určitý skutek, jenž je trestným činem. Rozhodnutím v trestním řízení bylo pro nyní vedené řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal.
Odvolací soud odkázal na závěry ustálené judikatury, podle níž soud v občanském soudním řízení není vázán závěrem o výši škody; nebylo by sice správné nevzít v úvahu závěry a zjištění učiněná v tomto směru v trestním řízení, avšak v občanském soudním řízení musí být podle potřeby provedeny důkazy další a soud si musí učinit o výši škody vlastní odpovědný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci. Podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně této povinnosti dostál i s poukazem na další provedené důkazy, z nichž plyne závěr o výši škody.
2.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených právních otázek, zda je civilní soud povinen učinit si o výši škody způsobené trestným činem vlastní odpovědný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci na základě řádně provedeného dokazování a) v případech, kdy je znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byl účastník řízení pravomocně odsouzen v trestním řízení, také způsobení škody a její výše a zda je případně civilní soud oprávněn převzít z výrokové (skutkové) části takového rozsudku vydaného v trestním řízení závěry ohledně skutkového stavu věci týkající se výše škody a b) v případech, kdy je škoda způsobena pokračujícím trestným činem, a to ve vztahu ke každému jednotlivému skutku, neobsahuje-li výroková část rozhodnutí soudu v trestním řízení zjištění o způsobu stanovení výše takové škody a zda je případně civilní soud oprávněn převzít z výrokové (skutkové) části takového rozsudku vydaného v trestním řízení závěry ohledně skutkového stavu věci týkající se výše škody.
Jako dovolací důvod dovolatel
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že v otázce převzetí finančních částek žalovaným od žalobce je soud v civilním řízení vázán výrokem trestního rozsudku o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, je v rozporu s pokynem odvolacího soudu v jeho předcházejícím zrušujícím rozhodnutí, v němž po soudu prvního stupně vyžadoval precizaci dokazování ohledně předání celkové částky 721 000 Kč. Ohledně tohoto tvrzení se soudy spokojily s účastnickým výslechem žalobce a výslechem svědků, jejichž obsah však ve vztahu k předání uvedené částky nepřinesl nic nového. Závěr odvolacího soudu v otázce převzetí finančních prostředků je v rozporu se zprávou Nejvyššího soudu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79 (dále jen „Zpráva“); podle Zprávy musí být v občanském soudním řízení podle potřeby provedeny další důkazy a soud si musí učinit o výši škody vlastní odpovědný závěr podložený úplným zjištěním skutečného stavu věci na základě řádně provedeného dokazování v civilním řízení. V nyní projednávané věci však soudy převzaly z trestního rozsudku i závěr o převzetí finanční částky žalovaným od žalobce, což znamená rovněž převzetí závěru o výši škody. Takový postup je v rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je soud vázán jen závěrem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a to jen výrokovou částí. Přestože tedy soud není vázán závěrem o výši škody ani odůvodněním trestního rozsudku, soud prvního stupně z jeho odůvodnění vycházel a neprovedl žádné dokazování k žalobcem tvrzenému předání finančních prostředků, k čemuž žalobce, vyjma vlastního tvrzení, ani žádný důkaz nenavrhl. V trestním rozsudku zcela absentuje specifikace skladby údajně způsobené škody. Z výrokové části není zřejmé, z čeho se má částka 721 000 Kč skládat, ani zde není nic uvedeno o předání a převzetí této částky. Z výrokové části lze nanejvýš dovozovat, že žalovaný měl ve specifikované době v přesně nezjištěném počtu případů pouze žádat žalobce o poskytnutí finančních prostředků, nikoliv, že by mu v této době měl snad finanční prostředky postupně poskytovat a že by mu poskytl 721 000 Kč; lze dovodit pouze to, že žalobci měla být způsobena škoda v této výši, způsob určení či stanovení této škody však vyvodit nelze. V trestním řízení vydaný rozsudek trpí tak zásadními nedostatky, že z něj nelze učinit závěr o způsobu vzniku škody a stanovení její výše. Soudy tak byly povinny si o tomto učinit vlastní závěr podložený řádným dokazováním. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že jde o nepochopení rozhodnutí odvolacího soudu. Ztotožňuje se se závěrem, že civilní soud je ohledně převzetí finanční částky vázán výrokem trestního rozsudku, neboť žalovaný byl odsouzen za trestný čin podvodu, a pokud by nedošlo k poskytnutí finančních prostředků, šlo by o trestný čin ve stádiu pokusu, nikoliv o dokonaný trestný čin, za jehož spáchání byl žalovaný pravomocně odsouzen. Ze strany odvolacího soudu tak nejde o převzetí závěru o výši škody, ale o respektování výroku o spáchaném trestném činu a jeho naplněných skutkových znacích. Uvedený závěr se podává též ze žalobcem odkazované Zprávy, která zavazuje soud, aby si učinil závěr o výši škody, nikoliv o tom, zda byla škoda vůbec způsobena. Soudy v řízení provedly řadu důkazů, na jejichž základě bylo zjištěno, že žalovaný žalobci způsobil škodu ve výši 720 000 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou (včetně dovolatelem citované Zprávy, publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na ni navazující řady rozhodnutí dovolacího soudu), podle níž je rozsah vázanosti pravomocným rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin a kdo je spáchal, dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přečinu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, případně nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí (např. při ublížení na zdraví), jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. Je pravdou, že nelze vždy ztotožňovat rozhodnutí o spáchání trestného činu jen se závěrem o protiprávním jednání a že výrok rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přečin, neřeší vždy rozsah a výši škody ani tehdy, je-li odškodnitelná újma pojmovým znakem trestného činu, neboť mezi výší škody uplatnitelnou v adhezním řízení a výší škody rozhodnou pro posouzení trestní stránky věci může být rozdíl (viz III/1964 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 209). Záleží ovšem na způsobu protiprávního jednání a povaze jím způsobené škody. 7. Citovaná judikatura nepodporuje dovolatelovo tvrzení, že není-li soud v civilním řízení vázán částí výroku trestního rozsudku, v němž je uvedena výše škody, pak v nyní posuzované věci nemůže být vázán ani závěrem o převzetí finančních prostředků žalovaným. Dovolatel totiž směšuje okolnost vzniku škody s určením výše škody, což jsou pojmy, které se mohou lišit, například při poškození věci, kdy může být pro účely trestního a občanskoprávního řízení rozsah náhrady škody vyčíslen odlišně, v jiných případech však tyto pojmy splývají. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy vázanost soudu v civilním řízení závěrem o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, se týká protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v odčerpání konkrétní částky peněz od žalobce pod nepravdivými záminkami. Jestliže ze skutkové věty trestního rozsudku plyne, že žalobce na základě žádostí a nepravdivých tvrzení žalovanému poskytl finanční prostředky v rozsahu 721 000 Kč, pak převzetí finančních prostředků žalovaným je součástí skutku, za nějž byl v trestním řízení odsouzen, a objem takto odčerpaných peněz současně tvoří rozsah způsobené škody. Argumentační snaha žalovaného zvrátit závěr trestního soudu o převzetí finančních prostředků žalovaným nemůže být úspěšnou, neboť to byl právě ve výrokové části trestního rozsudku vyslovený skutkový závěr, že žalobce žalovanému tento objem peněz poskytl (jinými slovy předal), a ten vedl trestní soud k pravomocnému odsouzení žalovaného za to, že se obohatil tím, že jiného uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu (přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku). Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele [srov. již citovanou Zprávu č. 22/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 2. b)]. Není tedy opodstatněný závěr, že by soudy v nynějším řízení nebyly podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázány trestním rozsudkem ohledně množství předaných peněz. Nelze pak přehlédnout, že soudy zohlednily okolnost, že žalovaný posléze žalobci 1 000 Kč vrátil, tudíž výše škody činila ke dni rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení 720 000 Kč. 8. Dovolatelem vymezené otázky tak již v judikatuře dovolacího soudy vyřešeny byly, aniž by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl a nezabýval se tvrzenými vadami řízení, které samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 16. 10. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu