25 Cdo 2968/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobkyně Ing. M. K., zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalovaným 1) Ing. J. C., 2) I. H., 3)
Ing. P. P., 4) Ing. I. K., 5) Ing. M. V., všem zastoupeným JUDr. Hanou
Neštickou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ječná 550/1, o 4.692.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 91/2002,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října
2008, č. j. 69 Co 369/2008-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 16.093,- Kč k rukám JUDr. Hany Neštické, advokátky se sídlem
v Praze, Ječná 550/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
od 24. 2. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
nároku žalobkyně na náhradu škody, způsobené zbouráním domu, který byl původně
jejím vlastnictvím. Shledal důvodnou námitku promlčení podle § 106 obč. zák.
Vyšel ze zjištění, že žalovaní koupili předmětný dům od společnosti Argonaut s.
r. o., zbourali jej a na jeho místě postavili dům nový. O zbourání domu
žalobkyně věděla nejpozději od 29. 11. 1997, nárok na náhradu škody,
představující hodnotu domu, uplatnila žalobou dne 31. 5. 2002. Od r. 1998 byla
částečně zbavena způsobilosti k právním úkonům v dispozici s finančními
prostředky, vzhledem k tomu, že po celou dobu byla zastoupena ustanoveným
opatrovníkem, neměla tato okolnost vliv na běh promlčecí doby (§ 113 obč.
zák.). Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně se promlčel nejpozději v roce
1999.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2008, č.
j. 69 Co 369/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, částečně jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně, věc posoudil podle § 106 a § 113 obč. zák. a ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen. Z listiny sepsané
žalobkyní dne 27. 11. 1997 je zřejmé, že žalobkyně tohoto dne věděla, že
majitelé zbourali dům, který prodala, a nejpozději se o tom, že jí vznikla
škoda a kdo za ni odpovídá, dozvěděla dne 29. 4. 1999, kdy byl vypracován
znalecký posudek MUDr. M. A. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla rozhodnutím,
které nabylo právní moci dne 20. 6. 1998, omezena ve způsobilosti k právním
úkonům a již předtím, tj. k 27. 11. 1997 nebyla plně způsobilá k právním
úkonům, jak vyplynulo ze znaleckých posudků ve spise sp. zn. 12 Nc 659/96,
začal běh promlčecí doby dnem následujícím poté, co jí byl usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 1998 ustanoven opatrovníkem její manžel J. V.,
a poté byla již nadále zastoupena opatrovníkem. Pokud se o demolici domu
dozvěděla nejpozději dne 29. 4. 1999, subjektivní promlčecí doba uběhla 29. 4.
2001, žaloba podaná dne 31. 5. 2002 je tedy podaná opožděně. K námitce
žalobkyně, že škoda byla způsobena úmyslně, soud uvedl, že pokud uběhla
subjektivní promlčecí doba, pro závěr o promlčení uplatněného nároku na náhradu
škody je délka objektivní promlčecí doby irelevantní stejně jako otázka, zda
při prodeji domu v únoru 1996 trpěla žalobkyně duševní poruchou.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, které podává z důvodu
nesprávného právního posouzení a vady řízení. Dovozuje, že žalovaní věděli, že
je veden soudní spor o vlastnictví k domu, a pokud přesto dům zbourali, jednali
minimálně v nepřímém úmyslu, neboť si museli být vědomi právních následků
odstranění domu. Namítá, že jako předběžná měla být posouzena otázka, zda v
okamžiku podpisu smlouvy o prodeji domu jednala v duševní poruše. Dovozuje, že
s ohledem na úmyslné způsobení škody je objektivní promlčecí doba podle § 106
odst. 2 obč. zák. desetiletá, a její nárok není promlčen, neboť neuběhla ani
subjektivní promlčecí doba, která začala běžet až v okamžiku, kdy se její
opatrovník dozvěděl, že jí vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, nikoliv již v
okamžiku, kdy se o této skutečnosti dozvěděla ona. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky, zda pro počátek
běhu subjektivní promlčecí doby je podstatné, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, dozví fyzická osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům nebo
její opatrovník. O skutečnosti, že dům byl zcela zbourán, se vlastně dozvěděla
až v roce 2001 z výpisu z katastru nemovitostí, v němž byl zapsán nově
zkolaudovaný dům. Pokud v přípise ze dne 27. 11. 1997 uváděla, že dům byl
„zdemolován,“ neměla na mysli jeho zbourání, nýbrž jeho závažné poškození,
znehodnocení, a škoda jí vznikla až v okamžiku, kdy bylo soudem pravomocně
rozhodnuto, že dům odstraněním přestal být věcí v právním slova smyslu.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobkyně je
nepřípustné a nedůvodné. Nemovitost koupili od společnosti Argonaut, s. r. o.,
kupní smlouvou ze dne 28. 4. 1997 s úmyslem její kompletní přestavby, žalobkyni
neznali. V červenci 1997 jim bylo doručeno předběžné opatření zakazující
dispozici s rozpadlým domem, poté, co byl návrh na vydání tohoto předběžného
opatření zamítnut, byla jim vydána příslušná stavební povolení, podle nichž
postavili nový dům, který byl zkolaudován 24. 2. 2000. Zda se v té době vedlo
řízení o určení vlastnictví původního domu, je bez vztahu k této věci, nelze
hovořit o úmyslném poškození žalobkyně. Otázka, kterou žalobkyně předkládá k
rozhodnutí dovolacímu soudu, není otázkou neřešenou. Podle rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 6, sp. zn. 12 Nc 659/96, které nabylo právní moci dne 20. 6.
1998, žalobkyně je omezena ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu dispozice
s finančními prostředky přesahujícími výši pobíraného důchodu. Není však
omezena ve způsobilosti nabývat vědomosti a minimálně od 27. 11. 1997 věděla,
že dům byl zbourán, což je doloženo korespondencí a listinami psanými jí a
jejím manželem J. V.; v roce 1998 byl dokonce o celé věci natočen televizní
pořad. Dne 5. 10. 1998 byl žalobkyni ustanoven opatrovníkem její manžel J. V.,
minimálně od 27. 11. 1998 oba věděli, že dům je zbourán, což vyplývá z důkazů
provedených v řízení, žaloba byla podána 31. 5. 2002. Žalovaní navrhli, aby
dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal jim náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 22. října 2008,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se v dané věci řídí podle §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té
doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč.
zák. k uplatnění nároku na náhradu škody poškozené osoby omezené ve
způsobilosti k právním úkonům nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci
zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o právní
otázku dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
Běh promlčecí doby u osob, které jsou omezeny ve způsobilosti k právním úkonům,
je upraven v ust. § 113 obč. zák., podle něhož jde-li o práva osob, které musí
mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne,
dokud jim zástupce není ustanoven. Již započatá promlčecí doba běží dále, avšak
neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce
ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.
Jde o jednu z výjimek pravidelného běhu promlčecích dob, aby u práv osob, které
nejsou schopny samy uplatňovat svá práva a mohou tak činit pouze
prostřednictvím zákonného zástupce, nedošlo k újmě v důsledku běhu promlčecích
dob po období, kdy zákonného zástupce nemají. Rozhodnutí soudu o zbavení
způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky a o zbavení nebo omezení
způsobilosti k právním úkonům nelze proto rozhodnout se zpětnou účinností.
Avšak již před vydáním takového rozhodnutí se postižený po určitou dobu nachází
ve stavu, kdy trpí duševní poruchou a nebyl ještě zbaven způsobilosti k právním
úkonům. Nemá-li v této době zákonného zástupce, uplatní se ustanovení § 113
obč. zák., které se neomezuje toliko na interval mezi právní mocí rozhodnutí o
zbavení způsobilosti k právním úkonům a právní mocí rozhodnutí o ustanovení
opatrovníka, nýbrž je jím pokryto i období předchozí, tj. doba, kdy v důsledku
duševní poruchy, která není jen dočasná, vyvstala potřeba zákonného zastoupení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/1975,
publikovaný pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod
č. 46/ 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 113 věty první obč. zák. vymezuje speciálním způsobem počátek
běhu promlčecí doby u osob, jež mohou svá práva uplatňovat pouze
prostřednictvím zákonného zástupce, a to tak, že jsou-li splněny zákonné
podmínky pro běh promlčecí doby, avšak osoba aktivně legitimovaná nemůže před
soudem jednat sama, promlčecí doba k uplatnění jejího nároku nezačne běžet
dříve, než je jí zákonný zástupce ustanoven. Započetí běhu promlčecí doby podle
§ 113 věty první obč. zák. se odvíjí od okamžiku ustanovení zákonného zástupce.
Ke zjištění počátku běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. soudy
učinily skutková zjištění, jež dovolací soud s ohledem na ust. § 237 odst. 3
obč. zák. není oprávněn přezkoumávat, přičemž právní názor odvolacího soudu na
jejich základě učiněný na počátek běhu subjektivní promlčecí doby je plně v
souladu s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že právní
názor odvolacího soudu na počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku
žalobkyně na náhradu škody je správný, nemá žalobkyní předložená otázka zásadní
právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 obč. zák.
K námitce dovolatelky, že žalovaní jí škodu způsobili úmyslně, lze shodně s
odvolacím soudem konstatovat, že úmyslné způsobení škody má význam pro délku
objektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák., subjektivní a
objektivní promlčecí doba jsou na sobě nezávislé a uplynutím kterékoliv z nich
se právo promlčí.
Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr o tom, kdy se dozvěděla o škodě a
o tom, kdo za ni odpovídá, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak z dikce ust.
§ 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není
tento případ.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem
o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení,
které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v
částce 13.000,- Kč (odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená o polovinu podle §
18 odst. 1 a zvýšená o 30 % podle § 19a téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.,
v částce 300,- Kč, tj. celkem 13.300,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v
sazbě 21 % z této částky (§ 173 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 16.093,- Kč.