25 Cdo 2992/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. F. Š.,
zastoupeného advokátkou, o 431.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 247/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 30 Co 582/2006-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.257,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 431.000,- Kč s příslušenstvím, kterou
mu měl žalovaný jako advokát způsobit porušením právní povinnosti tím, že při
zastupování nepostupoval v jeho zájmu, platné směnky označil za neplatné a
předal je třetí osobě, čímž zmařil uspokojení směnečné pohledávky žalobce.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 9. 2005, č. j. 13 C 247/2000-161,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 431.000,- Kč s
příslušenstvím, pro částečné zpětvzetí žaloby řízení ohledně 6% úroku z
prodlení z částky 431.000,- Kč od 10. 8. 1999 do 4. 4. 2001 zastavil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o právním
zastoupení uzavřené mezi účastníky řízení udělil dne 9. 8. 1999 žalobce
žalovanému dvě plné moci, jimiž ho zmocnil k vyřízení pohledávek proti
společnosti K. D. R., s. r. o., Ing. L. K. a L. S., k vypracování kupní smlouvy
na nemovitost v R. a k dalším úkonům včetně dohod o narovnání. Současně předal
žalovanému celkem pět směnek, a to směnku ze dne 27. 4. 1999 na částku
331.000,- Kč (splatná dne 21. 5. 1999), ze dne 21. 5. 1999 na částku 100.000,-
Kč (splatná dne 30. 5. 1999), ze dne 29. 6. 1998 na částku 515.000,- Kč a ze
dne 5. 3. 1999 na částku 203.000,- Kč, všechny vystavené Ing. L. K., a směnku
ze dne 29. 6. 1998 na částku 515.000,- Kč vystavenou L. S. Téhož dne (9. 8.
1999) žalovaný uzavřel za žalobce dohodu o narovnání, v níž konstatoval bez
uvedení důvodu a bez konzultace s žalobcem absolutní neplatnost směnek na
částku 331.000,- Kč, 100.000,- Kč a na 203.000,- Kč, které vydal do rukou
jednatele společnosti K. D. R., s. r. o., L. S., bez sjednání protiplnění. Dne
10. 8. 1999 byly L. S. vydány další dvě směnky ze dne 29. 6. 1999 znějící na
částku 515.000,- Kč, které byly fakticky započteny na kupní cenu nemovitosti na
pozemku parc. č. 22/2 a tohoto pozemku, zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v R., na listu vlastnictví pro obec a k. ú. R., ve výši
1.000.000,- Kč, které byly na základě kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1999 ze
společnosti K. D. R., s. r. o., na žalobce převedeny s tím, že „obě strany jsou
vzájemně vyrovnány a nemají mezi sebou z titulu výše uvedených směnek žádné
závazky ani pohledávky“. Při ukončení právního zastoupení ze strany žalobce
žalovaný směnky znějící na 331.000,- Kč a 100.000,- Kč, které soud posoudil
jako platné, mající všechny náležitosti podle § 75 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového, žalovanému nepředal, ani mu na vypořádání těchto
nároků nic nezaplatil. Žalovaný tak nepostupoval v zájmu svého klienta
(žalobce), jestliže předmětné směnky vydal jiné osobě než remitentovi ze směnky
bez obdržení či sjednání odpovídajícího protiplnění a následně je při ukončení
právního zastupování žalobci nevydal, čímž mu znemožnil domáhat se plnění z
těchto směnek a způsobil mu tím majetkovou škodu nejméně v rozsahu nominální
hodnoty směnek, za niž odpovídá podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o
advokacii.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j.
30 Co 582/2006-371, potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím a
nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právním posouzením. Shodně posoudil otázku platnosti a druhu sporných směnek
(tj. směnky ze dne 27. 4. 1999 na částku 331.000,- Kč a ze dne 21. 5. 1999 na
částku 100.000,- Kč) a následně dovodil naplnění všech předpokladů odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii. Protože směnka je
listinou sloužící jak k prokázání existence směnečného závazku, tak cenným
papírem konstitutivním (vznik a trvání směnečného závazku je z hmotněprávního
hlediska vázáno na vznik a existenci této listiny), žalovaný předáním směnek L.
S. znemožnil žalobci, aby nároky ze směnek uplatnil vůči výstavci, čímž žalobci
vznikla škoda, neboť nebýt tohoto jednání, mohl žalobce očekávat plnění z obou
směnek. Prohlášením směnek za neplatné a jejich předáním výstavci (k rukám jeho
zástupce) bez jakéhokoliv protiplnění žalovaný porušil ve smyslu § 16 zákona o
advokacii povinnost řádně zastupovat klienta (žalobce). Mezi vznikem škody na
straně žalobce a jednáním žalovaného je tak dán vztah příčinné souvislosti.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že obě sporné směnky sloužily k
uhrazení kupní ceny za nemovitost z uzavřené kupní smlouvy, neboť toto tvrzení
žalovaného měl za vyvrácené obsahem dohody o narovnání i kupní smlouvy. Jako
nedůvodnou posoudil námitku podjatosti soudce Mgr. J. P. i námitku, že soud
rozhodl v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, když dne 23. 9. 2005
jednal a rozhodl ve věci, ačkoliv žalovaný žádal o odročení jednání z důvodu
zajištění nového právního zástupce; neopodstatněnými shledal i námitky věcné a
místní nepříslušnosti soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel spatřuje zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že zcela vybočuje v řešení právní
konstrukce náhrady škody a zavádí nové prvky, tj. originální odpovědnost
právního zástupce za škodu, která měla být řešena v jiném právním režimu s
vyloučením aktivní legitimace dovolatele. Vytýká soudům obou stupňů, že se
řádně nezabývaly meritem věci, když dospěly k závěru, že dovolatel způsobil
žalobci škodu spočívající v nemožnosti uplatnit ve stanovené době nároky ze
směnek tím, že jej uvedl v omyl, který spočíval v prohlášení směnek za
neplatné. Podstata škodní konstrukce, která byla opakovaně judikována, totiž
vyžaduje příčinnou souvislost; v daném případě byly originály sporných směnek
neustále k dispozici u třetí osoby, což žalobce dobře věděl, avšak od jednatele
obchodní společnosti K. d. R., s. r. o., je nevyžádal ani žalobou neuplatnil
jejich vydání, i když v době podání žaloby dosud neuběhla promlčecí lhůta k
podání reivindikační žaloby. Žalobce tak mohl kdykoliv do 20. 5. 2005
uplatňovat své směnečné nároky na výstavci. Dovolatel nemůže nést na údajné
škodě žalobce žádné zavinění, navíc později předmětnou nemovitost žalobce
výhodně zcizil a jediná škoda, která kdy vznikla, nastala u jednatele
společnosti K. d. R., s. r. o., jemuž žalobce neuhradil svůj peněžní závazek. O
úmyslech žalobce zrealizovat směnky u výstavce dovolatel nevěděl. Soud prvního
stupně mu však neumožnil přednést svoje tvrzení a pomocí vykonstruovaného
tvrzení zavázal dovolatele k plnění. Navíc poukazuje na porušení zásad
občanskoprávního řízení týkajících se režimu podjatosti, když dovolatel podal
před prvním jednáním písemný návrh na vyloučení soudce Mgr. P. z řízení pro
podezření z podjatosti, a soud věc nepředložil k rozhodnutí o námitce
podjatosti nadřízenému soudu, bezdůvodně odmítl návrh dovolatele; v této
souvislosti zdůrazňuje, že aktivita vynaložená uvedeným soudcem před prvním
jednáním zcela vybočovala z mezí součinnosti. K dalšímu procesnímu pochybení
soudu podle dovolatele došlo bezdůvodným odmítnutím žádosti dovolatele ze dne
22. 9. 2005 o odročení jednání. Vytýká odvolacímu soudu, že vytrhnul z kontextu
některé věty žalovaného, neboť tvrzení o neplatnosti směnek z důvodu, že
neobsahují ověřený podpis výstavce, se vztahovalo na soubor směnek, z nichž
skutečně některé vykazovaly znaky neplatnosti, jednal tak v rozporu s principy
úlohy nezávislého soudce a v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces.
Konečně namítá, že ačkoliv dovolatel předložil dostatek důkazů, odvolací soud
je jako nedůvodné nepřipustil k projednání. Z výše uvedených důvodů navrhuje,
aby dovolací soud pozastavil výkon napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvrací opodstatněnost uplatněných námitek,
zejména poukazuje na nepravdivé tvrzení o tom, že si směnky mohl kdykoliv
vyžádat, neboť naopak žalovaný vždy tvrdil, že jejich vydání je součástí
narovnání, navíc uvedl, že žalovaný směnky, znějící na jméno dlužníka Ing.
Kratochvíla, který byl již dlouhodobě bez známého pobytu, vydával L. S.
jednajícího údajně jménem Ing. K., aniž by žalobci jakoukoliv plnou moc ukázal.
Vzhledem k tomu, že věc soudy správně posoudily a řízení nebylo postiženo
žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhl,
aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12.
Čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o.s.ř.), neboť dovoláním napadený rozsudek byl
vydán dne 17. 1. 2007. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl dovolací soud k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění účinném do 4.
10. 1999, tj. v době, kdy došlo k posuzovanému jednání žalovaného), advokát
odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem
advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li
škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho
zaměstnancem; případná odpovědnost těchto osob podle zvláštních předpisů tím
není dotčena.
Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona je advokát povinen chránit a prosazovat práva
a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není
vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát
povinen klienta přiměřeně poučit.
Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní
odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení
při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743, C. H. Beck). Škodou
je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon
advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení
§ 16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li
škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud nebýt pochybení advokáta, mohl
klient právo úspěšně uplatnit. Z této úpravy odvolací soud při rozhodování o
věci vycházel a z tohoto pohledu nelze napadenému rozsudku přisuzovat zásadní
právní význam. Dovolatel nesouhlasí se závěrem o existenci příčinné souvislosti
mezi pochybením žalovaného advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody
žalobci, jehož úspěšné zpochybnění by vyžadovalo zpochybnit správnost
skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen; to však – při zvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – nepřichází v úvahu
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1994). Přisvědčit lze dovolateli pouze v obecné námitce, že
žalobce měl teoretickou možnost požádat L. S. o vydání směnek nebo podat
reivindikační žalobu, ovšem za konkrétních okolností daného případu, tj. že
žalobce jako remitent, tedy osoba oprávněná ze směnek, by se domáhal jejich
vydání na L. S. jako zástupci vystavitele směnek, tedy směnečného dlužníka, lze
důvodně předpokládat, že by v tom žalobce nebyl úspěšný; tento závěr může soud
rozhodující ve sporu o náhradu škody proti advokátovi učinit, aniž by takové
řízení proběhlo. Je tedy zřejmé, že žalobce jednáním advokáta ztratil reálnou
možnost uplatnit práva z předmětných směnek, když právo na zaplacení směnky
předpokládá její předložení k placení přímému dlužníkovi.
Námitkami, jimiž pak vytýká dovolatel odvolacímu soudu vady řízení ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že soud neumožnil přednést tvrzení žalovaného,
vytrhnul z kontextu věty žalovaného a tím jednal v rozporu s principy úlohy
nezávislého soudce a v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces, a že
soud nepřipustil k projednání předložené důkazy) a tzv. zmatečnostní vadu ve
smyslu § 229 odst. 1 písm. e) a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodoval vyloučený soudce,
a že mu nebyla dána možnost jednat u odvolacího soudu, který rozhodl bez
odročení), přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit
nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám, lze v dovolacím řízení přihlížet,
jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.
Nejde ani o zásadně významné procesní právní otázky, které by kromě významu pro
rozhodnutí v této konkrétní věci mohly mít dopad do rozhodovací činnosti soudů
vůbec.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování
advokátem za 1 úkon v částce 10.300,- Kč [odměna z částky určené podle § 10
odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9.
2006 (dovolací řízení bylo zahájeno dne 9. 7. 2007), krácená dvakrát o polovinu
podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových
výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.
9. 2006 v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 26. 5. 2007),
vše navýšeno o 19% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu