25 Cdo 3029/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v
právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 101/97, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č. j. 23 Co 124/2005-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1999 za 79 měsíců, tj. celkem 433.710,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud neshledal důvodnou žalobu na
náhradu škody, spočívající v nuceně vynaložených úhradách nájemného za
přístřeší a v nákladech vzniklých v trestním řízení, která měla být podle
žalobce způsobena nesprávným úředním postupem, který spatřoval v nečinnosti
orgánů činných v trestním řízení zabývajících se jeho trestními oznámeními.
Vyšel ze zjištění, že dne 24. 5. 1995 podal žalobce trestní oznámení na Ing. M.
J.o a jeho manželku I. J. pro podezření ze spáchání trestného činu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §
249a odst. 1, 2 tr. zákona v domě čp. 3 v O., kterého se měli dopustit tím, že
v květnu r. 1991 neoprávněně vnikli spolu s dalšími osobami do bytu a
nebytových prostor v tomto domě a od té doby brání žalobci v užívání těchto
prostor. Vyšetřovatel Policie ČR OÚV Kolín usnesením ze dne 29. 8. 1997, ČVS:
OVV-226/97, věc odložil, a to poté, co byla věc usnesením Okresního státního
zastupitelství P. ze den 20. 1. 1997, č. j. Zt 621/94-93, odejmuta dosavadnímu
vyšetřovateli Policie ČR OÚV N. por. J. Š., který odmítl splnit pokyny státního
zástupce, podle nichž měl provádět další šetření ve věci. Krajské státní
zastupitelství v P. usnesením ze dne 23. 3. 1998, č. j. KZN 211/97-180,
stížnost žalobce proti rozhodnutí o odložení věci jako nedůvodnou zamítlo. Soud
prvního stupně nárok žalobce posoudil podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dovodil, že ačkoliv se
vyšetřovatel por. Š. dopustil nesprávného úředního postupu tím, že
nerespektoval pokyny dozorového státního zástupce a prodloužil tak řízení
nejméně o čtyři měsíce, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto
nesprávným úředním postupem a škodou; ta žalobci vznikla v důsledku
nevyjasněných občanskoprávních vztahů mezi manžely H. a manžely J., nikoliv v
důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení. Žalobce ostatně ani
neprokázal své spoluvlastnické či nájemní právo k předmětné nemovitosti, jehož
ochrana je smyslem ustanovení § 249a tr. zákona.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
10. 5. 2005, č. j. 23 Co 124/2005-346, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném zamítavém výroku ohledně částky 433.710,- Kč a ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a k jeho právním závěrům doplnil, že v
dané věci nešlo o nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti orgánů
činných v trestním řízení. Z vyšetřovacího spisu Policie ČR OÚV N., ČVS: OVV
256/96, bylo totiž jednoznačně zjištěno, že řízení pro podezření z trestného
činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru v
domě čp. 3 v O. bylo řádně (na základě trestního oznámení žalobce ze dne 24. 5.
1995) zahájeno a následně bylo ve věci též rozhodnuto.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Specifikuje
podrobně jednotlivá trestní oznámení pro podezření ze spáchání různých
trestných činů manželů J., která průběžně od r. 1991 podával zejména u „PČR N.
dne 20. 10 1992, KP P. dne 12. 11 1992, VOP P. dne 16. 7. 1993, OÚV N. dne 22.
12. 1993 a PCŘ P. 1“, a namítá, že v průběhu trestních řízení zahájených na
základě těchto trestních oznámení, docházelo k nesprávným úředním postupům
konkretizovaným v dovolání, které jsou v příčinné souvislosti se žalovanou
škodou. Uvádí, že „řada trestních oznámení nebyla vyřešena dodnes vůbec anebo
nebyla dle tr. řádu odložena ani řádně prošetřena a tudíž nedošlo ke správnému
zjištění skutkové podstaty věci, nebylo zahájeno trestní stíhání, nebyla podána
obžaloba a nebylo v trestních věcech rozhodnuto a tím nebylo rozhodnuto ani o
náhradě, ke které by se dovolatel jako poškozený připojil“. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobce plně ztotožnila
se závěry soudů obou stupňů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že nejsou dány
předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem,
a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 433.710,- Kč potvrzen,
aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání
lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno především na právním závěru, že nelze
dovozovat nesprávný úřední postup (jako jednu z podmínek odpovědnosti státu) v
situaci, kdy řízení o trestním oznámení žalobce skončilo pravomocným
rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o jeho odložení. Tento závěr je v
souladu se zákonem (§ 1, § 4 a § 18 zákona) i s ustálenou judikaturou vyšších
soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2004, sp.
zn. 25 Cdo 633/2004, publikované pod č. C 2823 v Souboru civilních rozhodnutí
NS ČR, sv. 30, podle nějž nesprávný úřední postup nepředstavují ani případná
pochybení a nedostatky v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci,
kupříkladu tím, že si orgán činný v trestním řízení neopatřil dostatek
skutkových podkladů pro rozhodnutí nebo že nesprávně hodnotil důkazy.). Z
pohledu této právní otázky nelze proto dovoláním napadenému rozhodnutí
připisovat zásadní právní význam.
Odvolací soud zároveň převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, tedy i
skutkový závěr, že nebylo prokázáno vlastnické či nájemní právo žalobce k
předmětné nemovitosti a že tak není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody
a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Tento závěr, který sám o sobě obstojí
jako důvod zamítnutí žaloby, není dovoláním napadán [vzhledem k posuzování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže ani být
předmětem dovolacího přezkumu] a je tedy zřejmé, že ani řešení právní otázky
nesprávného úředního postupu se nemůže projevit v poměrech dovolatele (jeho
postavení vůči druhé straně sporu zůstane nezměněno). Jde o případ závěru o
nedůvodnosti uplatněného nároku, který je založen současně na dvou či více na
sobě nezávislých důvodech, jak má na mysli například rozsudek NS ČR ze dne 8.
12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2
Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1999.
K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
konečně nelze dospět ani na základě dovolací námitky, že nečinností orgánů
činných v trestním řízení byl žalobce zbaven možnosti připojit se se svými
nároky na náhradu škody vůči manželům J. k trestnímu stíhání. Je totiž zřejmé,
že jakýkoliv průběh řízení o trestním oznámení nebrání poškozenému, aby
uplatnil vůči škůdci své nároky v řízení před soudem. Kromě toho platí, že
nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout
uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov.
obdobně rozsudek NS SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr
1985).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. není dána, a proto dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř.,
neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu