ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyň a) P. M. a b) nezletilé K. M., obou zastoupených Mgr. Martinem
Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovanému Mgr.
Otakaru Kořínkovi, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 8 – Karlín, Pobřežní
34, IČO 70931623, zastoupenému JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 6 C 117/2005, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156, takto:
Dovolání se zamítá.
Podanou žalobou ve znění jejích v průběhu řízení připuštěných změn se žalobkyně
domáhaly uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč
s příslušenstvím a částku 19.365,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku
1.430,- Kč s příslušenstvím a částku 1.690,- Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody způsobené žalovaným jako soudním exekutorem jeho nesprávným
postupem při provádění exekuce.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 6 C 117/2005-135,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 52.005,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a částku 19.365,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení, a dále
žalobkyni b) k rukám žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně částku 1.430,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení a
částku 1.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% z této částky od 11. 5. 2005
do zaplacení, soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovaly
náhradu škody po žalovaném, který byl jako soudní exekutor pověřen provedením
exekuce proti povinnému P. M. k uspokojení pohledávky oprávněného Ing. O. F.
ve výši 545.855,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný provedl exekuci prostřednictvím
svých zaměstnanců v bytě žalobkyně a) soupisem movitých věcí, které následně
odvezl. V době provádění exekuce, tj. dne 26. 3. 2003, byla žalobkyně s
povinným z exekuce již pravomocně rozvedena a vzájemné majetkové vztahy byly
mezi nimi pro dobu po rozvodu vypořádány. Soud prvního stupně konstatoval, že
žalovaný exekutor je ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimován (§ 32
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném ke dni 26. 3.
2003 – dále jen „exekuční řád“). Dále uvedl, že odpovědnost exekutora je
koncipována v ustanovení § 32 odst. 1, 2 exekučního řádu jako odpovědnost
objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Soud prvního stupně shledal žalovaného
odpovědným za škodu vzniklou provedením exekuce žalobkyním, neboť žalovaný
nerespektoval skutečnost, že na adrese žalobkyně se s maximální
pravděpodobností nenacházejí žádné věci, které by byly ve vlastnictví
povinného, a které by tak mohly být postiženy v rámci exekuce. Naopak pojal do
soupisu věci ve vlastnictví žalobkyně a), resp. leasingové společnosti
(automobil Renault). Věci ve vlastnictví žalobkyně a) následně zpeněžil za
částky zcela neodpovídající jejich faktickým hodnotám. Žalovaný v průběhu
řízení netvrdil žádnou skutečnost odůvodňující aplikaci ustanovení § 32 odst.
2 exekučního řádu, tj. že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení
veškerého úsilí, které lze na exekutorovi požadovat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č.j. 17 Co 373/2007-156,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) tak, že zamítl
žalobu na zaplacení 28.415,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení 2% úroku z
prodlení z částky 19.365,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007, uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni a) částku 19.365,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 6. 2007
do zaplacení a ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) částku
23.590,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu
soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobkyni b) odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni b) k rukám
žalobkyně a) jako její zákonné zástupkyně 1.690,- Kč s 2% úrokem z prodlení od
1. 6. 2007 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 2% úroku z prodlení z
částky 1.690,- Kč od 11. 5. 2005 do 31. 5. 2007 a ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni b) částku 1.430,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od
11. 5. 2005 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že
žalovaný soudní exekutor je ve sporu pasivně věcně legitimován a nárok na
zaplacení částek 19.365,- Kč a 1.690,- Kč je po právu, jelikož se jednalo o
částky získané v rámci dražby při prodeji movitých věcí, které byly vyloučeny z
výkonu rozhodnutí a vlastnicky patřily žalobkyním. Co se týče nároku na
zaplacení částky 28.415,- Kč (představující náklady vynaložené za nájem
náhradního automobilu 23.535,- Kč a náklady na odtah automobilu sepsaného
žalovaným v rámci exekuce 4.880,- Kč, jež byla žalobkyně nucena uhradit
leasingové společnosti), shledal odvolací soud tyto dílčí nároky nedůvodné pro
liberační důvody, které spočívaly především v tom, že povinný měl po celou dobu
výkonu exekuce adresu trvalého pobytu v místě bydliště žalobkyň a exekutor mohl
důvodně očekávat, že se v tomto místě nacházejí i jeho věci. Navíc se povinný
při provádění soupisu věcí dne 26. 3. 2006 v místě, kde byl soupis prováděn,
nacházel. Přestože při sepisu osobního automobilu Renault Clio Thalia 1,4 byla
žalobkyně a) přítomna, z protokolu o soupisu nevyplývá, že by vznášela výhrady
vůči jeho sepisu a že by namítala, že automobil je ve vlastnictví leasingové
společnosti. Z pouhé skutečnosti, že v soupisu je zahrnuta leasingová smlouva,
podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by automobil neměl být sepsán, neboť
se standardně sepisují i věci, o nichž jiné osoby tvrdí, že patří do jejich
vlastnictví, a k ochraně těchto osob slouží vylučovací žaloba. Odvolací soud
měl za to, že po žalovaném nebylo možno spravedlivě požadovat, aby zjišťoval
vlastnické či nájemní vztahy vůči sepisovanému automobilu, a dospěl tak k
závěru, že žalovaný se zprostil odpovědnosti ve vztahu ke škodě, která
žalobkyni a) v této souvislosti měla vzniknout.
Odvolací soud naopak shledal
žalovaného odpovědným za škodu ve výši 23.590,- Kč a 1.430,- Kč, představující
rozdíl mezi znalecky oceněnou hodnotou vydražených věcí a vydraženou částkou. Žalovaný totiž věděl o podání vylučovací žaloby ve vztahu k sepsaným věcem
minimálně od 16. 6. 2003, předmětné věci však v rámci výkonu rozhodnutí v
dražbě dne 10. 11. 2003 prodal. Podle odvolacího soudu nebyla dostatečně
prokázána v řízení před soudem prvního stupně hodnota neoprávněně sepsaných a
následně prodaných movitých věci, a tedy ani správnost částky, kterou žalobkyně
požadovaly jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou věcí a výtěžkem dražby. V tomto
rozsahu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně označil za
nepřezkoumatelný a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho zamítavé části, podala žalobkyně a)
dovolání. Jeho přípustnost dovodila z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a co do dovolacích důvodů výslovně odkázala na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasila s naplněním liberačních
důvodů pro zproštění odpovědnosti žalovaného, které dovodil odvolací soud.
Namítala, že žalovaný jako soudní exekutor měl vynaložit veškeré úsilí a být
více aktivní, aby ke škodě nedošlo. Zejména měl zjišťovat údaje z dostupných
registrů vozidel a evidence obyvatel a měl reflektovat tvrzení žalobkyně
ohledně vlastnictví osobního automobilu, přičemž podle dovolatelky o leasingové
smlouvě věděl. Dovolatelka shledávala v závěru odvolacího soudu absurdní
konstrukci, že třetí osoba postižená třeba i omluvitelným postupem exekutora si
vzniklou škodu ponese vždy sama. Nesouhlasila též s odvolacím soudem v tom, že
do soupisu nic nenamítala, neboť samotný soupis nemůže obsahovat a zachycovat
veškeré přednesy zúčastněných osob a nejedná se podle dovolatelky ani o
listinu, která by poskytovala prostor pro nějaké bližší vyjádření. Skutková
zjištění odvolacího soudu proto podle dovolatelky nemají v tomto směru oporu v
provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
jeho části měnící a zamítavé ohledně částky 28.415,- Kč s 2% úrokem z prodlení
z této částky od 11. 5. 2005 do zaplacení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Ztotožnil se s názorem
odvolacího soudu, že exekuční řízení je postaveno na předběžných úkonech, bez
nichž by jen stěží bylo možné dosáhnout jeho cíle, tj. vymožení pohledávky
věřitele. Takovým předběžným zajišťovacím úkonem je podle žalovaného i soupis
movitých věcí a právní úprava výslovně počítá s možností, že budou sepsány
věci, k nimž mají práva třetí osoby odlišné od povinného. Jejich ochrana je v
takovém případě zajištěna pomocí tzv. vylučovací žaloby. Žalovaný vyjádřil
přesvědčení, že samotné předložení leasingové smlouvy ještě neznamená, že
vozidlo je předmětem leasingu, neboť tato smlouva mohla být např. předčasně
ukončena a vozidlo tak mohlo být již ve vlastnictví povinného. Nesouhlasil s
tvrzeními dovolatelky, že nevynaložil veškeré úsilí, aby ke škodě nedošlo, a
naopak označil požadavek dovolatelky na náhradu nákladů za vypůjčení náhradního
vozidla za neprokázaný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním
napadené části „potvrdil“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadenou částí výroku rozsudku odvolacího
soudu došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
K dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud uvádí, že
skutková zjištění provedená odvolacím soudem a kritizovaná dovolatelkou (že
žalovaná do soupisu nic – tj. pokud do něj byl zahrnut osobní automobil Renault
– nenamítala, že se povinný nacházel v místě soupisu) mají podle obsahu spisu
oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud vzal v úvahu jen takové
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů vyplynuly či vyšly za
řízení najevo, nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, není logický rozpor. Okolnost, že se dovolatelka s provedeným
hodnocením důkazů neztotožňuje, že nabízí jejich vlastní interpretaci a že
skutkové závěry odvolacího soudu doplňuje o nová skutková tvrzení, jež z
provedených důkazů nevyplývají, uvedený dovolací důvod není způsobilá založit.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji
způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za
škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti
jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů
tím není dotčena. Podle § 32 odst. 2 exekučního řádu exekutor se odpovědnosti
podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s
exekuční činností je tedy porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence
liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu. Jde tedy o
objektivní odpovědnost, u níž se nevyžaduje zavinění. Exekutor neodpovídá za
škodu, která vznikla v souvislosti s jeho činností, pokud tato činnost byla
prováděna v souladu se zákonem (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, 2. vydání, Praha:
C.H.Beck 2009, s. 93).
Při provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného exekutor vždy, i bez
návrhu oprávněného, zajistí movité věci, které sepsal. Zajištěné věci převezme
do své úschovy nebo je uloží u vhodného schovatele (§ 66 odst. 1 exekučního
řádu).
Právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuce) může třetí osoba uplatnit již
při soupisu. Soud (exekutor) v takovém případě dotčené věci sepíše, jen
jestliže tu nejsou jiné postižitelné věci, které by postačovaly k uspokojení
vymáhané pohledávky. Sepíše-li takové věci, soud (exekutor) poskytne současně
třetí osobě poučení, že své právo k nim musí uplatnit vylučovací žalobou (podle
§ 267 o. s. ř.). Při soupisu totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z
nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen
ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny (§ 321, § 322 o. s.
ř.), popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány
(§ 326 odst. 4 věta druhá o. s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je
tak bez významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není
vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky
oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se
tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. Kůrka, V., Drápal, L.:
Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, s. 379, 490 a 491).
Povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a
efektivní výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony
směřující k provedení exekuce (§ 46 odst. 1 exekučního řádu). Nepokračovat v
exekučním řízení může exekutor pouze tehdy, když soud exekuci odloží nebo
zastaví nebo (viz § 46 odst. 3 exekučního řádu) byla-li uspokojena pohledávka
oprávněného a současně uhrazeny náklady exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007). Žádná z těchto situací
však v projednávané věci nenastala.
Na základě shora uvedeného dovolací soud uzavírá, že k zahrnutí osobního
motorového vozidla do soupisu movitých věcí v rámci exekuce došlo v souladu se
zákonem, jelikož při provádění soupisu na místě samém nelze po exekutorovi
požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je postižen
majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící provedení exekuce. Jednání
žalovaného jako soudního exekutora nelze považovat za odporující zákonu, není
tudíž splněn zákonný předpoklad odpovědnosti spočívající v porušení právní
povinnosti, a již z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu o
nedůvodnosti nároku na náhradu škody v částce 28.415,- Kč s příslušenstvím
(spočívající v nákladech na odtah automobilu a na nájem náhradního vozidla po
dobu jeho odnětí z dispozice dovolatelky). Je pak již nadbytečné zabývat se
úvahami odvolacího soudu o liberačním důvodu a polemikou dovolatelky s nimi.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadené části z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalobkyně a) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť po částečném
zrušení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím není dosud řízení
skončeno, takže o nákladech řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud
prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu