25 Cdo 305/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně Č. p., a. s., proti žalované Z. N., zastoupené advokátem,
o 46.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci
pod sp. zn. 5 C 212/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 12. října 1999 č.j. 19 Co 2770/99-49, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uložena druhému žalovanému V. N.; zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že
dne 11. 5. 1998 došlo k dopravní nehodě výlučně zaviněné druhým žalovaným,
který řídil nákladní automobil Liaz se dvěma přívěsy. Bylo mu sděleno obvinění
z přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b/ zákona č. 200/1990 Sb. a byla mu
uložena pokuta 4.000,- Kč za porušení ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ a c/
zákona č. 12/1997 Sb., § 16 odst. 1 a § 6 odst. 4 vyhlášky č. 99/1989 Sb. a §
22 odst. 1 písm. c/ vyhlášky č. 102/1995 Sb., neboť nepřizpůsobil rychlost
jízdy svým schopnostem a povaze nákladu, délka pevné soupravy přesahovala délku
povolenou, a nepředložil řidičský průkaz ani doklad o zaplacení zákonného
pojištění. Žalobkyně z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla vyplatila poškozeným částky 23.045,- Kč
a 23.265,- Kč. Dále okresní soudu zjistil, že držitelkou vozidla Liaz je
žalovaná, poslední technická prohlídka tohoto vozidla byla provedena 10. 5.
1988 a zákonné pojištění odpovědnosti za škodu žalovaná zaplatila až po
nehodě. Protože žalovaná jako provozovatelka předmětného vozidla připustila,
aby tohoto technicky nezpůsobilého vozidla užil k provozu její manžel, který s
ním zavinil dopravní nehodu, a protože žalovaná byla v prodlení s placením
pojistného, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ a odst. 4 vyhlášky č. 492/1991 Sb. na
náhradu částek vyplacených poškozeným, uplatněný proti provozovatelce vozu, je
důvodný.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 12. 10. 1999 č.j. 19 Co 2770/99-49 rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů řízení potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěry právními. Předmětné vozidlo nemělo v době nehody
platnou technickou prohlídku, neboť poslední technická prohlídka byla provedena
10.5.1988, ačkoliv podle § 6 odst. 4 písm. b/ zákona č. 38/1995 Sb. je držitel
silničního vozidla povinen přistavit k technické prohlídce nákladní automobil v
jednoročních lhůtách, takže podle ust. § 6 odst. 7 zákona č. 38/1995 Sb. bylo
vozidlo technicky nezpůsobilé provozu. Provozem tohoto vozidla, jehož
držitelkou a provozovatelkou je žalovaná, byla způsobena škoda při dopravní
nehodě, kterou zavinil výhradně řidič tohoto vozidla. Protože žalovaná jako
provozovatelka je podle ust. § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. pojištěnou,
stíhá ji podle ust. § 11 odst. 1 písm. d/ této vyhlášky povinnost nahradit
pojišťovně částky vyplacené poškozeným z důvodu náhrady škody způsobené
provozem motorového vozidla, které podle platných předpisů nesmělo být k
provozu užito. Odvolací soud připustil dovolání k otázce, zda provozovatel
odpovídá za vyplacenou škodu pojišťovnou podle ust. § 11 odst. 1 písm. d/
vyhlášky č. 492/1991 Sb., i když nebyl řidičem vozidla, které zavinilo dopravní
nehodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně vyložily
ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 492/1991 Sb. Namítá, že ve věci
není pasivně legitimována, neboť pojištěný odpovídá pojišťovně podle tohoto
ustanovení při splnění dvou podmínek, kterými jsou jednak způsobení škody
samotným pojištěným a jednak to, že pojištěný užil k provozu motorové vozidlo,
ačkoliv podle platných předpisů tak učinit nesměl. Dovozuje, že obě tyto
podmínky předpokládají osobní účast pojištěného na způsobené škodě, a tedy jeho
zavinění, což odpovídá standardní úpravě náhrady škody v občanskoprávních
předpisech, kdy pravidlem je odpovědnost za zavinění a objektivní odpovědnost
je spíše výjimkou. Podle názoru dovolatelky i v daném případě by měl platit
princip založený na zavinění dopravní nehody pojištěným a vzhledem k tomu, že
podle ust. § 3 odst. 1 citované vyhlášky je pojištěným i řidič motorového
vozidla, má pojišťovna právo postihu proti němu. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3
o.s.ř. bez jednání ( § 243a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., není opodstatněné.
Jde-li o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud přípustnost dovolání
svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky
rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením
možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu,
neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení § 238 o. s. ř.
Dovolání je proto - kromě okolností uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. ( § 241
odst. 3 písm. a/ o.s.ř.), příp. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., přípustné pouze
z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se
jedná v případě, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně
vyložil.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění vyhl. č.
582/1992 Sb., vyhl. č. 327/1993 Sb., vyhl. č. 246/1994 Sb., vyhl. č. 307/1995
Sb., vyhl. č. 317/1996 Sb., a vyhl. č. 321/1997 Sb., kterou se stanoví
rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla /dále též jen „vyhláška"/, provozovatel i řidič motorového
vozidla, na kterého se vztahuje zákonné pojištění (dále jen „pojištěný"), má
právo, aby pojišťovna za něho nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných
právních předpisů poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody
způsobené provozem motorového vozidla jinému
a) na zdraví nebo usmrcením;
b) poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci;
c) vznikem jiné majetkové újmy;
avšak jen pokud pojištěný za tuto škodu odpovídá podle zákona a pokud se dále
nestanoví jinak.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky má pojišťovna právo na
náhradu částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového
vozidla, proti pojištěnému, který způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil
k provozu, ačkoliv podle platných předpisů tak učinit nesměl.
Podle ustanovení § 11 odst. 4 vyhlášky proti pojištěnému, který v době,
kdy nastala skutečnost, která byla důvodem vzniku pojistné události, byl v
prodlení s placením pojistného, má pojišťovna právo na náhradu až do 50 %
vyplacených částek.
Soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že v dané věci nejde o nárok na
náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ale o nárok
pojišťovny podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., která upravuje pojistný vztah mezi
pojišťovnou a pojištěným. Podmínky občanskoprávní odpovědnosti za škodu a
podmínky, za nichž má pojišťovna právo proti pojištěnému na náhradu částek,
které za něj zaplatila poškozeným z titulu zákonného pojištění, nelze směšovat,
jak to činí dovolatelka. Proto námitka, že v daném případě škoda, kterou
pojišťovna nahradila, nebyla způsobena zaviněným jednáním provozovatele,
není z hlediska ust. § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. rozhodující. Ostatně
i odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
obsažená v § 427 až 431 občanského zákoníku vychází důsledně z odpovědnosti bez
zřetele na zavinění - z tzv. objektivní odpovědnosti.
Zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla
je pojištěním zákonným; vzniká automaticky ze zákona, dojde-li ke skutečnosti,
s níž zákon vznik tohoto pojištění spojuje. Ani nezaplacení pojistného nemá
vliv na trvání tohoto pojištění, má však negativní důsledky pro toho, kdo tuto
povinnost nesplnil. Osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového
vozidla je pro případ své odpovědnosti (§ 427 až 431 obč. zák.) pojištěna v
rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy - vyhláškou č.
492/1991 Sb. (srov. § 14 zákona č. 12/1997 Sb.).
Tato vyhláška tak upravuje bližší podmínky závazkového právního vztahu mezi
pojišťovnou a pojištěným, tj. blíže upravuje jejich vzájemná práva a
povinnosti. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky zakládá specifické
právo pojišťovny na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené
neoprávněným provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem je pojištěný.
Provozovatelem motorového vozidla, a tedy pojištěným je ten, kdo má trvalou
možnost právní a faktické dispozice s vozidlem; zpravidla jde
zároveň o vlastníka motorového vozidla. Podmínkou vzniku tohoto
nároku pojišťovny proti pojištěnému je, že pojišťovna nahradila škodu,
způsobenou provozem vozidla, které pojištěný užil k provozu, ačkoliv jej užít
nesměl. To znamená, že není rozhodující, zda provozovatel sám řídil vozidlo,
tím méně že by musel svým zaviněným jednáním škodu při dopravní nehodě
způsobit. Zde totiž nejde o způsobení škody osobou pojištěného, ale o způsobení
škody provozem motorového vozidla. Ke vzniku nároku pojišťovny vůči pojištěnému
postačí objektivní fakt, že pojištěný užil vozidlo k provozu, i když to podle
platných předpisů učinit nesměl, stačí tedy, že provozovatel svěřil vozidlo k
nepovolenému provozu jiné osobě.
Okolnost, že pojištěným je podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky i řidič
vozidla, nevylučuje pasivní legitimaci provozovatele vozu, kterým byla škoda
způsobena. Specifické právo pojišťovny vůči řidiči je pak upraveno v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ vyhlášky.
V dané věci bylo prokázáno, že žalobkyně vyplatila poškozeným náhradu škody,
způsobené vozidlem technicky nezpůsobilým k provozu, jehož provozovatelkou je
žalovaná, a v době nehody byla žalovaná v prodlení s placením pojistného.
Protože vozidlo, jehož je provozovatelkou, poskytla k provozu někomu jinému, a
tímto provozem byla způsobena škoda, kterou nahradila pojišťovna, je žalovaná
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ a odst. 4 vyhlášky č. 492/1991
Sb. povinna poskytnout žalobkyni náhradu částek, kterou za ni žalobkyně
vyplatila na náhradě způsobené škody.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. správný, a proto dovolací
soud dovolání žalované zamítl ( § 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. července 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková