ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) H. T., b) B. T., c) H. T., d) V. T., a e) V. Č., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Martinem Matuševským, advokátem se sídlem Husovo nám. 82, Beroun, proti žalované: Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o 2 379 588 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 212/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 11 Co 86/2023-218,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 11 Co 86/2023-218, v části výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2022, č. j. 29 C 212/2020-192, se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 610 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení.
II. Dovolání žalobce a) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 627 153,40 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení se zamítá.
III. Dovolání žalobce a) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 100 000 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 11. 8. 2020 do zaplacení se odmítá.
IV. Dovolání žalobců b) až e) se odmítá.
V. Žalobci b) až e) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
VI. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 11 Co 86/2023-218, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou a vůči státu, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2022, č. j. 29 C 212/2020-192, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou a vůči státu, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(výrok V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII). Vyšel ze zjištění, že žalobce a) dne 31. 8. 2017 při dopravní nehodě jako spolujezdec utrpěl těžké devastující poranění pravé ruky, která mu posléze musela být amputována mezi ramenem a loktem. Vozidlo zn. Škoda, RZ XY, jímž byla způsobena dopravní nehoda, bylo k datu nehody pojištěno u žalované pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobce a) uplatnil u žalované nárok na pojistné plnění odpovídající náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 587 117 Kč a za další nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, obojí podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Žalovaná mu vyplatila 2 287 559 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 100 000 Kč za další nemajetkovou újmu, proto se žalobce a) domáhá u soudu 1 299 558 Kč s příslušenstvím (rozdílu mezi původně požadovanou částkou a částkou, kterou mu žalovaná vyplatila) na náhradě za ztížení společenského uplatnění a částky 100 000 Kč jako odškodnění další nemajetkové újmy. Ostatní žalobci, kterým žalovaná neuhradila ničeho, se domáhají výše uvedených částek z titulu odškodnění duševních útrap podle § 2959 o.
z., vzešlých ze zvlášť závažného ublížení na zdraví osoby blízké [žalobce a) je manželem žalobkyně b), synem žalobců c) a d) a bratrem žalobkyně e)]. V situaci, kdy nebyl sporný průběh škodní události, dovodil soud prvního stupně opodstatněnost nároku na pojistné plnění vůči pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla, jímž byla způsobena havárie. S ohledem na revizní znalecký posudek MUDr. Mgr. Tomáše Kocourka, MBA, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, který určil míru omezení žalobce a) ve všech posuzovaných činnostech na 14,75 %, dospěl soud k závěru, že při ustálení zdravotního stavu v roce 2019 po zohlednění věku zvýšením částky o 20 % náleží žalobci a) náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 257 171 Kč; protože mu žalovaná vyplatila na tento nárok více, není žaloba důvodná.
Nárok žalobce a) na náhradu duševních útrap kvalifikoval soud jako tzv. další nemajetkovou újmu podle § 2958 o. z. (vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, a nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20) s tím, že mu v souvislosti s úrazem vznikla nepochybně psychická újma v době od dopravní nehody do doby hospitalizace, která vyústila v amputaci pravé ruky; částku 100 000 Kč, kterou mu žalovaná již vyplatila, soud shledal odpovídající náhradou za vytrpěné duševní útrapy.
K požadavkům na odškodnění duševních útrap žalobců b) až e) soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, a ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, a uzavřel, že nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z., neboť následky zranění nevyřazují žalobce a) z většiny sfér společenského uplatnění.
2. K odvolání všech žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 11 Co 86/2023, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) 62 434,60 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku a v ostatních výrocích potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, pokud neshledal existenci nároku žalobců b) až e) na odškodnění újmy podle § 2959 o.
z., neboť primární oběť nebyla po delší dobu ve výrazně nepříznivém zdravotním stavu, a ačkoli není pochyb o tom, že amputace horní končetiny měla výrazný dopad do života žalobce a), nelze ji pokládat za velmi těžké zranění, jaké má na zřeteli judikatura, na niž soud prvního stupně ve vztahu k § 2959 o. z. odkázal. Hodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce a) je třeba provádět ve dvou fázích, přičemž druhou fázi posouzení neučinil soud prvního stupně v dostatečném rozsahu, neboť nemodifikoval výši náhrady s ohledem na míru zapojení poškozeného do společenských aktivit před poškozením zdraví.
Odvolací soud měl na zřeteli vysoce nadstandardní počet sportovních aktivit, kterými se žalobce a) zabýval před úrazem a které již nemůže provozovat, a zohlednil též rozsáhlou sféru jeho zálib, jimž se nyní nemůže věnovat a které souvisí s myslivostí a jeho činnostmi v oblasti uměleckého kovářství. Podle odvolacího soudu mu tak náleží na náhradě za ztížení společenského uplatnění základní částka 1 740 736 Kč (14,75 % z částky 11 801 600 Kč – v tomto směru korigoval závěr soudu prvního stupně o ustálení zdravotního stavu na rok 2018, proto vyšel z nižší částky) zvýšená o 20 % pro věk žalobce a o 15 % pro míru zapojení do společenských aktivit.
K této částce tedy přičetl 609 257,60 Kč (35 % z částky 1 740 736 Kč), takže v součtu na tento nárok připadá částka 2 349 993,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná z tohoto titulu uhradila žalobci a) 2 287 559 Kč, zbývá k úhradě částka 62 434,60 Kč s příslušenstvím. V otázce odškodnění z titulu tzv. jiné újmy ve smyslu § 2958 o. z. s ohledem na útrapy, které žalobci a) vznikly dílem při nehodě samotné a dílem při hospitalizaci, se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a již uhrazenou částku 100 000 Kč shledal odpovídající.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, a to část výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 337 123,40 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a), a zamítavé výroky ve vztahu k ostatním žalobcům, a dále se dovolávají také proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Namítají, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v případě nároku žalobce a) na náhradu za ztížení společenského uplatnění a nároků žalobců b) až e) na náhradu za poškození zdraví osoby blízké, zatímco otázka nároku žalobce a) na odškodnění další nemajetkové újmy podle § 2958 o.
z. nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Mají za to, že odvolací soud nerespektoval judikatorní závěry Nejvyššího soudu týkající se odškodňování ztíženého společenského uplatnění, jestliže převzal závěr soudního znalce MUDr. Kocourka, který stanovil procentní podíl omezení žalobce a) na 14,75 %. Omezení v tomto rozsahu odpovídá pouze kategorii lehká obtíž, což je při ztrátě dominantní končetiny u uměleckého kováře, sportovního střelce, sportovce a motorkáře závěr nejen nesprávný, ale rovněž neodpovídající zásadám slušnosti.
Jako přiměřená všem okolnostem případu se žalobci a) jeví základní míra omezení ve všech sférách života v rozsahu 30 %, spravedlivé odškodnění by tedy mělo oscilovat okolo částky 3 500 000 Kč. Ohledně nároku na odčinění další nemajetkové újmy se žalobce a) domnívá, že prozatím neexistují žádná vodítka pro korektní stanovení spravedlivé výše takového odškodnění, proto by bylo prospěšné, aby otázka přesnějšího postupu v těchto situacích byla dovolacím soudem vyřešena. Podle žalobce a) je v jeho případě s ohledem na útrapy, kterými si musel projít, odškodnění ve výši 100 000 Kč, kterého se mu prozatím dostalo, příliš nízké a neodpovídá zásadám slušnosti, a proto by mělo být zvýšeno na celkových 200 000 Kč. Žalobci b) až e) spatřují rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu v nepřiznání náhrady podle § 2959 o.
z., neboť odvolací soud nesprávně aplikoval nosné myšlenky dovolacího soudu vyjádřené v jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4210/2018. Domnívají se, že splňují podmínky pro přiznání nároku, neboť žalobce a) byl po úraze bezprostředně ohrožen na životě, s následky zranění se potýkal skoro pět let a život celé rodiny se změnil v důsledku poškození jeho zdraví k nepoznání. Za skutečnost umocňující jejich újmu pak považují i hrůzné zážitky, kterými si musel žalobce a) projít bezprostředně poté, co k autonehodě došlo.
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud potvrzující výrok Městského soudu v Praze změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 1 399 558 Kč s příslušenstvím, každému ze žalobců b) až d) po 270 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni e) 170 000 Kč s příslušenstvím, a aby výroky o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalované bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před všemi soudními stupni.
Pro případ, že by nebyly shledány důvody pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, navrhli žalobci zrušení napadeného rozsudku [vyjma části výroku, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 62 434,60 Kč s příslušenstvím] spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a je přesvědčena, že další nárok žalobce a) není po právu, ať už se jedná o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, či o další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z. Žalovaná trvá na tom, že nárok žalobců b) až e) vzhledem k judikatuře k § 2959 o. z. není dán. Navrhla, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobce a) proti části výroku týkající se náhrady další nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. a dovolání žalobců b) až e) v celém rozsahu není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání žalobce a) je přípustné pro posouzení omezení funkčních schopností u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, která zčásti (při tzv. modifikaci výše náhrady) nebyla rozhodnuta v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání je zčásti důvodné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
8. Při rozhodování o nároku na náhradu za duševní útrapy tzv. druhotných obětí (jejich zdraví nebylo dotčeno a jim vzniklá újma se odvíjí od zásahu do zdraví přímé oběti škodní události) spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké ve smyslu § 2959 o. z. se podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozumí zvlášť závažným ublížením na zdraví takové zdravotní poškození primární oběti, které má následky srovnatelné svou závažností s jejím usmrcením, popřípadě velmi těžká zranění, která ji budou po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Na toto rozhodnutí dovolacího soudu ostatně odkazují ve svém dovolání sami žalobci b) až e), kteří zranění a následnou léčbu žalobce a) považují za situaci podřaditelnou pod zranění ohrožující primární oběť na životě a zatěžující výrazně nepříznivým zdravotním stavem majícím citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, tak jak jej má na mysli citovaný judikát.
Zdůrazňují bezprostřední ohrožení na životě po nehodě žalobce a) a následnou změnu života celé rodiny po amputaci jeho dominantní horní končetiny. Není pochyb o tom, že ztráta pravé (dominantní) ruky měla významný dopad do života žalobce a), nicméně toto zranění nelze pokládat za zvlášť závažné ve smyslu odkazované judikatury. Žalobce a) byl ohrožen na životě krátce po dopravní nehodě, avšak tento stav vnímal nepříznivě především on sám (srov. dále body 24, 28 a 29), nikoliv osoby jemu blízké. Během asi šestitýdenní hospitalizace, která následovala bezprostředně po nehodě, bylo od stabilizace životních funkcí zřejmé, že žalobce a) není ohrožen na životě (přestože utrpěl devastující zranění ruky) a že jeho těžký zdravotní stav neznemožní rozvíjení vztahů s rodinnými příslušníky.
Narušení možnosti komunikace a styku s blízkými osobami tak nedosáhlo úrovně srovnatelné s poškozenými v kómatickém stavu či při plné či převažující ztrátě sebeobsluhy, aby bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z. U tohoto nároku je totiž smyslem a účelem odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, které v tomto případě nebylo dotčeno v míře předpokládané citovaným ustanovením. Žalobci b) až e) se mohli se žalobcem a) nadále vídat, netrávil v důsledku svého zranění mnoho měsíců mimo domov, kontakt s blízkými byl sice dlouhodobým léčením narušen, nikoliv však znemožněn či krajně limitován; rodina se nemusela obávat o jeho život a mohla s ním přes jisté obtíže komunikovat a udržovat a rozvíjet rodinný vztah.
9. Po promítnutí uvedených východisek rozhodovací praxe do podmínek projednávané věci je zřejmé, že právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 2959 o. z. Dovolací soud proto ze všech těchto důvodů dovolání žalobců b) až e) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
10. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
11. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
12. Smyslem náhrady za ztížení společenského uplatnění je peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního zapojení, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. Náhrada cílí k odčinění nemajetkové újmy vyvolané zásahem do zdraví, které je nejcennější složkou osobnostních práv každého člověka (k povaze jednotlivých nemajetkových dílčích nároků uvedených v § 2958 o. z. blíže zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, č. 7/2019 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“).
13. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce a) použily soudy obou stupňů výklad založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné výkladové pomůcky, označené nejčastěji jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též jen „Metodika“), kterou ustálená soudní praxe obecných soudů i nálezová judikatura Ústavního soudu (srov. zejména nález pléna ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, či nález ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/2020) považuje za způsobilý a vhodný přístup k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.), nepotlačí-li ovšem prostor pro úvahu soudu a nestane-li se mechanickým přebíráním vzorců či šablon.
14. Pravidla aplikace Metodiky lze ve stručnosti shrnout tak, že soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků nejprve zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví [celosvětově užívaná systematika vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO), dostupná v české verzi například na https://www.mpsv.cz/documents/20142/225517/klasifikace_funkcnich_schopnosti_disa bility_zdravi.pdf/9e6b74c5-61a1-74f2-3e7b-b4e7237e43d5].
Použije k tomu posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví [toto odvětví bylo s účinností od 1. 1. 2021 vyhláškou č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví (k provedení zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech) přejmenováno na hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví].
Znalec pracuje s definicemi jednotlivých činností upravenými pro tento účel (celkem 74 položek neboli domén viz např. https://www.datanu.cz/download/MKF-pro-Metodiku.pdf) a míru obtíží poškozeného vyjádří v rozpětí od 0 do 100 %. Soud pak tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, vyjádří objektivizovanou náhradu v penězích. Do výsledné podoby ji pak soud náležitou vlastní úvahou (modifikací) upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit či okolnosti vyjmenované v § 2957 o.
z. (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč.). První fáze posouzení patří do působnosti znalce, jehož úkolem je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sb. rozh.
tr., a rozsudek téhož soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, č. 51/2020 Sb. rozh. tr.). Tento závěr má povahu objektivizující, neboť posuzuje konkrétní postižení daného poškozeného, ovšem v obecné rovině všech v úvahu přicházejících činností bez ohledu na subjektivní pocity a individuální specifika poškozeného, tedy vyjadřuje, jak zjištěné zdravotní následky připravují poškozeného o potenciál věnovat se činnostem definovaným ve všech doménách. Znalci proto nepřísluší zjišťovat, které z posuzovaných činností poškozený skutečně vykonával, v jaké intenzitě a nakolik ztrátu či omezení některých z nich pociťuje úkorně.
To není odborná lékařská otázka, nýbrž úkol soudu, aby objektivní zařazení pacienta do procentní škály vyřazení ze společenského života následně přizpůsobil, tzv. modifikoval (subjektivizoval či personifikoval) právě již vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a s respektem ke vnímání újmy samotným poškozeným. Stejně tak znalci nepřísluší, aby sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši. Soud je oprávněn kontrolovat, zda znalec vyčerpal při hodnocení celou definici jednotlivých domén či zda neopomenul některé z nich hodnotit, resp. může dotazem na znalce zjišťovat, jakými úvahami byl při stanovení stupně či procenta obtíží veden.
15. Soudy obou stupňů zaměřily správně svou pozornost na vyjádření stupně závažnosti trvalého zdravotního postižení žalobce a) prostřednictvím objektivní klasifikace funkčních schopností pomocí procentního vyjádření ztráty životních příležitostí (lepší budoucnosti ve smyslu § 2958 o. z.) pro jednotlivé položky, a to pomocí tzv. kvalifikátorů, které jsou nastaveny v rozpětí od 0 % do 100 % s možným podřazením pod některý stupeň škály od 0 do 4, jimž odpovídá pro – stupeň 0: žádná obtíž (nepřítomná, zanedbatelná, 0–4 %) – osoba nemá a nepociťuje žádný problém, – stupeň 1: lehká obtíž (mírná, nízká, 5–24 %) – problém je přítomen méně než 25 % času hodnocené činnosti s intenzitou, kterou může osoba tolerovat (je dobře snesitelný), a děje se zřídka během posledních 30 dní, – stupeň 2: středně těžká obtíž (zřetelná větší, 25–49 %) – problém je přítomen méně než 50 % času hodnocené činnosti s intenzitou, která zasahuje do každodenního života (je zřetelný), a děje se občas během posledních 30 dní, – stupeň 3: těžká obtíž (vysoká, extrémní, 50–95 %) – problém je přítomen více než 50 % času hodnocené činnosti s intenzitou, která částečně rozvrací každodenní život osoby (značně velký), a děje se často během posledních 30 dní, – stupeň 4: úplná obtíž (úplná, 96–100 %) – problém je přítomen více než 95 % času hodnocené činnosti s intenzitou, která zcela rozvrací každodenní život osoby (obtíže jsou nesnesitelné nebo je funkce nemožná), a děje se každý den během posledních 30 dní.
16. Tento systém umožňuje zjistit výsledné procentní omezení poškozeného ve všech oblastech společenského uplatnění, a vytvořit tak základní medicínsky podložené srovnání stavu poškozeného účastníka s jinými osobami trpícími trvalými zdravotními následky. S určitým zjednodušením lze říci, že za stoprocentní je považováno plné vyřazení poškozeného ve všech sférách (tj. plná ztráta kognitivních a pohybových funkcí, spojená s plnou ztrátou sebeobsluhy a jakéhokoliv zapojení se do společenských aktivit) a všechny mírnější formy postižení jsou odstupňovány směrem dolů. Doposud se využívá k výpočtu vzorec založený na váženém průměru jednotlivých domén nejprve v rámci kapitoly a poté i jednotlivých kapitol v rámci celku s tím, že váha je u všech stejná. Jednotlivým doménám i kapitolám se tedy prozatím přiřazuje stejná váha (poměr), neboť přes určité teoretické náměty k posílení některých domén či kapitol (zejména těch, které se týkají pohyblivosti a potažmo soběstačnosti) nebyla dosud provedena ucelenější analýza, která by opravňovala k diferencovanému přístupu. Vzhledem k doporučujícímu charakteru Metodiky není vyloučeno, aby se na základě dostatečných podkladů uvedený poměr upravil, nicméně efektu finančního zvýraznění subjektivního vnímání určitého druhu obtíží poškozeným lze dosáhnout v rámci tzv. modifikace soudem.
17. Právě individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu předpokládá, že takto zjištěná částka základního ohodnocení bude modifikována některými dalšími okolnostmi, které již nemají medicínskou povahu, tedy jejich dopad do poměrů konkrétního poškozeného musí zvážit soud. Patří sem zejména věk poškozeného, intenzita jeho předchozího zapojení (ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti) a důvody vyjmenované demonstrativně v § 2957 o. z. (některé z nich se týkají i poměrů škůdce).
18. Vzhledem k tomu, že vrcholu sil i intenzity společenského zapojení se obvykle dosahuje ve věku od 45 do 55 let, zvyšuje soudní praxe základní částku stanovenou shora popsaným postupem přibližně o 10 % pro poškozené ve věku 35–44 let, o 20 % ve věku 25–34 let a o 30–35 % ve věku 0–24 let. Oproti tomu lze náhradu snížit přibližně o 10 % ve věku 55–69 let a o 20 % od 70 let výše. Jedná se o poměrně jemné rozlišení, neboť nehmotné újmy na zdraví jsou vnímány přibližně stejně úkorně každou lidskou bytostí a nelze dost dobře tvrdit, že by měly být odškodněny mnohonásobně více jen proto, že je poškozený mladší nebo byl před zraněním aktivnější. Mladší člověk je jistě závažným poškozením zdraví připraven o radosti života, které si již starší člověk užil, a bude nucen se vyrovnávat se svým handicapem po delší dobu (což je zohledněno právě uvedenými procentními modifikacemi); na druhé straně mladší člověk má více sil, je adaptabilnější, dokáže se po fyzické i psychické stránce s postižením vyrovnat zpravidla lépe než člověk starší (a proto modifikace daná věkem dosahuje pouze několika desítek procent). Věk poškozeného, potažmo délka předpokládané doby života se zdravotním hendikepem, je relevantním modifikačním kritériem, byť jej Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2023, bod 42, do jisté míry kritizuje, to však především pro případ, že by byl volen schematický přístup bez přihlédnutí k dalším souvislostem.
19. Intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit se zpravidla zohledňuje zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné; naopak se náhrada snižuje až o 10 %, je-li zapojení podprůměrné, a až o 20 %, není-li prakticky žádné. Člověk činorodý, který se věnuje mnoha aktivitám, o něž je v důsledku poškození zdraví připraven, se jistě jeví být více poškozen než ten, kdo dosud vedl fádní a pohodlný život; avšak jen stěží lze dovodit, že trauma, stres a frustrace u prvého jsou mnohonásobně větší než u druhého, či zda tomu právě vzhledem k povahovým vlastnostem obou nemůže být právě naopak, nehledě k tomu, že dokud je druhý zdráv, závisí jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda svůj způsob života radikálně změní, po poškození zdraví však tuto možnost natrvalo ztratí a právě ono vědomí, že natrvalo možnosti zdravého člověka ztratil, je též podstatou nehmotné újmy, kterou utrpěl. Významná není jen výjimečná kvalita (vrcholovost) v některé z těchto činností, nýbrž i jejich šíře a intenzita zapojení poškozeného. Z tohoto pohledu je podle názoru dovolacího soudu vhodné vyjádřit v případě žalobce a) skutečně rozsáhlou šíři sportovních, pracovních a společenských aktivit na samotné doporučené horní hranici středního pásma, tedy na 20 % (ještě o 5 % výše, než dovodil odvolací soud).
20. Přihlédnutí k výjimečným okolnostem vyjmenovaným v § 2957 o. z. není možné pro jejich předpokládanou šíři a variabilitu vyjádřit konkrétními pojmy ani jim přiřazenými procentními pásmy, je proto ponecháno zcela na úvaze soudu s doporučením, aby po celkovém výsledném zvýšení beroucím v úvahu všechny tři zmíněné kategorie okolností odůvodňujících modifikaci základní částky náhrady nepřesahovala konečná náhrada její dvojnásobek. Doporučené omezení modifikace základní částky maximálně na dvojnásobek má své racionální opodstatnění a nesměřuje k zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu. Smyslem je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku, aby v obdobných případech bylo poskytnuto srovnatelné odškodnění (§ 13 o. z.).
21. Odvolací soud v posuzované věci v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně respektoval existující judikaturu týkající se vyhodnocení znaleckého posudku při rozhodování o nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020), aniž by rezignoval na svou vlastní úvahu. Musel se vypořádat s poměrně odlišnými znaleckými posudky a nelze mu vytýkat, že se opřel o závěry revizního posudku MUDr. Kocourka, který nejpřesvědčivěji vysvětlil klasifikaci jednotlivých domén a zdůvodnil stanovenou míru obtíží.
Nedůvodná je dovolací výhrada, že soud mechanicky převzal závěry posudku, v němž znalec dospěl k výpočtu procentního podílu odpovídajícího zjištěnému stupni omezení žalobce a) ve výši 14,75 %, neboť soud s částkou z toho plynoucí pracoval a korigoval ji v souladu s doporučením Metodiky na správnou výchozí částku podle data ustálení zdravotního stavu. Kromě toho ji podrobil (až na určitou výjimku – viz dále body 24 a 25) též přiměřené úpravě podložené vlastní úvahou (tzv. modifikaci) o významu věku, v němž poškozený utrpěl úraz, a o nadprůměrné intenzitě společenského zapojení před úrazem.
22. Neopodstatněná je především dovolací námitka, že výsledná míra obtíží v rozsahu 14,75 % odpovídá jen lehké obtíži, zatímco ztráta dominantní končetiny je s ohledem na dosavadní zapojení dovolatele do celé řady činností obtíží mnohem výraznější. Dovolatel zde směšuje dva odlišné pojmy, a to procentní míru obtíže u každé jednotlivé činnosti definované v konkrétní doméně s výsledným procentem vyjadřujícím celkové omezení poškozeného. Uvedené procento je skutečně přiřazováno k lehké obtíži, ovšem je-li zjištěna v jednotlivých sférách zapojení do společenského života (v Metodice definované domény); nelze přitom přehlédnout, že řadu činností spojených s využitím rukou (stěžejní problém týkající se dovolatele) hodnotil znalec výrazně výše.
Posouzení obtíží pro účely stanovení výše náhrady však musí být komplexní a v zájmu srovnání s jinými postiženími má hodnotit i ty oblasti života, do nichž se ztráta ruky nepromítá (zejména kognitivní a intelektové schopnosti obsažené v kapitolách 1 a 2), proto je dovolatelem kritizované procento výsledkem určitého zprůměrování jednak činností zatížených omezením či vyřazením, jednak i činností bez objektivních obtíží, a musí obstát též ve srovnání s krajním případem fatální ztráty všech životních schopností poškozeného například u trvalých kómatických stavů hodnocených až do 100 %.
Jinými slovy ztráta dominantní horní končetiny je razantním nepříznivým zásahem do schopnosti poškozeného vykonávat celou řadu obvyklých činností, avšak v posuzované věci nebyla provázena dalšími omezeními, které by výsledné procento vyřazení měly výrazněji zvyšovat. Nebyla totiž zasažena pohyblivost dolních končetin, smyslové vnímání ani mentální kapacita žalobce a), který ve srovnání s poškozenými, jimž poškození zdraví přivodilo obtíže i v těchto dalších oblastech, je tak při zvážení všech v úvahu přicházejících činností omezen zhruba na 15 %, tedy téměř v jedné šestině celkové škály od 0 % do 100 %.
23. Dovolateli však lze přisvědčit, že ani odvolacím soudem jinak správně provedená modifikace (s ohledem na věk a intenzitu předchozího zapojení) nevede k přiměřené výsledné částce náhrady, a to právě s ohledem na jím doložené vnímání těžkostí. Opomenuta totiž zůstala zejména mimořádná okolnost zvláštního zřetele hodná, jíž je obava poškozeného ze ztráty života či vážného poškození zdraví a s níž ustanovení § 2957 o. z. spojuje zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Ostatně i Metodika doporučuje k této okolnosti přihlédnout.
Takovou okolností je právě situace, v níž se žalobce a) okamžitě po nehodě ocitl, neboť podle skutkových zjištění soudu čelil s těžce poraněnou pravou rukou kritické situaci hrozící vykrvácením, jen s vypětím zbytku sil se dokázal vymanit z havarovaného auta, vrátit se z lesa přes plot k dálnici a dovolat a dočkat se lékařské pomoci. Byl tedy v této době vystaven zcela výjimečné stresové situaci, kdy nemohl dohlédnout, jaké trvalé následky mu hrozí, a důvodně se po kritický časový úsek, než se mu dostalo první pomoci, mohl obávat ještě fatálnějších následků, než které ve výsledku nastaly.
Jakkoliv je ztráta dominantní horní končetiny nepříznivá, důvodně se žalobce a) mohl domnívat, že nastane ještě horší stav, totiž že přijde o život. Tyto okolnosti svědčí pro další přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Byť šlo o vjem trvající jen relativně krátkou dobu, byl spojen s hrozícími a nakonec nastalými trvalými zdravotními následky a jako doporučené modifikační kritérium má být zohledněn v částce náhrady za ztížení společenského uplatnění. Pro úplnost lze dodat, že část skutkového vymezení nároku poukazem na stres při následně prováděných zdravotnických výkonech spadá pod nárok na náhradu za bolest, který ovšem není předmětem tohoto řízení.
24. Vedle toho měl odvolací soud též dostatečný podklad (s ohledem na skutková zjištění, jejichž správnost nemůže být a dovolatelem ani není zpochybňována) pro zvýšení náhrady tkvící v tom, že nehledě na rozsáhlost dovolatelových aktivit (ta má být zohledněna zvýšením náhrady celkem o 20 % – viz bod 20), drtivá většina z nich byla založena právě na rukodělné činnosti, takže ztráta dominantní horní končetiny je pro něj tíživější než pro osobu méně zručnou a zabývající se spíše duševní činností, ale rovněž i než pro průměrnou populaci.
Právě proto musí být zohledněna okolnost, že dovolatel je významně omezen či dokonce zcela vyřazen právě z většiny činností pro jeho životní styl rozhodujících, ačkoliv v celém spektru jiných činností, které pro něj neměly takový význam, je omezení nižší nebo dokonce žádné. Je tudíž namístě modifikovat výši základní náhrady i pro oba uvedené momenty (obava ze ztráty života a zostřené vnímání ztráty dominantní horní končetiny) pro dovolatele zásadní, a to v souhrnu o dalších 30 %. Z výchozí rámcové částky 1 740 736 Kč (14,75 % z 11 801 600 Kč, tj. ze čtyřsetnásobku průměrné měsíční nominální mzdy za rok 2018, tedy za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav dovolatele) znamená oproti závěrům odvolacího soudu toto zvýšení spojené ještě s úpravou intenzity předchozího zapojení o 5 % (viz bod 20) přibližně 610 000 Kč, o kterou má být náhrada vyšší (o 35 %) oproti modifikaci provedené odvolacím soudem.
25. Lze shrnout, že žalobci a) za trvalé zdravotní následky vyvolávající tzv. překážku lepší budoucnosti (ztížení společenského uplatnění) náleží celková částka 2 960 000 Kč, z níž již bylo vyplaceno mimosoudně 2 287 559 Kč a pravomocně odvolacím soudem přiznáno 62 436,40 Kč. 26. Ze všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu ohledně nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění v potvrzujícím výroku zčásti věcně nesprávný. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že je žalovaná povinna žalobci a) zaplatit dalších 610 000 Kč (po zaokrouhlení) s úrokem z prodlení. Ohledně zbývající částky 627 153,40 Kč s příslušenstvím bylo dovolání zamítnuto. 27. Dovolání žalobce a) není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč na náhradě za další nemajetkovou újmu podle § 2958 o. z. Jde o takovou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat (zákon tak ani nečiní), avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Tento typ újmy bývá spojen s takovými zásahy do zdraví, které nespočívají v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, a nelze je tedy podřadit kategorii bolesti ani ztížení společenského uplatnění. Patří sem specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, ale může jít též o různé situace založené konkrétními životními poměry poškozeného). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (jejichž objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví (srov. již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 a 6 Tdo 1309/2019, jakož i rozsudek ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, č. 12/2020 Sb. rozh. obč.). 28. Dovolateli je třeba přisvědčit, že jde o kategorii poměrně širokou a nevyžadující lékařskou klasifikaci (samozřejmě kromě základního podložení zásahu do zdraví), proto nelze jednoznačně vymezit kritéria, jimiž se řídí určení výše náhrady. Široký okruh potenciálních okolností činí širokou úvahu soudu. Odvolací soud dovodil, že plnění 100 000 Kč, které poskytla mimosoudně žalovaná, je přiměřenou náhradou za období, které žalobce a) časově ohraničil od okamžiku nehody do provedení lékařských zákroků. Vzhledem k tomu, že část okolností, jimiž žalobce a) tento nárok skutkově vymezuje (situace v místě nehody, jeho potíže dovolat se pomoci a především reálná obava o záchranu života), byly zohledněny zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění (viz shora zejména bod 24 a výpočet v bodě 25), a část vymezení (vnímání prováděných lékařských zákroků) je důvodem pro případné zvýšení náhrady za bolest (ta však nebyla předmětem tohoto řízení), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho závěru založeného na výkladu normy s relativně neurčitou hypotézou, která soudu ukládá, aby ji sám vymezil z předem neurčeného okruhu okolností. Jestliže odvolací soud nedovodil žádné další okolnosti, které by nebyly spojeny s dočasnými obtížemi ani trvalými následky, nelze považovat jeho úvahu o dostatečnosti již poskytnutého plnění za zjevně nepřiměřenou. 29. Dovolací soud proto dovolání žalobce a) v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 30. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci b) až e) a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci b) až e) byli v dovolacím řízení plně neúspěšní, jsou proto povinni hradit žalované náklady dovolacího řízení, které spočívají jen v náhradě 300 Kč podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a § 89a exekučního řádu. 31. Protože byl rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou změněn, je třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení (včetně řízení dovolacího) i mezi těmito účastníky a o náhradě nákladů řízení vynaložených státem na znalečné. Dovolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení, a to i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 5. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu