ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Ing. V. B. a b) V. B., obou zastoupených JUDr. Vladimírem
Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému
městu Klatovy, se sídlem úřadu v Klatovech, nám. Míru 62, zastoupenému JUDr.
Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 278/2001, o
dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.
prosince 2009, č. j. 10 Co 260/2009-699, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2009, č. j. 10 Co
260/2009-699, s výjimkou výroku II., jímž byla žaloba částečně zamítnuta, a
výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu k původně druhému žalovanému, se
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
Poté, co dva předchozí rozsudky Okresního soudu v Klatovech, jimiž byla žaloba
zamítnuta, byly odvolacím soudem zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení, okresní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 8 C 278/2001-626,
zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 1.364.250,- Kč s úroky prodlení a na
náhradu ušlého zisku za období od 11. 5.1999 do 17. 7. 2002 v celkové částce
94.866,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 821.952,- Kč s úroky z prodlení
řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
výzvou ze dne 11. 6. 1991 žalobci jako oprávněné osoby ve smyslu zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzvali právního předchůdce
žalovaného k vydání domu čp. se stavební parcelou č. v k. ú. Klatovy.
Povinnost vydat tyto nemovitosti byla právnímu předchůdci žalovaného uložena
rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 1998, č. j. 9 C
35/1998-123, který nabyl právní moci dne 22. 2. 1999. Dne 10. 5. 1999 byla
uzavřena dohoda o vydání věci, právní účinky vkladu do katastru nemovitostí
nastaly ke dni 11. 5. 1999. V nočních hodinách dne 11. 7. 1999 došlo k sesutí
zadní části uvedeného domu, tzv. přístavku, z něhož zůstala zachována pouze
štítová zeď. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný porušil
§ 9 zákona č. 87/1991 Sb. a odpovídá za škodu, dovodil, že okamžikem, kdy je
věc vydána a vlastnictví k nemovitosti přešlo na restituenty, splnila povinná
osoba svou povinnost. Ke zřícení přístavku došlo v době, kdy vlastníky byli
žalobci, takže je stíhá riziko nahodilé zkázy a zhoršení věci bez ohledu na to,
zda byla nemovitost fyzicky předána. Podle znaleckého posudku ing. H., výše
nákladů na uvedení domu do stavu ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci
činí 932.360,- Kč, tento nárok však není důvodný a ani další požadované náhrady
za přípravné práce, projektovou dokumentaci, na stavební dozor apod. neshledal
soud důvodnými, a to i vzhledem k tomu, že žalobci již nemovitost prodali, tyto
náklady nevynaložili, a důvodný není ani nárok na náhradu ušlého zisku z
pronájmu nemovitosti s ohledem na její stav a též proto, že žalobci neměli
zajištěny předpoklady pro provozování výnosové činnosti v předmětných
prostorách. Soud poukázal též na závěry znaleckého posudku, že tržní cena
nemovitosti, kterou žalobci prodali za 2.000.000,- Kč, by bez poškození, k
němuž došlo, byla o 400.000,- Kč vyšší.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 12. 2009, č. j. 10
Co 260/2009-699, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobcům částku 932.360,- Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, po částečném zopakování
důkazů dovodil, že nejpravděpodobnější příčinou zřícení přístavku bylo
promočení základové desky v místě dešťového svodu zatékáním z proděravělé nebo
poškozené roury svodu, proces započal již dříve, cca v roce 1975, časem se však
chátrání stavby zrychluje a nejintenzivnější bylo v posledních deseti letech.
Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák. a uzavřel,
že žalovaný porušil svou povinnost pečovat o nemovitost s péčí řádného
hospodáře, kterou mu ukládá § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a byl povinen
nemovitost udržovat ve stavu, v jakém byla v době podání výzvy, měl provést
nezbytné udržovací práce, aby byl stav nemovitosti zajištěn a nedocházelo k
jejímu chátrání, avšak o nemovitost nebylo vůbec pečováno, nebyla prováděna
žádná zajišťovací údržba. Vzhledem k tomu, že výše škody má vyjadřovat náklady
na obnovení původního stavu, soud přiznal žalobcům náhradu škody ve výši
932.360,- Kč, odpovídající nákladům na znovupostavení zřícené části
nemovitosti. S ohledem na to, že k opravě nemovitosti nedošlo, a s použitím
moderačního práva podle § 450 obč. zák. soud další požadované částky žalobcům
nepřiznal. Ušlý zisk z pronájmu nemovitosti nebyl prokázán, byty v domě nebyly
dlouhodobě pronajímány, dle znaleckého posudku byly na hranici
pronajímatelnosti, stav nemovitosti byl velmi neuspokojivý a možnost
pronajímání nereálná.
Proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku a výrokům o nákladech řízení podal
žalovaný dovolání. Uvádí, že až na jaře roku 1998 se z odůvodnění rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 44/97, dozvěděl, že žalobci
jsou osobami oprávněnými, a namítá, že až od této doby jej stíhala povinnost
nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře, dříve o této povinnosti
nevěděl ani vědět nemohl, když zde byla pravomocná rozhodnutí soudů o tom, že
žalobci nejsou osobami oprávněnými. Poukazuje na to, že žalobci se rozhodli pro
převzetí nemovitosti, i když na stavu domu v roce 1991, 1994 i 1999 bylo stále
stejně zřejmé, že se nejedná o funkční objekt, hodnotu měla pouze poloha
pozemku v historické části města, a právě o tu žalobci stáli. Už v roce 1975 se
projevovala na přístavbě změna konzistence základové půdy, v roce 1980
devastace přístavku začala a v roce 1990 na ni dokonce upozorňovala zpráva
krajského střediska památkové péče. Impulzem k sesutí přístavku byly zemní
práce prováděné před domem těžkou mechanizací. Uvádí, že na opravu neměl
prostředky, připravoval její prodej a objekt od doby vydání už má třetího
vlastníka. Žalobci za celou dobu svého vlastnictví k renovaci nepřistoupili a v
průběhu tohoto řízení pouze dokazují, kolik je tato renovace bude stát.
Rozhodli se pro fyzické převzetí nemovitosti, a to i za situace, která je
zpětně dobře dokumentovatelná, na fotografiích zadního traktu z poloviny
osmdesátých let jsou patrné tři podstatné trhliny zdiva, přičemž podle znalce
ing. Kuželky nejméně jedna z nich svědčí o špatné vazbě zdiva; již v té době
klesaly základy přístavku a rozbředaly se v nevhodné půdě pod ním, přístavek
byl vybudován z nevhodného materiálu a v době podání výzvy k vydání již nebyl
pronajímatelný. Žalobci tento stav viděli, přesto se rozhodli k převzetí domu a
museli počítat s tím, že přístavek odstraní nebo opraví. Dva měsíce poté, co se
žalobci stali jeho vlastníky, se přístavek zřítil a této situace žalobci
využili k tomu, aby přenesli odpovědnost na žalovaného; ve skutečnosti žádné
finanční náklady neměli – dům prodali za cenu, která nebyla ovlivněna sesutím
stavebně a funkčně nepodstatného dvorního přístavku. Žalovaný namítá, že
žalobcům žádná škoda nevznikla, a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu s výjimkou vyhovujícího
výroku z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za hlavní příčinu sesutí
přístavku považují nečinnost žalovaného, který o nemovitost nepečoval, ačkoli
tato jeho povinnost vyplývá z § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci citují
judikaturu Nejvyššího soudu k otázce výše škody a namítají, že odvolací soud
tuto otázku neposoudil správně, neboť výše škody má vyjadřovat náklady na
obnovení původního stavu a není závislá na tom, jak poškozený s věcí následně
naložil, zda věc nechal opravit či nikoliv. Namítají, že zaplacení projektové
dokumentace, případného stavebního dozoru a částky za pronájem parkoviště pro
přístup k nemovitosti po dobu oprav, je rovněž skutečnou škodou, kterou
utrpěli, a poukazují na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 18/01 a II. ÚS
2221/08, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, a dovozují,
že soud jim měl tyto nároky přiznat, neboť vynaložení těchto nákladů je
nezbytné k uvedení věci do původního stavu. Zdůvodňují potřebnost jednotlivých
položek nákladů na vypracování projektové dokumentace, na stavební dozor, na
nájemné za užívání přístupové cesty ke staveništi a namítají, že nelze snížit
náhradu škody podle § 450 obč. zák. s odůvodněním, že nedošlo k opravě
poškozené nemovitosti, a tato argumentace je protiústavní. Odvolací soud je s
aplikací § 450 obč. zák. předem neseznámil a neumožnil jim, aby k němu zaujali
svá stanoviska, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zasáhl do práva
žalobců na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně
ušlého zisku z pronájmu. Namítají, že soud nesprávně vycházel ze stavu
nemovitosti v době vydání domu, kdy byla nemovitost již více než 8 let bez
jakékoli údržby, avšak ještě koncem 80. let byla nemovitost pronajímána. Bylo
prokázáno, že dům byl až do zřícení zadní části částečně způsobilý k
pronajmutí. Poukazují na to, že k fyzickému a protokolárnímu předání
nemovitosti došlo až dne 4. 2. 2002. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že náklady na projektovou
dokumentaci nesouvisí se zřícením přístavku, neboť s ohledem na havarijní stav
nemovitosti by bylo nutné tyto náklady vynaložit v každém případě, přístavek
byl totiž ve stavu, který nedovoloval do něho ani vstoupit, natož jej obývat.
Náklady na stavební dozor nejsou nezbytné a účelné a vlastníci by je museli
vynaložit, pokud by se stavebně s přístavkem něco činilo, bez ohledu na to, zda
se přístavek zřítil. Nájemné za užívání přístupové cesty žalobci nehradili a
jejich požadavky jsou celkově založeny na hypotetických tvrzeních o jakékoli
možné škodě. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokáty, dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného, jež směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a přípustnost dovolání žalobců se řídí podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný v dovolání namítá, že povinnost nakládat s nemovitostí s péčí řádného
hospodáře ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. mu vznikla až v r. 1998,
neboť dříve o této povinnosti nevěděl a ani vědět nemohl. K tomu je třeba
uvést, že porušení povinnosti je objektivní okolností, nezávislou na vědomosti
tzv. škůdce. Jednání v rozporu s povinnostmi uloženými zákonem je protiprávní
bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost). Zavinění má význam nikoliv z
hlediska samotného založení odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč.
zák., ale jen z hlediska možnosti vyvinění ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák.,
neboť obecná odpovědnost za škodu je založena na presumovaném zavinění, a to ve
formě nevědomé nedbalosti, jež je definována jako stav, kdy škůdce nevěděl, že
svým jednáním škodu způsobit může, ačkoli vzhledem k tehdejším konkrétním
okolnostem měl a mohl předvídat, že jednáním v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. působí škodu. Otázka existence či neexistence nevědomé nedbalosti
má význam z hlediska vyvinění, příp. částečného vyvinění žalovaného, a tedy pro
aplikaci § 420 odst. 3 obč. zák., kterou však odvolací soud při úvaze o rozsahu
odpovědnosti žalovaného vůbec nezvažoval.
Pokud jde o porušení povinnosti žalovaného jakožto osoby povinné, je třeba
přisvědčit odvolacímu soudu, že zákon č. 87/1991 Sb. (§ 9 odst. 2) nevylučuje
nárok oprávněných osob na náhradu škody způsobené porušením povinností, jež
jsou povinné osobě uloženy v § 9 odst. 1 zákona, mezi něž patří i povinnost
nakládat s věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1438/96). Zcela správně odvolací
soud s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1677/98) konstatoval, že oprávněná osoba nemá právo domáhat se uvedení vydávané
věci do stavu, v jakém byla v době podání výzvy k vydání věci. Avšak od
znehodnocení věci samotným plynutím času, běžným opotřebením a amortizací je
třeba odlišovat stav, kdy nadměrné znehodnocení věci nad obvyklou míru bylo
způsobeno zanedbáním nezbytných zajišťovacích a udržovacích prací, jež byly
naléhavě třeba k odstranění příčiny nadměrného chátrání či alespoň ke zmírnění
jeho postupu, jak tomu bylo v daném případě, kdy hlavní příčinou poškození
nemovitosti bylo dlouhodobé zatékání dešťové vody v místě svodu, která
podmáčela základy a nakonec vedla i k sesutí její části.
Vlastník věci má nárok na náhradu za její poškození bez ohledu na to, jak s
poškozenou věcí následně naložil – v každém případě již samotným poškozením se
jeho majetkový stav snížil. Ačkoliv odvolací soud správně odkázal na ustanovení
§ 443 obč. zák., podle nějž při určení výše škody na věci se vychází z ceny v
době poškození, způsob, jakým dospěl ke zjištění výše škody, tomuto ustanovení
neodpovídá.
Skutečnou škodou na věci, za niž odpovídá tzv. škůdce, je újma, která znamená
snížení hodnoty věci v důsledku jeho jednání (konáním či opomenutím) oproti
stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše
peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci; buď porovnání ceny obvyklé, jakou
věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po poškození, anebo náhrada nákladů
potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, přičemž
při určení rozsahu náhrady škody není soud vázán způsobem, jaký žalobce
navrhuje ke stanovení její výše, a není ani podstatné, zda věc skutečně opravil
či nikoliv.
Odvolací soud při stanovení výše škody zvažoval náklady na znovupostavení
zřícené části stavby s dalšími s tím souvisejícími úpravami její hlavní části a
vycházel z vyčíslení výše nákladů na opravu, z ceny domu před opravou a z ceny
domu po opravě podle znaleckého posudku znalce ing. H. Hodnota věci před
opravou a její hodnota po opravě však nejsou rozhodujícími veličinami pro
zjištění výše škody a od toho se odvíjející výše náhrady za ni. Výše náhrady za
škodu způsobenou na věci se odvíjí buď od nákladů potřebných k uvedení věci do
stavu před poškozením s tím, že dochází-li provedenou opravou ke zhodnocení
věci, náhrada se o toto zhodnocení snižuje, nebo se vychází z porovnání, oč se
poškozením věci snížil majetkový stav poškozeného oproti stavu před škodnou
událostí, tedy z obecné ceny věci před a po poškození, což je vhodným způsobem
určení výše náhrady zejména v situaci, kdy obnovení původního stavu opravou
věci není dost dobře možné.
Nehledě k tomu, že zřícení přístavku bylo výsledkem dlouhodobého působení i
jiných (dalších) vlivů a došlo k němu v době, kdy vlastníkem nemovitosti byli
žalobci a žalovaný již žádné povinnosti péče o stav nemovitosti podle zákona č.
87/1991 Sb. neměl, znovupostavení přístavku by znamenalo vytvoření nově
vybudované stavby, nikoliv návrat nemovitosti do původního stavu, v jakém byla
v devadesátých letech minulého století. Náhrada ve výši uvažované odvolacím
soudem spíše odpovídá nákladům na uvedení objektu do stavu nepoškozeného,
nikoliv do stavu původního. Zásadně platí, že náhrada nákladů na odstranění
poškození způsobeného škůdcem náleží vlastníkovi věci, který opravu skutečně
provedl, popř. ji reálně provést může. V daném případě je však zřejmé, že tomu
tak není, žalobci již nemovitost nevlastní a zejména vzhledem k tomu, že se
jednalo o stavbu ze 16. století, značně poškozenou a opotřebovanou již v době
před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a před podáním výzvy k jejímu vydání,
nejvhodnější způsobem se jeví výši škody stanovit nikoliv ve výši nákladů na
vybudování v podstatě nové stavby, nýbrž jako rozdíl mezi obecnou (tržní) cenou
nemovitosti, jakou by nemovitost měla v době vydání, kdyby žalovaný provedl
nezbytně nutnou záchovnou údržbu a splnil tak svoji povinnost péče řádného
hospodáře o nemovitost, a mezi obecnou (tržní) cenou, jakou nemovitost skutečně
měla v době, kdy přešla do vlastnictví žalobců.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při stanovení výše škody vycházel z odlišného
právního názoru, není jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto jeho
rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo žalobě vyhověno, a v závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalobců, jež směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu (jímž
byla žaloba ve zbytku zamítnuta), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. Odvolací soud celý výrok svého rozsudku označil formálně jako "změnu"
rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti v zamítavém výroku rozsudku
odvolacího soudu šlo o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, neboť oba soudy
při vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodnému závěru o
nedůvodnosti uplatněného nároku v tomto rozsahu. Závěr, že odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně, nelze totiž vyvozovat jen z formálního označení
výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 160/2000). Přípustnost
tohoto dovolání je tedy třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobci sami právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu v jeho zamítavém
výroku činilo zásadně významným, nevymezili. Nesouhlasí především s tím, že
odvolací soud neshledal důvodným jejich nárok na náhradu nákladů na projektovou
dokumentaci pro vybudování přístavku, na případný stavební dozor a na pronájem
parkoviště po dobu oprav, a dovozují, že soud nesprávně vyložil pojem skutečné
škody, která jim vznikla, když nevzal v úvahu veškeré výdaje, které by bylo
nutné vynaložit na odstranění znehodnocení nemovitosti, a při aplikaci § 450
obč. zák. vzal v úvahu, že k opravě nemovitosti nedošlo. Vzhledem ke shora
uvedenému závěru, že výdaje na opravu zřícené části nemovitosti nejsou v dané
věci kriteriem pro stanovní výše škody, jež byla způsobena neprovedením
základní záchovné údržby nemovitosti, nelze otázku rozsahu nákladů potřebných
na znovuvybudování objektu a jejich výše považovat v daném případě za zásadně
významnou po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
a bez zásadního významu je i aplikace ust. § 450 obč. zák., jímž odvolací soud
argumentoval pouze podpůrně. Řešení otázky aplikace § 450 obč. zák. nemá vliv
na věc samotnou a není v dané věci otázkou zásadního významu.
Pokud žalobci namítají, že soud jim měl přiznat ušlý zisk na nájemném, neboť
prokázali, že by mohli objekt pronajímat a zisku dosáhnout, nevytýkají soudu
nesprávné právní posouzení, nýbrž napadají zjištěný skutkový stav. Námitkami,
jejichž obsahem jsou výhrady k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému
hodnocení provedených důkazů, uplatňují žalobci dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto
dovolacího důvodu je však v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. výslovně vyloučeno, stejně jako dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci); tyto důvody jsou uplatnitelné pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což
není tento případ.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první
za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu