25 Cdo 3098/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobkyně JUDr. R. V., proti žalované České republice – Ministerstvu
financí ČR, zastoupené advokátem, o 188.856,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 190/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. září 2005, č. j. 20 Co 312/2005-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 188.856,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se jako vlastnice nájemního domu
domáhala na státu uvedené částky z důvodu, že jí stát v období od února 2002 do
konce ledna 2004 neumožnil zvýšit nájemné z bytů a vznikla jí tak škoda v
rozdílu mezi výší regulovaného nájemného, jehož dosahuje z jednoho bytu ve svém
domě, a výší tržního nájemného, které jí platí ostatní nájemci bytů v tomto
domě. Soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze dovodit existenci
nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Po zrušení
vyhlášky č. 177/1993 Sb. byly Poslanecké sněmovně PČR předkládány návrhy
legislativního řešení, avšak ze skutečnosti, že se nezdařilo v rámci
zákonodárného sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z
bytů, nelze dovozovat nečinnost státu ani nesprávný úřední postup ve smyslu
ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Nárok žalobkyně nelze posuzovat ani podle
obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§ 420 obč. zák.),
neboť vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci státu není
vztahem občanskoprávním ve smyslu ust. § 1 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9.
2005, č. j. 20 Co 312/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně s tím, že skutkový stav byl správně posouzen podle § 13 zák. č.
82/1998 Sb. Podle ustálené judikatury se nesprávným úředním postupem rozumí
porušení postupu, stanoveného právními normami, případně postupu, vyplývajícího
z povahy a funkce plnění úkolu, kde stát vystupuje vůči ostatním subjektům v
tzv. vrchnostenském postavení. Nesprávný úřední postup nelze tedy dovozovat z
obsahu aktu, který byl výsledkem tohoto postupu, nýbrž jen z porušení pravidel
procesní povahy při jeho vydání. Vlastní obsah žalobkyní uvedených podzákonných
norem (cenový výměr MF ČR č. 01/2002 a č. 06/2002), které Ústavní soud shledal
protiústavními, tedy nemůže být tou okolností, z níž by bylo možné dovozovat
vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb.
Předpokladem odpovědnosti za škodu je dále existence škody a žalobkyně by
musela prokázat, že nebýt (později zrušeného) cenového výměru, mohla důvodně
očekávat vyplacení zvýšeného nájemného. Jelikož nájemci bytů s regulovaným
nájemným se s žalobkyní na vyšším nájemném odmítli dohodnout, pak nelze
předpokládat, že by žalobkyně s ohledem na pravidelný běh věcí
získala v době do 18. 12. 2002, kdy došlo ke zrušení výměru MF ČR č. 06/2002,
žalovanou částku. V období do 20. 3. 2003, kdy bylo v účinnosti nařízení vlády
č. 567/2002 Sb., se jednalo o platný právní předpis, neboť nález Ústavního
soudu, jímž bylo zrušeno uvedené vládní nařízení, nemá zpětné účinky (§ 74
odst. 4 zák. č. 182/93 Sb.). Ani pro období po 20. 3. 2003 nelze dovodit
nesprávný úřední postup, neboť - jak uvedl již soud prvního stupně - z
okolnosti, že v rámci zákonodárného sboru nebylo dosaženo politické shody
potřebné pro přijetí příslušného zákona, nelze nesprávný úřední postup orgánu
státu dovozovat. Uzavřel, že nárok žalobkyně nelze dovozovat ani z obecných
ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu ve smyslu ust.
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci). Uvádí, že odvolací soud odkazuje na
ustálenou judikaturu, ale žádnou v odůvodnění neuvádí, a proto má
dovolatelka za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný a v rozporu s ust. § 157
o. s. ř., s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních
svobodách. Namítá, že nesprávný úřední postup může být založen nejen
porušením pravidel procesní povahy, ale i pravidel hmotněprávních s odkazem na
ust. § 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. a v této souvislosti poukazuje na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98. Odvolacímu soudu vytýká, že účelově
vyložil, že ona nepožaduje ušlý zisk, přičemž právě to, co požaduje, je ušlým
ziskem, tedy škodou, která jí vznikla tím, že stát neústavně reguloval a
reguluje nájemné. Navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř),
který má právnické vzdělání ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.);
vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí skutečně má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání
neoznačila a neshledal ji ani dovolací soud.
Důvodná není námitka, že odvolací soud v rozporu se zákonem dovodil, že
nesprávným úředním postupem je pouze porušení norem procesní povahy. Smyslem
argumentace odvolacího soudu je, že obsah právního předpisu, který je výsledkem
zákonodárné činnosti Parlamentu, není nesprávným úředním postupem podle ust.
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb. Tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn.
25 Cdo 1124/2005). Samotná neexistence nesprávného úředního postupu pak sama o
sobě postačuje k zamítnutí žaloby na náhradu škody.
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, (publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 128/1999), na nějž
dovolatelka poukazuje, se týká situace, kdy k pochybení došlo nikoliv
legislativní (zákonodárnou) činností, ale pochybením pomocného
administrativního aparátu bývalého Federálního shromáždění při publikaci
zákona, který byl vyhlášen v jiném znění, a k tomuto nálezu se dovolací
soud již vyjadřoval v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo
1124/2005, i v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005; ostatně
ani nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nemění
nic na judikatuře Nejvyššího soudu, že výkon moci zákonodárné není
nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu by mohla zakládat vadu
řízení, a tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který
však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá,
neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 o. s. ř), což není tento případ. Ani další námitky v dovolání nejsou
zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na
právním názoru, že dovolatelka nepožaduje ušlý zisk, ale spočívá na závěru, že
nebylo prokázáno, že by při pravidelném běhu věcí mohla v době regulace
nájemného požadovaný přínos od nájemníků očekávat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2007
JUDr. Marta Škárová, v.
r.
předsedkyně senátu