25 Cdo
3098/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Školky Knížecí dvůr, s. r. o., se sídlem v Tišicích, Mělnická 61, IČ
61682268, zastoupené JUDr. Janou Nowakovou Těmínovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Římská 25, proti žalované SPOLANA, a. s., se sídlem v Neratovicích,
ul. Práce 657, IČ 45147787, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Radlická 14, o 26.787.735,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 48 Cm 37/2001, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 6 Cmo 50/2006-255, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 6 Cmo
50/2006-255, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2005, č. j.
48 Cm 37/2001-153, se ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba ohledně 10%
úroku z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002, a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá a dovolání žalované
zamítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody (spočívající v poškození sadebního
materiálu a substrátu v roce 2000 a v újmě způsobené následnou nemožností
využít kontaminované produkční plochy zejména ve sklenících a foliovnících v
roce 2001) ve výši 34.664.171,-Kč, která jí vznikla v důsledku úniku chloru z
provozního zařízení žalované dne 21. 7. 2000.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, č. j. 48 Cm
37/2001-78, žalobu zamítl s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi
vznikem škody a únikem plynného chloru. Usnesením ze dne 12. 7. 2004, č. j. 6
Cmo 186/2003-108, Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odpovědnost za vzniklou škodu je dána
i v případě, že vedle provozní činnosti byly příčinnou vzniku škody rovněž
další okolnosti; mimo to bylo řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud postupoval v rozporu s ustanovením §
129 odst. 1 o.s.ř. a stanoveným způsobem neprovedl účastníky navržený důkaz
revizním znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 48 Cm 37/2001-153,
uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 7.876.436,- Kč, ohledně částky
26.787.735,- Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 10. 4. 2002
do zaplacení a z částky 7.506.202,- Kč od 25. 2. 2002 do zaplacení žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 7. 2000 při havárii na zásobníku chlóru v
provozu žalované uniklo do ovzduší celkem 188 kg chlóru a v důsledku působení
těchto emisí vznikla žalobkyni v roce 2000 škoda na lesním sadebním materiálu,
za niž žalovaná odpovídá podle § 420a obč. zák. Vycházeje ze znaleckého posudku
prof. Ing. Luďka Šišáka, CSc., odborného vyjádření Ing. Vladimíra Skácela,
revizního znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Pavla Alexandra,
dále rovněž z odborné expertízy společnosti EKOSERVIS CB, s. r. o., výsledku
měření Vysoké školy chemicko-technologické a výpovědí jmenovaných znalců,
shledal příčinnou souvislost mezi emisí škodlivin z provozu žalované a škodami
na sadebním materiálu žalobkyně a ztotožnil se se závěrem znalců, že pouhé
vizuální šetření stavu porostů i poměrně malé procento odběru vzorků vzhledem
ke značnému množství sadbového materiálu neumožňuje objektivizovat rozsah škody
a její výši; za použití ustanovení § 136 o.s.ř. proto soud určil výši nároku
částkou shodnou s vyčíslením znalce Ing. Skácela.
K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č.
j. 6 Cmo 50/2006-255, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé ohledně 26.787.735,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.123.564,- Kč s 10% úrokem z prodlení z
částky 20.000.000,- Kč od 10. 4. 2002 do zaplacení, ve zbytku jej potvrdil,
změnil jej ve výroku o náhradě nákladů soudního znalce Ing. Alexandra za účast
na soudním jednání a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi účastníky i vůči státu. Po zopakování dokazování a jeho doplnění se
na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiklonil k žádnému ze závěrů obsažených v
listinných důkazech ohledně výše škody, neboť i revizní znalec Ing. Alexandr k
nim vyslovil zásadní výhrady, které se nepodařilo vyvrátit ani odstranit;
pochybnosti přetrvaly i po výslechu zpracovatelů znaleckých posudků odvolacím
soudem. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně určil výši škody
podle § 136 o.s.ř., byť se s ním neztotožnil v jeho závěrech ani v jeho
odůvodnění postupu podle daného ustanovení, jež nasvědčuje tomu, že soud
prvního stupně při stanovení výše škody nepostupoval podle vlastní úvahy, nýbrž
podle znaleckého posudku Ing. Skácela. Odvolací soud v rámci akceptovatelného
reálného rozmezí vzniklé škody mezi 7.876.436,- Kč a 34.664.171,- Kč,
stanoveného znalci v jejich posudcích, vycházel z nezpochybnitelných zápisů o
prvotním ohledání místa zasažení rostlin žalobkyně chlorem a stanovil
dodatečnou výši škody, vedle již přiznané částky 7.876.436,- Kč, částkou
12.123.564,- Kč (tj. celkem 20.000.000,- Kč) s 10% úrokem z prodlení ode dne,
kdy žalovaný v průběhu řízení převzal rozšířený návrh žalobkyně s uplatněným
nárokem na náhradu škody v částce 34.664.171,- Kč s příslušenstvím, s
odůvodněním, že v projednávané věci nebylo možno úvahou podle § 136 o.s.ř., za
naprosté nemožnosti zjištění dalších potřebných skutkových okolností týkajících
se způsobené škody, stanovit škodu s větší přesností než v řádu milionů Kč.
Podle § 369 odst. 1 obch. zák. přiznal příslušenství z celého přisouzeného
nároku na náhradu škody, neboť žalobkyně má v souladu s tímto ustanovením právo
na úhradu sporné částky včetně úroků z prodlení vůči žalované, která poté, co
se v průběhu řízení dozvěděla o celé výši škody, tuto škodu neuhradila ani přes
výzvu vyjádřenou v doručené žalobě.
Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice dovolání.
Žalobkyně přípustnost dovolání směřujícího proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ohledně částky 14.664.171,- Kč s příslušenstvím dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a namítá, že došlo k nesprávnému
výkladu ustanovení § 136 o.s.ř. Soud měl podle dovolatelky ke zjištění výše
nároku dostatečné důkazy, a to znalecký posudek prof. Ing. Šišáka (i jeho
svědeckou výpověď), který byl pověřen zpracováním posudku po dohodě obou
účastníků a jako jediný ze znalců měl možnost vypracovat znalecký posudek
bezprostředně po vzniku škody a na základě očitého posouzení. Zásadní výhrady
k jeho posudku Ing. Alexandr neměl, uvedl, že metodicky a technicky byl postup
uvedeného znalce správný. Soud prarafrázuje jako důkaz nepoužitelnosti posudku
prof. Šišáka vyjádření Ing. Alexandra, „že nebyly předloženy a zjištěny
taxativně zjištěné údaje, pouze na základě kterých by bylo možné škodu
vyčíslit“; žádné taxativní údaje, které by chyběly v posudku prof. Šišáka, však
nebyly soudem ani Ing. Alexandrem konkretizovány. Z uvedeného dovolatelka
dovozuje, že nebyly dány podmínky pro postup podle § 136 o.s.ř. Z odůvodnění
rozsudku pak nijak nevyplývá, proč se v rozpětí stanoveném na dolní hranici
posudkem Ing. Skácela a na horní hranici prof. Šišáka přiklonil směrem k dolní
hranici, ač tyto posudky jsou zcela nesrovnatelné jak kvalitou zpracování, tak
zejména autenticitou zjištění. Vadu řízení, která následně vedla k nesprávnému
rozhodnutí o době, za kterou žalobkyni náleží úrok z prodlení, potom dovolateka
spatřuje v tom, že soud měl účastníkům zpřístupnit svůj právní názor ohledně
počátku prodlení žalované ve smyslu § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.
a poučit žalobkyni o povinnosti doplnit tvrzení o údaj, kdy žalobkyně vyzvala
žalovanou k náhradě škody, a o nutnosti navrhnout důkaz k prokázání takového
tvrzení. Odvolací soud tak neučinil a jeho rozhodnutí bylo pro žalobkyni
nepředvídatelné. Navrhuje proto, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v
napadeném výroku zrušeny a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, která dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) směřuje proti měnícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 12.123.564,- Kč s
příslušenstvím, vytýká odvolacímu soudu, že bez dostatečného odůvodnění
stanovil postupem podle ustanovení § 136 o.s.ř. celkovou výši náhrady škody
částkou 20.000.000,- Kč, aniž přihlédl k tomu, že žalobkyně nebyla schopna
prokázat vznik škody v příčinné souvislosti s předmětnou škodnou událostí,
resp. prokázala pouze to, že havarijní únik chloru byl jen v minimálním rozsahu
příčinou vzniklé škody. Z předložených důkazů bylo možné určit škodu nejvýše v
částce přiznané soudem prvního stupně. Odvolací soud se dostatečně nezabýval
možnostmi určení výše škody z účetních zpráv předložených žalobkyní,
nevypořádal se s přesvědčivými odbornými vyjádřeními a znaleckými posudky
předloženými žalovanou a aniž by své rozhodnutí uspokojivě odůvodnil, stanovil
výši škody částkou 20.000.000,- Kč. Přes tvrzení o volné úvaze stanovil rozsah
škody, a byl tak ve své volné úvaze omezen. Navíc vyšší částka z rozmezí byla
během řízení přesvědčivě zpochybněna a soud pochybil, když ji pak použil jako
mezní výši a určenou škodu bez dalšího odůvodnění stanovil přibližně mezi
uvedenými mezními částkami. Žalovaná se dále domnívá, že odvolací soud stanovil
úrok neurčitě, neboť není zřejmé, zda se jedná o roční úrok z prodlení nebo o
úrok z prodlení za jiné období. Je rovněž přesvědčena, že soud při určení výše
úroků z prodlení nevycházel z platné právní úpravy pro určení výše zákonného
úroku z prodlení platné ke dni 10. 4. 2002, neboť podle nařízení vlády č.
142/1994 Sb., platného a účinného k uvedenému datu, činil zákonný úrok z
prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a
platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, tj. 6,50% p. a., tedy
o 3,5% méně, než stanovil odvolací soud. Podle žalované úrok z prodlení neměl
být v rozsudku odvolacího soudu vůbec určen, a to s ohledem na neprokazatelnost
výše škody a na skutečnost, že do doby pravomocného soudního rozhodnutí v této
záležitosti nemohl být žalovaný v prodlení se splněním peněžitého závazku ve
smyslu § 369 odst. 1 obch. zák., a že teprve v případě neuhrazení škody určené
pravomocným soudním rozhodnutím může být žalovaná v prodlení se splněním
peněžitého závazku. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím
soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř.,
věc přezkoumal a rozhodl o ní ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený
rozsudek byl vydán dne 25. 1. 2007.
Žalovaná v dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
sice uvádí, že žalobkyně neprokázala splnění žádné z podmínek odpovědnosti za
škodu, nicméně z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že nezpochybňuje samotný
základ uplatněného nároku, totiž závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikla
škoda na lesních a ochranných rostlinách v důsledku kontaminace chlorem uniklým
z jejího provozního zařízení. Spornou otázkou zůstává pouze to, v jakém rozsahu
se provoz zařízení žalované a jeho škodlivý účinek odrazil na výsledné škodě,
tedy do jaké míry a v jakém rozsahu byly porosty zásahem škodlivé látky
postiženy. Jde tudíž o posouzení rozsahu škody, a tedy především o vyčíslení
její výše, nikoliv o otázku samotných podmínek odpovědnosti za škodu.
Jestliže žalobkyně prokázala vznik škody, avšak neprokázala její výši v celkové
jí uplatněné částce, neznamená to, že by žalobě nebylo možno vůbec vyhovět.
Obecně platí, že poškozenému lze v takovém případě přiznat náhradu škody ve
výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž
výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může
soud použít úvahu ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. s přihlédnutím k výsledkům
provedeného dokazování (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.
12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Předpokladem pro aplikaci tohoto
ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledně výše
škody, případně že jejich provedení je natolik složité či finančně náročné ve
srovnání s hodnotou předmětu sporu, že není namístě na nich trvat.
Žalovaná především nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový
stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav
ohledně výše škody nebyl zjištěn správně ani úplně. Jde tedy o uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Podle této úpravy skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení
důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení
§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. V dané věci
šlo především o odbornou otázku výše škody na porostech, tedy o důkaz znaleckým
posudkem. Odvolací soud přitom vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního
stupně učinil po opakování důkazů v souladu s ustanovením § 213 o.s.ř., a
podkladem se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným
způsobem (§ 213 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o.s.ř.,
tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti.
Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy.
Odvolací soud v souladu s procesním předpisem i ustálenou judikaturou (srov.
zejména Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj
161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky,
schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80,
publikovanou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981)
zohlednil okolnost, že ve věci byly jako důkazy předloženy posudky znalců
vypracované mimo řízení, takže šlo o důkaz listinou podle § 129 o.s.ř., zatímco
znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o.s.ř. byl posudek znalce Ing. Alexandra.
Zároveň neopomenul všechny provedené důkazy zhodnotit jak jednotlivě, tak v
jejich vzájemné souvislosti, a vyložit své úvahy. Za situace, kdy se listiny s
odbornými závěry znalců značně lišily a kdy ani znalecký posudek, který
analyzoval dílčí nedostatky v jejich hodnocení, nedokázal výši škody určit,
dospěl odvolací soud důvodně k závěru, že žádným z provedených důkazů nebyla
spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na časový odstup od škodné události a
nedostatečně reprezentativní zachycení škodlivých účinků na zlomku rostlinné
produkce žalobkyně; pak tedy nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle
své úvahy ve smyslu ustanovení 136 o.s.ř., kterou založil na vzájemném
porovnání údajů vyplývajících ze všech provedených důkazů. Účelem dovolacího
řízení pak není podrobný přezkum kvantifikace rozsahu škody postupem podle §
136 o.s.ř., jestliže podmínky pro takový postup byly splněny a odvolací soud
svou volnou úvahu podrobně a přesvědčivě vysvětlil.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu ohledně k zaplacení
uložené jistiny je z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalovanou věcně
správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení
§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně uplatňuje tentýž dovolací důvod ve vztahu k potvrzujícímu
výroku o zamítnutí žaloby v částce 14.664.171,- Kč s příslušenstvím, přičemž i
v předchozím rozhodnutí, které bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu, byla
žaloba zamítnuta; nejde proto v tomto rozsahu o přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., nýbrž podle písmene c) tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při postupu podle ustanovení § 136 o.s.ř.
nepochybil, jak vyloženo shora, nelze jeho rozhodnutí v potvrzujícím výroku
přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. a dovozovat tak přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání je důvodné proti výrokům, pokud jimi byla zamítnuta žaloba ohledně 10%
úroku z prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002.
Odvolací soud totiž odvodil počátek prodlení k celé žalované částce až od data,
kdy byl žalované doručen stejnopis rozšíření žaloby, aniž odůvodnil, proč ve
vztahu k částce 985.498,- Kč, která byla uplatněna již v původní žalobě, není
použita stejná logika. Kromě toho nezkoumal, zda ještě před podáním
(rozšířením) žaloby nedošlo k výzvě žalobkyně, aby jí žalovaná škodu nahradila,
čímž by nastala splatnost závazku k náhradě škody podle § 340 odst. 2 obch.
zák. Nelze v této souvislosti přisvědčit dovolací námitce žalované, že prodlení
nastává až marným uplynutím lhůty k plnění v soudním rozhodnutí. Přestože výše
náhrady škody byla mezi účastnicemi sporná a musel o ní rozhodnout soud, nejde
o nárok, který by se zakládal rozhodnutím soudu (jako je tomu například u
mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.); vznikl totiž ze zákona splněním podmínek
odpovědnosti žalované za škodu. Z tohoto pohledu zůstalo zjištění odvolacího
soudu k okolnostem, za nichž nastalo prodlení žalované, neúplným, a v důsledku
toho je právní posouzení otázky úroku z prodlení nesprávné. Vzhledem k tomu, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je k této otázce naplněn,
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 10% úroku z
prodlení z částky 20.000.000,- Kč od 21. 7. 2000 do 9. 4. 2002, zrušil. Jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.); obě rozhodnutí byla zrušena též v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr.
Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu