25 Cdo 31/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce E. W., zastoupeného advokátem, proti žalované A. o. p. a k. Č. r.,
zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod
sp. zn. 3 C 73/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 20. června 2000, č. j. 20 Co 256/99-112, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2000, č. j. 20 Co
256/99-112, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 15. září 1998, č. j. 3
C 73/93-93, s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé, se zrušují a věc v tomto
rozsahu se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok žalobce na náhradu škody způsobené na
jeho vozidle pádem kamene ze stráně nad parkovištěm u Punkevních jeskyní v M.
K. neshledal důvodným, neboť nebylo prokázáno, že předmětné parkoviště má
charakter parkoviště hlídaného, a žalobce neprokázal, že ve smyslu ust. § 436
obč. zák. uplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, neboť potvrzení o pádu
kamene, které mu vydala svědkyně Š. (pracovnice Punkevních jeskyní), nelze
považovat za doklad o uplatnění náhrady škody a podle svědeckých výpovědí mělo
sloužit k převozu poškozeného vozu přes hranice a k uplatnění náhrady škody u
pojišťovny.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1998, č. j. 20 Co
129/97-76, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že potvrzení o pádu kamene na vozidlo bylo žalobci vydáno poté, kdy řádně
uplatnil u zaměstnankyně tohoto subjektu nárok na náhradu škody. Odvolací soud
uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování za účelem objasnění charakteru
předmětného parkoviště a k otázce uplatnění škody vyslechnout přímé svědky
události manžele F.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, č. j. 3 C
73/93-93, po provedení dalších důkazů uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci 2.919,84 DM s 3 % úrokem od 26. 10. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem
od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl žalobu proti druhému žalovanému –
Ministerstvu životního prostředí ČR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při
svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 28. 8. 1992 byla na zaparkovaném
voze žalobce Mercedes Benz na parkovišti u Punkevních jeskyní v M. K. v ČR
pádem kamene způsobena škoda v žalované výši. O pádu kamene informoval žalobce
pracovnici první žalované, která mu vystavila o pádu kamene potvrzení; tohoto
dne žalobce uplatnil u žalované právo na náhradu škody. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že předmětné parkoviště je parkovištěm hlídaným, a protože jej
provozuje první žalovaná, je podle ust. § 435 obč. zák. odpovědná za škodu
způsobenou žalobci, když o padání kamenů byla informována, přesto nepodnikla
žádné kroky k zabránění vzniku škody.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2000,
č. j. 20 Co 256/99-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. V zamítavém výroku ve vztahu k druhému žalovanému
zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud se po
doplnění dokazování písemnými doklady založenými ve spise ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že předmětné parkoviště má charakter parkoviště
hlídaného. Pokud jde o otázku uplatnění práva na náhradu škody, poukázal
odvolací soud na svůj názor vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 24. 3.
1998, podle kterého žalobce řádně uplatnil u zaměstnankyně žalované nárok na
náhradu škody, a „který nebyl žádným novým důkazem vyvrácen“, a podporuje jej i
výpověď Ing. J. F. (který v den vzniku škody doprovázel žalobce), podle níž
byli hlídačem parkoviště odkázáni na vedoucí, která s nimi sepisovala zápis
jako předpoklad pro uplatnění škody. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je
dána objektivní odpovědnost žalované jako provozovatele hlídaného parkoviště
podle § 435 obč. zák. za škodu žalobce způsobenou tím, že parkovací plocha
nebyla řádně zabezpečena proti padání kamenů, když navíc tato skutečnost byla
žalované známa.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. Namítá, že z výpovědi svědkyně Š. a ze samotného
potvrzení o pádu kamene vyplývá, že potvrzení mělo sloužit pouze pro přejezd
poškozeného vozidla přes hranici a jako doklad pro pojišťovnu, a nemohlo tedy
být uplatněním práva na náhradu škody
ve smyslu ust. § 436 obč. zák. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že k
uplatnění tohoto práva došlo ještě před vydáním potvrzení, nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť tuto skutečnost nepotvrdil žádný ze svědků (Š.,
manželé F.). K uplatnění práva na náhradu škody došlo až dopisem právního
zástupce žalobce z 18. 10. 1992, tedy po uplynutí patnáctidenní prekluzívní
lhůty; právo žalobce na náhradu škody proto zaniklo. Navrhla zrušení rozsudků
soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným svým zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je opodstatněné.
Podle ust. § 433 odst. 1 věty první obč. zák. provozovatel poskytující
ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými
osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak.
Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací
služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu,
pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.
Podle ustanovení § 436 obč. zák. právo na náhradu škody musí být uplatněno u
provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno
nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
Ustanovení § 436 obč. zák. stanoví prekluzivní patnáctidenní lhůtu, jejímž
marným uplynutím právo na náhradu škody zaniká. Zánik práva prekluzí je
důsledkem dvou právních skutečností: uplynutím času (tj. prekluzivní lhůty) a
opomenutím právo uplatnit (tj. omisivním právním úkonem oprávněného).
Jednostranný právní úkon, kterým oprávněná osoba uplatňuje své právo na náhradu
škody, musí být určitý a srozumitelný natolik, aby z něj bylo odpovědné osobě
zřejmé, že oprávněnému vznikla škoda, za kterou ji činí odpovědnou. Nestačí
proto pouhé oznámení o vzniku škody, nýbrž musí být jednoznačné, že je škoda
vytýkána odpovědné osobě a že oprávněný uplatňuje své právo požadovat po
odpovědné osobě její náhradu. Pro tento právní úkon není předepsána písemná
forma a je možné jej učinit i ústně, ovšem z jeho obsahu musí být pro obě
strany nepochybné, že oprávněný projevil svoji vůli uplatnit svoje právo na
náhradu škody vůči odpovědné osobě.
Dovolatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že před vydáním
potvrzení o pádu kamene žalobce řádně uplatnil své právo na náhradu škody.
Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu
uvedeného ustanovení rozumí výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ust. § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové
skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože
soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v
jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je z
logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Svůj skutkový závěr o řádném a včasném uplatnění práva žalobce na náhradu škody
odůvodnil odvolací soud poukazem na své předchozí zrušující rozhodnutí z 24. 3.
1998, v němž vyslovil závazný právní názor o včasném a řádném uplatnění nároku
žalobce s tím, že tento názor nebyl v dalším řízení žádným novým důkazem
vyvrácen, a v jeho prospěch svědčí i obsah výpovědí svědků, zejména svědka F.
Především je třeba uvést, že závěr vyslovený ve zrušujícím usnesení z 24. 3.
1998 o tom, že potvrzení o pádu kamene bylo žalobci vydáno 28. 8. 1992 poté,
kdy řádně uplatnil u zaměstnankyně žalované nárok na náhradu škody, není
právním názorem, tedy právním posouzením zjištěného skutkového stavu, nýbrž je
skutkovým závěrem o okolnosti, která je zásadní pro právní posouzení věci.
Odvolací soud tento skutkový závěr, z něhož pak vychází právní názor na
včasnost uplatnění práva, učinil v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s.
ř., neboť v odvolacím řízení neprovedl žádné důkazy a důkazy provedené soudem
prvního stupně nezopakoval, a zároveň soudu prvního stupně uložil, aby v dalším
řízení vyslechl manžele F. k otázce oznámení a uplatnění škody. Soud prvního
stupně sice manžele Fojtíkovy vyslechl, k uvedené otázce však výslech těchto
svědků nezaměřil a z jejich výpovědi a ani z dalších provedených důkazů žádná
skutková zjištění ohledně obsahu ústního jednání se zaměstnankyní žalované dne
28.8. 1992 neučinil. Při svém rozhodnutí pak soud prvního stupně bez dalšího
vycházel z toho, že žalobce uplatnil právo na náhradu škody u provozovatele dne
28. 8. 1992, a tedy z hlediska § 436 obč. zák. včas.
Jestliže odvolací soud měl pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu
prvního stupně nebo považoval-li za významnou určitou okolnost, mohl za splnění
předpokladů § 213 odst. 2 o.s.ř. dokazování doplnit (důkazy opakovat či provést
potřebné důkazy sám a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění),
avšak bylo-li ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru
odvolacího soudu zapotřebí dalších podstatných skutkových zjištění, která soud
prvního stupně vůbec neučinil, je nepřípustné, aby chybějící skutková zjištění
byla nahrazena závazným právním názorem odvolacího soudu na otázku včasnosti
uplatnění nároku (srov. též R 30/2000).
Právní názor odvolacího soudu, že právo na náhradu škody podle § 436 obč. zák.
lze u provozovatele uplatnit i ústně, neboť písemná forma pro tento úkon není
předepsána, je správný. K zodpovězení otázky, zda toto právo bylo ústně
uplatněno a zda tedy nedošlo k jeho zániku uplynutím prekluzívní lhůty, je však
třeba skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, pokynem ve
zrušujícím usnesení odvolacího soudu k doplnění dokazování v uvedeném směru se
neřídil a obsah rozhovoru se zaměstnankyní žalované v souvislosti s vydáním
potvrzení o pádu kamene tak z výsledků řízení nevyplývá. Pokud za této situace
odvolací soud v napadeném rozsudku při posouzení prekluze nároku odkázal na
svůj právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení, vychází jeho
rozhodnutí ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
je naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a protože stejnou vadou, pro kterou
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně,
byl i tento rozsudek s výjimkou zamítavého výroku ve věci samé zrušen a věc
byla vrácena Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr.
Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu