USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně: K+K Computer producer s. r. o., IČO 25366343, se sídlem Dvořákova 729, Budišov nad Budišovkou, zastoupená JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti žalované: JUDr. Věra Skařupová, se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, bytem Na Desátém 1762/27, Ostrava, zastoupená Mgr. Petrem Skařupou, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, o zaplacení 2.750.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 227/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2024, č. j. 71 Co 242/2023-537, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř):
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, č. j. 40 C 227/2014-459, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 2.750.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II) a státu (výrok III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 71 Co 242/2023-537, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že se odvolací soud „při řešení otázky hmotného práva, tedy platnosti postoupení pohledávky, a otázky oprávněnosti nároku na náhradu škody, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Domnívá se, že odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění, a nesouhlasí s jeho závěrem, že „předmětem řízení nebyla samotná pohledávka, ale pouze možnost uspokojení vymahatelné pohledávky“. Dovolatelka vyjádřila své přesvědčení, že jí vznikla škoda, za niž odpovídá žalovaná v důsledku porušení povinností při poskytování právních služeb. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka se nestala nedobytnou v souvislosti s pochybením žalované. Zdůraznila též svou aktivní věcnou legitimaci v daném sporu a prezentovala svůj názor, že žaloba nebyla podána předčasně. Platnost smlouvy o postoupení pohledávky nebyla ničím zpochybněna. Závěrem dovolatelka polemizovala s rozhodnutím odvolacího soudu, jde-li o náhradu nákladů řízení, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.).
9. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
10. Takový údaj se však z dovolání nepodává. Žalobkyně velmi obecně vymezila dvě právní otázky, a to „platnost postoupení pohledávky“ a „oprávněnost nároku na náhradu škody“. Z obsahu dovolání je tedy zjistitelné, o které otázky jde, nikoliv však, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Žalobkyně v dovolání neuvádí žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, zmiňuje pouze nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, který se však týká problematiky procesních úkonů účastníků řízení, jež obsahují zjevnou nesprávnost, a žalobkyně z něj nedovozuje nesprávnost napadeného rozhodnutí, ale vyslovuje své stanovisko, že citovaný nález by byl aplikován v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 71/2011, tedy v řízení o odpůrčí žalobě.
11. Dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. pro vady odmítl.
12. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že námitkami proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu uplatňuje žalobkyně nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. Hovořil-li odvolací soud o tom, že předmětem řízení nebyla samotná pohledávka, ale pouze možnost uspokojení vymahatelné pohledávky, uváděl to v rámci výkladu o odpůrčí žalobě, jíž se právní předchůdkyně žalobkyně domáhala určení, že právní úkony jejích dlužníků, spočívající v prodeji jejich majetku, jsou vůči ní právně neúčinné ve smyslu § 42a obč. zák. Jedná se tedy o závěr, který je správný, a navíc pro projednávanou věc nikterak stěžejní. V dané věci je klíčový, byť odvolacím soudem poněkud upozaděný závěr, že mezi pochybením žalované, spočívajícím v nepodání odvolání proti rozhodnutí o zrušení předběžného opatření v rámci řízení o odpůrčí žalobě, a žalobkyní tvrzenou škodou neexistuje příčinná souvislost, neboť žalobkyně by s odpůrčí žalobou nemohla být úspěšná, když v případě R. B. i Z. Z. nebyly splněny předpoklady § 42a odst. 2 obč. zák. a v případě druhého jmenovaného byl směnečný platební rozkaz navíc zrušen (viz body 67-82 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený závěr přitom nelze označit za nepřiléhavý.
13. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu