25 Cdo 3144/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně O. a., proti žalované A. M. CZ s.r.o., zastoupené advokátem, o
zaplacení 129.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově
pod sp. zn. 8 C 88/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 44 Co 273/2004 - 99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované bezpečnostní agentuře (působící dříve pod obchodní
firmou A. A. CZ, s.r.o. – dále též jen „agentura“) domáhala zaplacení 129.538,-
Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná porušila své povinnosti ze
smlouvy o převozu finančních prostředků, uzavřené mezi účastníky s účinností od
1. 7. 1998 a spočívající v zabezpečení zaměstnanců žalobkyně při převozech
peněz z banky do školy, která je sídlem žalobkyně. Dne 12. 12. 2002 vyzvedl
zaměstnanec agentury ze školy M. N., hospodářku žalobkyně, doprovodil ji do
banky a s hotovostí ve výši žalované částky ji odvezl zpět před školu, odkud –
aniž by ji doprovodil do její kanceláře - bez dalšího odjel autem. V prostoru
za vstupními dveřmi školy byla M. N. přepadena neznámým pachatelem, který jí
nesené peníze odcizil a přitom ji těžce zranil. Žalobkyně proto dovozuje
odpovědnost žalované za škodu, která jí byla způsobena odcizením finanční
hotovosti ve výši žalované částky.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č. j. 8 C 88/2003 - 81,
žalobu na zaplacení 129.538,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně od 7. 1. 2003
do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že s
účinností od 1. 7. 1998 uzavřeli účastníci řízení smlouvu, jejímž obsahem byla
povinnost žalované převážet finanční hotovosti „v dohodnutém rozsahu a
kvalitě“, a to vlastními pracovníky i dopravní prostředky v souladu s
„dohodnutými požadavky“, přičemž žalovaný převzal odpovědnost za svěřené
finanční prostředky. K předávání peněz mezi účastníky řízení však nikdy
nedocházelo, žádný pracovník agentury také nedostal konkrétní pokyny o způsobu
a rozsahu provádění doprovodu, a proto jej vykonávali podle pokynů doprovázené
osoby (zaměstnance žalobkyně). Loupežné jednání neznámého pachatele, při němž
došlo ke zranění M. N. a k odcizení žalované částky, se stalo předmětem
vyšetřování Policie České republiky; usnesením ze dne 30. 5. 2003, byla tato
věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit
trestní stíhání proti určité osobě. Při právním posouzení věci vycházel soud
prvního stupně z ustanovení § 420 obč. zák. a dovodil, že žalovaná žádnou
smluvní povinnost neporušila vzhledem k tomu, že vzájemná plnění, spočívající v
poskytování bezpečnostního doprovodu žalovanou a úhrady za něj žalobkyní, byla
poskytována nikoli podle výše uvedené písemné smlouvy o převozu finančních
prostředků odběratele, nýbrž na základě smlouvy částečně ústní a částečně
konkludentní, která neobsahovala ujednání o doprovodu zaměstnance žalobkyně
pracovníkem agentury až do kanceláře v budově školy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, č. j. 44
Co 273/2004-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 129.538,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení ročně od 7. 1.
2003 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil,
že předmětná smlouva o převozu finančních prostředků, jejímž obsahem byla
ochrana peněz přepravovaných z peněžního ústavu, byla uzavřena pouze rámcově a
formálně navazovala na předchozí kontrakt žalobkyně s předchůdcem žalované,
jehož obsahem byl doprovod zaměstnanců žalobkyně „ze školy do školy“. Proto na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že agentura právní povinnost,
plynoucí ze smlouvy, porušila tím, že její zaměstnanec v den přepadení zjevně
nedostatečně vyhodnotil bezpečnostní riziko a nedoprovodil M. N. alespoň ke
dveřím školy sídla. Pokud by se choval tak, jak by se z profesního hlediska
dalo od pracovníka agentury zajišťující ostrahu majetku a osob očekávat, celá
situace by se bezesporu vyvíjela jinak, jeho přítomnost by útočníka nepochybně
od loupežného úmyslu odradila a k odcizení peněz by nedošlo; příčinná
souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, byť k němu došlo přičiněním
třetí osoby, je tedy dána.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdí, že její činnost pro
žalobkyni se řídila ústně, resp. konkludentně, uzavřenou smlouvou, která
neobsahovala právní povinnost doprovodit zaměstnance žalobkyně do budovy školy,
a že odvolací soud pochybil, když právní vztah mezi účastníky podřídil režimu
písemně uzavřené smlouvy o převozu finančních prostředků odběratele, neboť
pominul článek 2 (správně čl. 1 bod 2) uvedené smlouvy, podle nějž se žalovaná
(zřejmě nesprávně uveden žalobce) zavázala „převoz finančních hotovostí
provádět vlastními pracovníky i dopravními prostředky“; tak ovšem spolupráce
neprobíhala. I kdyby se však vztah mezi účastníky měl řídit předmětnou
smlouvou, pak v souladu s jejím článkem 1 (správně čl. 1 bod 1) se rozsah a
kvalita činnosti agentury ustálily tak, že zaměstnankyně žalobkyně vystoupila z
vozidla před budovou školy a na základě vlastního pokynu, který byl ze strany
agentury akceptován, pokračovala v cestě sama, bez doprovodu zaměstnance
agentury. Odvolací soud nesprávně dovodil, že k takové dohodě nebyla
zaměstnankyně žalobkyně oprávněna, naopak ta podle dovolatelky jednala v
souladu s § 15 obchodního zákoníku, tj. na základě výslovného pokynu a bez
jakýchkoli výtek k takovému postupu zaměstnancem agentury končil doprovod před
budovou školy. Tím došlo k uzavření platné dohody o rozsahu doprovodu
zaměstnankyně žalobkyně ze strany zaměstnanců agentury, která nebyla dne 12.
12. 2002, kdy došlo ke vzniku škody, nikterak porušena. Dále dovolatelka
namítá, že odvolací soud dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním agentury a
vznikem škody bez opory v provedeném dokazování, neboť žalobkyně neunesla
důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu, a
to tím, že odvolací soud spekulativně předjímá jednání pachatele, když dochází
k závěru, že kdyby zaměstnanec agentury doprovodil M. N. až do budovy školy,
nedošlo by ze strany neznámého pachatele ke spáchání trestného činu a tím ke
škodě na majetku žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není důvodné.
Jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (jak podle § 420 obč. zák.,
tak podle obchodního zákoníku) je porušení právní povinnosti, jímž je míněn
objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (fyzická) osoba skutečně
jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála
povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, tedy
například i smlouvou, která jí určité povinnosti ukládá; o takový případ jde v
posuzované věci. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako
vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní
povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Předmětem řízení v dané věci je nárok na náhradu škody způsobené odcizením
peněz při jejich přepravě z banky do sídla žalobkyně, přičemž porušení
povinností ze strany žalované agentury spatřuje žalobkyně v tom, že nebyla
dodržena smlouva, jíž se agentura zavázala k ochraně finančních prostředků
přepravovaných z peněžního ústavu. Rozhodující je tedy posouzení, zda
zaměstnanec agentury tím, že zaměstnankyni žalobkyně s finančním obnosem
nedoprovodil až do její kanceláře ve škole, nýbrž že ji vysadil z auta na ulici
před školou, porušil povinnost, k níž se agentura zavázala v předmětné smlouvě.
Dovolatelce lze přisvědčit pouze v tom, že písemná smlouva ze dne 1. 7. 1998
neobsahuje podrobnější výčet povinností agentury ani přesný popis, jakým
způsobem má ostraha probíhat, a že je skutečně pouze rámcovým ujednáním o tom,
že agentura zabezpečí pro žalobkyni převoz finančních prostředků vlastními
pracovníky a vlastními dopravními prostředky. Jestliže smlouva konkrétní
podrobnosti neobsahuje, správně odvolací soud vyložil její obsah tak, že
zavazovala žalovanou bezpečnostní agenturu (podle předmětu podnikání v
obchodním rejstříku šlo o podnik zajišťující ostrahu majetku a osob), aby
zajistila bezpečnost finančních prostředků přepravovaných z banky do sídla
(školy) žalobkyně proti jejich odcizení či ztrátě. Je zřejmé, že vzhledem ke
smyslu smluvního ujednání i účelu, za kterým byla smlouva uzavřena, nešlo o
pouhou přepravu peněz či pověřené osoby (pak by se jednalo jen o dopravní
službu, k níž není zapotřebí angažovat bezpečnostní agenturu), nýbrž právě o
zajištění bezpečnosti přepravovaných peněz, tedy buď o jejich ochranu či o
ochranu osoby, která je přenášela. Není pochyb o tom, že dne 12. 12. 2002 tato
ochrana nebyla zajištěna, neboť peníze byly odcizeny dříve, než byly doručeny
do místa, kde s nimi mělo být nakládáno v rámci objektu, kde žalobkyně sídlí;
žalovaná agentura tedy závazku zabezpečit převoz finančních prostředků
nedostála.
Na tom nemůže nic změnit okolnost, že o peníze oloupil zaměstnankyni žalobkyně
nezjištěný pachatel, neboť ostraha majetku, kterou agentura provozuje a svým
klientům nabízí, směřuje právě k tomu, aby takovým situacím mohl objednatel
ostrahy prostřednictvím bezpečnostní agentury čelit a že se na ni obrací a
uzavírá s ní za úplatu dohodu právě proto, aby k něčemu podobnému nedošlo. Má-
li bezpečnostní agentura prostřednictvím svých zaměstnanců zajistit bezpečný
převoz finanční hotovosti klienta z jednoho místa do druhého, musí peníze sama
přepravit či doprovodit osobu, která je přenáší, na místo, kde se prostředky
dostávají do dispozice klienta; takovým místem není prostor na ulici před jeho
objektem. Tím, že v projednávaném případě zaměstnanec žalované přivezl M. N.
před budovy školy a bez dalšího odjel, aniž by zabezpečil či se alespoň
ujistil, že v pořádku došla s penězi do své kanceláře, nepočínal si tak, aby
zajistil bezpečný převoz finančních prostředků, čímž žalovaná porušila
povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení.
Dovolatelka nemůže tento závěr odvrátit ani poukazem na zaužívanou praxi, kdy
po dohodě zainteresovaných zaměstnanců ostraha někdy (četnost těchto případů
není z tohoto pohledu významná) nedoprovázela osobu nesoucí finanční prostředky
až na její pracoviště, nýbrž pouze před školu. Takový způsob výkonu sjednané
ostrahy je v rozporu s obsahem písemné smlouvy, podle nějž byla agentura
povinna provádět převoz peněz pomocí vlastních zaměstnanců i dopravních
prostředků. I za situace, kdy peníze fyzicky přenášela osoba pověřená
žalobkyní, tedy nikoliv zaměstnanec žalované agentury, jak bylo sjednáno, nic
agenturu neopravňovalo, aby své základní povinnosti k ostraze majetku
oslabovala jakousi momentální dohodou k neprospěchu objednatele. Povinnost
agentury zajistit bezpečný převoz peněz se tak nemohla zužovat jen na dopravu
před sídlo žalobkyně tím, že by obsah smlouvy, uzavřené statutárními zástupci
účastníků, byl modifikován počínáním podřízených zaměstnanců, kteří místo toho,
aby jednali v souladu s uvedeným ujednáním, ulehčovali zaměstnancům agentury
výkon činnosti v rozporu s účelem a smyslem smlouvy.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod není
naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto pohledu správný; Nejvyšší
soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, věty první před
středníkem, o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem a
142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně by sice s ohledem na výsledek dovolacího
řízení měla na náhradu svých nákladů právo, avšak vyjádření k dovolání podala
prostřednictvím soudem ustanovené advokátky, jejíž zastoupení skončilo právní
mocí napadeného rozhodnutí (§ 28 odst. 6 o.s.ř.), aniž by byla předložena plná
moc pro dovolací řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.