25 Cdo 316/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové, v právní věci
žalobce B. V., proti žalované České republice – 1) Ministerstvu spravedlnosti
ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 14, a 2) Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 9 C 250/94, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 10. ledna 2002, č. j. 9 Co 593/2001-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá,
že odvolací soud nesprávně zhodnotil jeho majetkové poměry a z okolnosti, že je
vlastníkem nemovitostí, nedůvodně dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje
podmínky pro poskytnutí bezplatné právní pomoci podle § 30 odst. 1 o.s.ř.
Navrhuje proto, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno spolu s usnesením
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř., ve
znění účinném od 1. 1. 2001, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Dovolatel sice v
projednávané věci není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by měl právnické
vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek
podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 241b
odst. 2 o.s.ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo
a) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto
o žalobě na obnovu řízení,
b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá).
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto
a) ve věci konkursu a vyrovnání,
b) o žalobě pro zmatečnost,
c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,
e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,
f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,
g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za
odst. 2.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc
byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na
místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92
odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst.
1,
b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst.
5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení
dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné
opatření (§ 75a).
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce pro řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
o.s.ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci
samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně
jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má
být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení
žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní)
pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně
rozhodnuto - § 79 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. l
2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí o žádosti o ustanovení
zástupce (stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu), které se opírá o
závěr, že účastník nesplňuje podmínky pro bezplatné právní zastoupení, je proto
rozhodnutím týkajícím se pouze průběhu řízení (je rozhodnutím procesního
charakteru), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou
a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.,
protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně
vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z
případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (per
analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na
náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2002
JUDr. Petr Vojtek,v. r.
předseda senátu