USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: CIPRES FILTR BRNO, a. s., IČO 46976531, se sídlem Rebešovice 13, Brno, zastoupená JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem se sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti žalovanému: P. M., narozený dne XY, bytem XY zastoupený Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2, o 16.609.220 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 310 C 2/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 272/2021-369, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 272/2021-369, se zamítá.
plném rozsahu a že o výši žalobního nároku a o náhradě nákladů bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání a současně navrhl odklad právní moci s odůvodněním, že se obává pokračování soudního řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně o výši škody ještě před tím, než rozhodne dovolací soud. Odložením právní moci napadeného rozhodnutí může být zabráněno ohrožení jeho práv. Podle § 243 písm. b) o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť z okolností uváděných žalovaným nevyplývá, že by byl závažně ohrožen ve svých právech. Takovou skutečnost nepředstavuje okolnost, že po právní moci mezitímního rozsudku může být rozhodnuto o výši nároku. Žalovanému by mohla eventuálně vzniknout vážná újma až ve fázi výkonu rozhodnutí, bude-li pravomocně rozhodnuto i o výši náhrady. V takovém případě ale již nepřichází v úvahu odklad právní moci, ale odklad vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, publikovaný pod č. 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé) návrh žalovaného na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí, nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu soudu pak jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o.
s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je mohl jakkoliv přehodnocovat. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.
s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou upotřebitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).
Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č.
39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, nebo ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3318/2013). Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zákonnosti důkazního prostředku se odvolací soud nijak neodchýlil, jestliže považoval za správný postup soudu prvního stupně, který závěrečnou zprávu ÚZPLN použil jako podpůrný důkaz, aniž by přímo na základě ní činil závěry o odpovědnosti žalovaného.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 996/2010 ze dne 20. října 2010 o šetření a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví a o zrušení směrnice 94/56/ES, ani zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, na něž žalovaný odkazuje, nijak nezakazují používání údajů uvedených v závěrečné zprávě k důkazním účelům v soudním řízení. Formulace, že závěrečná zpráva nemá za cíl stanovení viny či odpovědnosti, znamená, že se nepředpokládá, že by takové závěry sama činila, nevylučuje to však, aby její údaje mohly být příslušnými justičními orgány hodnoceny a zvažovány.
Je tedy přípustné, aby údaje ze zprávy použil znalec jako podklad pro svůj znalecký posudek. Namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně pochybil při ustanovení znalce, neboť měl nechat vypracovat revizní znalecký posudek namísto ustanovení dalšího znalce, a odvolací soud na uvedené nijak nereagoval, uplatňuje námitku vady řízení. Ostatně soud prvního stupně podrobně a srozumitelně vysvětlil, v čem spatřoval vady posudku znalce Ing. Václava Matouška a proč se při hodnocení důkazů přiklonil k posudku Ing.
Miroslava Hájka (srov. zejména bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud pak na tyto úvahy odkázal v bodu 8 odůvodnění svého rozsudku). Stejně tak je tvrzenou vadou řízení výhrada, že soud ustanovil znalce, který byl předtím činný již ve správním řízení o předmětné události (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3416/2020, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30.
11. 2022, sp. zn. III. ÚS 3135/22). Případnou vadu řízení pak vytýkají i námitky, že soud prvního stupně nevyhověl všem důkazním návrhům a odvolací soud tento přístup aproboval. Soudy ovšem srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly další důkazy, například že navrhovaný znalec již v době projednání věci soudem znaleckou činnost nevykonával. Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, ani k „naprostému“ opomenutí „existence právních norem ve společnosti“, a to zejména postulátů vyjádřených „v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod“, jak předestírá ve svém dovolání žalobce.
Dovolací soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť bylo dosud rozhodnuto jen o základu nároku, o jeho výši a o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.