25 Cdo 3184/2024-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: MUDr. Petr Sejk, zastoupený Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Bořetín 73, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, Vinohrady, o splnění povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 148/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 69 Co 183/2024-123,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2024, č. j. 69 Co 183/2024-123, potvrdil usnesení ze dne 27. 2. 2024, č. j. 12 C 148/2023-109, kterým Obvodní soudu pro Prahu 3 zastavil řízení, postoupil věc Ministerstvu zdravotnictví České republiky, rozhodl o nákladech řízení a vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se v řízení domáhal, aby nalézací soudy žalované uložily a) povinnost zdržet se úhrad za vyúčtovanou zdravotní péči poskytovatelům se sídlem v Českém Krumlově pro konkrétní odbornosti v ortopedii, b) povinnost ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku zajistit pro pacienty žalobce s bydlištěm v Českém Krumlově časovou dostupnost pro konkrétní výkony v souladu s veřejnoprávními předpisy, a c) povinnost ve lhůtě 60 dní ode dne právní moci rozsudku zajistit kontrolu plnění povinností registrujících poskytovatelů zdravotní péče se sídlem v Českém Krumlově prostřednictvím revizního lékaře s odborností ortoped. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že požadované nároky žalobce nevyplývají z porušení smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče, kterou s žalovanou uzavřel, neboť žalovaná na sebe takové povinnosti smlouvou nepřevzala. Žalobcem uplatněné nároky vyplývají z poměrů veřejného práva, fakticky se tak žalobce žalobou v civilním soudním řízení domáhá kontroly činnosti žalované podle veřejnoprávních přepisů, k čemuž je však podle § 7a odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, povoláno Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Civilní soudy tedy nemají pravomoc věc projednat, a proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
2. Proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, které pokládá za přípustné proto, že rozhodnutí je založeno na řešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel je přesvědčen, že ujednáním ve smlouvě, podle kterého byla žalovaná povinna při úhradě hrazené zdravotní péče dodržovat platná znění obecně závazných předpisů, upravujících veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče pojištěncům, na sebe převzala jako smluvní závazek dodržování těchto předpisů a je tím založena pravomoc civilních soudů. Pokud smluvní strana na sebe převezme závazek k dodržování norem veřejného práva, stává se takový závazek soukromoprávním, a tudíž je dána pravomoc soudů v civilním soudním řízení. Z bohaté judikatury dovolacího soudu přitom jednoznačně vyplývá závěr o pravomoci civilní soudů rozhodovat o otázkách plynoucích ze smluv mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami. Navíc navrhovaný petit pod bodem a) věcně souvisel právě s otázkou úhrad, ke kterým byla žalovaná podle smlouvy povinna, a Ministerstvo zdravotnictví České republiky nemůže v rámci svých pravomocí takovou povinnost nařídit. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Nalézací soudy založily usnesení o zastavení řízení jednak na závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou neobsahovala povinnosti, jejichž splnění se žalobce nyní domáhá, a jednak na závěru, že žalobce se domáhá splnění povinností, které pro žalovanou vyplývají z veřejného práva a jejichž splnění může uložit pouze Ministerstvo zdravotnictví. Závěr, že smlouva neobsahovala povinnosti, jejichž splnění se žalobce domáhá, však žalobce nezpochybňuje jediným možným způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. V dovolání omezil svou argumentaci velmi stroze pouze na to, žalovaná na sebe povinnosti převzala ujednáním, podle kterého byla povinna při úhradě hrazené zdravotní péče dodržovat platná znění obecně závazných předpisů, upravujících veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče pojištěncům. Ze znění citovaného ustanovení smlouvy je však zřejmé, že tímto na sebe žalovaná nepřevzala povinnost zdržet se úhrad za zdravotní péči poskytovatelům zdravotní péče (tedy třetím osobám stojícím mimo smlouvu), ani povinnost ve lhůtě 60 dnů zajistit dostupnost konkrétní lékařské péče či zajistit kontrolu plnění povinnosti poskytovatelů zdravotní péče (tedy znovu třetích osob), ale že se zavázala žalobci, jako druhé smluvní straně, poskytovat úhradu za jím poskytnutou zdravotní péči v souladu s právními předpisy.
Jak uvedl ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, žalobce v žalobě ani netvrdil, že by žalovaná provedla vyúčtování hrazených služeb či jejich úhradu žalobci v rozporu se smlouvou či zákonem. Obstojí-li tak zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o absenci ujednání žalovaných povinností ve smlouvě, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelem vymezená (jiná) otázka, zda je možné vtělit veřejnoprávní povinnosti do smlouvy a založit tím pravomoc civilních soudů rozhodovat o těchto povinnostech, nemá za této procesní situace totiž povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobci by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
8. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu