25 Cdo 3193/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce K. U., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku
pod sp. zn. 10 C 10/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 25. května 2006, č. j. 12 Co 431/2006-70,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podáním ze dne 5. 9. 2003, označeným jako žaloba určovací ve
spojení s žalobou o náhradu škody způsobené mu v důsledku nesprávného úředního
postupu a porušení práva, domáhal určení, že žalovaná porušila v podání blíže
specifikované právní předpisy, a dále přiznání bezúročné půjčky,
zprostředkování smíru s žalovanou a zaplacení blíže neurčených částek.
Usnesení ze dne 1. 3. 2005, č. j. 10 Nc 748/2003-38, kterým Okresní
soud v Šumperku řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu, bylo z podnětu
odvolání žalobce změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 22. 7. 2005, č. j. 12 Co 564/2005-53, tak, že se řízení
nezastavuje, se závazným pokynem, že nejprve je nutno zkoumat podmínky řízení,
neboť podání žalobce ze dne 5. 9. 2003 nesplňuje náležitosti řádné žaloby ve
smyslu ust. § 79 odst. 1 o. s. ř.
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 18. 1. 2006, č. j. 10 Nc
748/2003-61, vyzval žalobce k odstranění vad podání v desetidenní lhůtě tak,
aby bylo patrno, jaká povinnost má být žalované uložena, v jaké výši má
žalovaná bezúročnou půjčku poskytnout a v jakém termínu, případně jakou škodu
má uhradit, v jaké výši a jak tato škoda vznikla. Dále byl vyzván k doplnění
návrhu uvedením právního zájmu na určení, že žalovaná porušila jím vyjmenované
právní předpisy, přičemž byl poučen i o následcích nesplnění dané výzvy ve
smyslu ust. § 43 odst. 2 o. s. ř.
Usnesením ze dne 13. 3. 2006, č. j. 10 C 10/2006-66, Okresní soud v
Šumperku podání žalobce ze dne 5. 9. 2003 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že přes výzvu k odstranění vad podání ze dne
18. 1. 2006 (usnesení č. j. 10 Nc 748/2003-61), doručenou žalobci dne 24. 1.
2006, nebyly požadované údaje doplněny (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 25. 5. 2006, č. j. 12 Co 431/2006-70, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť vylíčení
rozhodujících skutečností žalobcem v podání ze dne 5. 9. 2003 je nejasné a
neumožňuje jednoznačně určit, jaký skutek má být předmětem řízení, není možné
řádně dovodit, které skutečnosti žalobce tvrdí a co má být předmětem daného
sporu, přičemž nestačí pouhé nejasné tvrzení žalobce, ale je nezbytné vylíčení
všech skutkových okolností tak, aby žaloba byla projednatelná. Podání žalobce
navíc zcela postrádá žalobní petit, jenž je esenciální náležitostí řádné
žaloby. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce ani v dalším průběhu řízení své
podání přes výzvu soudu prvního stupně neopravil a nedoplnil, shledal odvolací
soud správným postup dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., a proto usnesení soudu
prvního stupně potvrdil s tím, že absence rozhodnutí soudu prvního stupně o
žádosti žalobce o prodloužení lhůty k odstranění vad podání do dne 28. 2. 2006
je irelevantní, neboť neshledá-li soud důvody pro prodloužení zmíněné
soudcovské lhůty, není nutné o žádosti formálně rozhodovat, přičemž nelze
přehlédnout ani to, že rozhodnutí odmítající podání žalobce bylo vydáno až po
uplynutí lhůty požadované žalobcem.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ust. § 239 odst. 3 o. s. ř. a odůvodňuje je ust. § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř. Namítá, že dne 7. 2. 2006 požádal soud prvního stupně o
prodloužení jím stanovené lhůty, avšak tento o jeho podání nerozhodl, což je v
rozporu s uts. § 55 o. s. ř., a proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř., není opodstatněné.
Podle ust. § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení
úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil,
může předseda senátu též prodloužit.
Lhůta soudem určená v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k opravě
nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které
je nesrozumitelné nebo neurčité, je lhůtou soudcovskou, již lze (usnesením)
prodloužit, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty podle ust.
§ 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje
nemožnost vytčené vady podání odstranit později, dokud soud z jejich
neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání
nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci váže k tomu
objektivně určenému stavu řízení existujícímu v době, kdy jej soud vyslovuje. Z
uvedeného však nelze dovodit, že návrh účastníka, jímž žádá o prodloužení lhůty
k odstranění vad podání, by mohl soud bez dalšího pominout. Přestože proti
usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není
přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], není důvodu netrvat na
tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1588/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo
827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1999 pod číslem 27).
Z výše uvedeného vyplývá, že žádosti žalobce o prodloužení lhůty do 28. 2.
2006, která došla soudu prvního stupně dne 7. 2. 2006, bylo fakticky (bez
vydání usnesení) vyhověno tak, že soud prvního stupně rozhodl ve věci až dne
13. 3. 2006. Nehledě k tomu, že podání nebylo doplněno ani v podaném odvolání,
popřípadě do doby, než odvolací soud rozhodl (25. 5. 2006), je zřejmé, že
požadoval-li žalobce prodloužení lhůty do 28. 2. 2006, ve skutečnosti – bez
vydání usnesení – mu bylo vyhověno. Skutečnost, že soud prvního stupně o
prodloužení lhůty nerozhodl usnesením, je sice vadou řízení, ale pouze takovou,
která neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným; dovolání
proto podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle ust. § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně
úspěšné žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu