25 Cdo 32/2024-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobce: P. B., zastoupený Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, 120 00 Praha 2, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, o zaplacení 350 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 93/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 14 Co 208/2023-173,
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 28 C 93/2020-152, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 350 000 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 350 000 Kč, jež mu měla být způsobena tím, že žalovaná mu odmítla proplatit očkování proti chřipce, které bylo aplikováno žalobci dne 17. 10. 2019, s odůvodněním, že žalobce nemá bankovní účet. Žalobce však v řízení netvrdil, a to přes příslušné poučení ze strany soudu prvního stupně, jak konkrétně a vůči komu uplatnil svůj nárok na proplacení očkování v částce 430 Kč a jak konkrétně došlo k tomu, že mu žalovaná dle jeho tvrzení odmítla tuto částku proplatit. Proto soud prvního stupně uzavřel, že přes příslušné poučení žalobce neprokázal, že takový nárok u žalované uplatnil a že žalovaná mu odmítla uvedenou částku proplatit. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2023, č. j. 14 Co 208/2023-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně správně neprovedl žalobcem navržený důkaz „výslech pracovníků VZP Pardubice, kteří 17. 10. 2019 obsluhovali zákazníky“. Žalobce totiž netvrdil rozhodné skutečnosti, které hodlal prokázat takto formulovaným důkazním návrhem, např. že by se toho dne dostavil na určité pracoviště žalované a tam svůj požadavek na proplacení vakcinace uplatnil, příp. že by uvedeného dne byla doručena žalované jeho žádost o proplacení vakcinace a žalovaná ji vyřídila negativně. Přišel-li až v odvolání žalobce s tvrzením, že se mu dne 17. 10. 2019 odmítli zaměstnanci žalované na pobočce v Pardubicích věnovat a že s ním nebyl sepsán žádný záznam ani jiný dokument, z něhož by vyplývalo, že se v daný den dostavil na pobočku a uplatnil požadavek na proplacení vakcinace, jednalo se o tvrzení nové, k němuž odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též o. s. ř., nemohl přihlédnout. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky dosud v judikatuře neřešené, resp. řešené odvolacím soudem rozdílně, a to, zda je přípustné, aby bylo soudy první i druhé instance rozhodnuto o neprovedení žalobcova důkazního návrhu za situace, kdy z jeho podání je zřejmé, jaký důkazní návrh žalobce navrhuje i jakým postupem má být důkazní prostředek zajištěn. Žalobce předmětný důkazní návrh „výslechem pracovníků VZP Pardubice, kteří 17. 10. 2019 obsluhovali zákazníky,“ učinil již v řízení před soudem prvního stupně, avšak soud prvního stupně jej jako nekonkrétní neprovedl. Vzhledem k tomu, že v daný den, tedy 17. 10. 2019, se zaměstnanci žalované na pobočce v Pardubicích odmítli žalobci věnovat a nebyl s ním sepsán ani žádný záznam ani jiný dokument, ze kterého by vyplývalo, že se žalobce v daný den dostavil na pobočku žalované uplatnit požadavek na proplacení vakcinace, nemůže žalobce disponovat konkrétní informací o příslušném zaměstnanci, a proto nemohl nikterak blíže konkretizovat svůj důkazní návrh. Soud prvního stupně (případně soud odvolací) měl tedy podle názoru žalobce vyzvat žalovanou ke sdělení, kteří jeho zaměstnanci v daný den, tedy 17. 10. 2019, byli přítomni na pobočce žalovaného v Pardubicích a se kterými z nich žalobce jednal. Žalobce tak má za to, že soudy první i druhé instance zatížily řízení vadou, když mu odepřely přístup ke spravedlnosti neprovedením navrženého důkazu, aniž by vůbec takovýto důkaz vyhledaly. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud je jí známo, žalobce se na ni s žádným požadavkem na proplacení částky 430 Kč za očkování aplikované dne 17. 10. 2019 neobrátil. Žalobce byl soudem prvního stupně řádně poučen o nedostatcích tvrzení v této věci. Žalovaná vnímá přístup žalobce jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však není splněn za situace, kdy závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně, tedy neprovedení důkazů „výslechem pracovníků VZP Pardubice, kteří 17. 10. 2019 obsluhovali zákazníky,“ není opřen o neurčitost tohoto důkazního návrhu, jak zjevně dovozuje žalobce, nýbrž je opřen o závěr, že žalobce přes poučení ze strany soudu řádně a včas neuvedl, k prokázání jakého konkrétního tvrzení jsou tyto důkazy navrženy. I kdyby žalobce označil navržené svědky přesně a úplně, popř. pokud by po výzvě soudu jejich identifikaci provedla žalovaná, nebyl by podle odvolacího soudu důvod provádět jejich výslech, pokud nebylo žalobcem procesně korektně předestřeno konkrétní, pro danou věc právně významné tvrzení, jež mělo být výslechem těchto svědků prokazováno. V daném případě tak není zapotřebí, resp. ani není možné, se zabývat správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2695/2019). 7. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8. Podle § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. není odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení třeba. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu