25 Cdo 3210/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému
advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C
248/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.
června 2006, č.j. 44 Co 108/2003-220, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokátky na náhradě
nákladů dovolacího řízení 21.587,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se na žalovaném domáhal náhrady škody ve výši 105.361,- Kč s
příslušenstvím, jež mu měla být způsobena neodbornou opravou domu č.p. ve Š.
poničeného požárem, v jejímž důsledku došlo k propadnutí stropní klenby a
vychýlení přilehlé štítové zdi.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 14. 3. 2003, č.j. 9 C 248/96-200,
(poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 2. 1998, č.j. 9 C 248/96-67, byl
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, č.j. 16 Co 276/98, zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) žalovanému uložil zaplatit žalobci částku
61.974,- Kč s 16% úroky z prodlení od 21. 2. 1996 do zaplacení, „ve zbývající
části“ žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky i vůči státu. Soud prvního stupně respektoval závazný právní názor
vyslovený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, že žalovaný způsobil škodu
na majetku žalobce, když v důsledku nedbalosti nepřijal taková opatření, aby ke
škodě nedošlo, neboť věděl o špatném stavu objektu, včetně možnosti zřícení
štítové zdi, a jako odborník měl „uvažovat s možnými eventualitami a zajistit
odpovídající opatření“, a že za vzniklou škodu odpovídá žalovaný v plném
rozsahu, bez spoluzavinění žalobce. Při stanovení výše škody vycházel okresní
soud ze znaleckého posudku Ing. J. Š., za škodu považoval částku, kterou by
žalobce musel nutně vynaložit, aby došlo k uvedení domu do stavu, který byl
předpokládaným výsledkem smlouvy o dílo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, č.j. 44
Co 108/2003-220, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Po zopakování a
doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že způsob provádění díla
žalovaným nebyl rozhodující příčinou ve vztahu k odklonu štítové zdi, nýbrž
pouze ve vztahu ke zřícení klenby. Vzhledem k tomu, že podle závěrů znalce byla
působením vnějších faktorů klenba již před započetím prací žalovaným na zřícení
„nachystána“ a že při správném technologickém postupu (zajištění klenby) by
sice zřejmě k jejímu zřícení nedošlo, avšak náklady na takové práce by byly
neúměrné ve vztahu k hodnotě „zbytku“ domu v době započetí prací, uzavřel
odvolací soud, že zřícení klenby se na rozdílu hodnot nemovitosti před škodnou
událostí a po ní neprojevilo, takže v příčinné souvislosti s jednáním
žalovaného žalobci škoda nevznikla.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež odůvodnil odkazem na § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak podle obsahu namítá nejen nesprávné právní
posouzení věci, nýbrž i nesprávnost skutkových zjištění. Především vytýká
soudům obou stupňů, že jejich dosavadní postup nenaplňuje základní účel
civilního procesu, jímž je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů
účastníků (§ 1 a § 6 o.s.ř.), neboť oba soudy nejprve dospěly k závěru, že
právní základ nároku byl nepochybně zjištěn a sporná zůstala jen jeho výše,
avšak poté odvolací soud zpochybnil vlastní rozhodnutí z r. 2000, ač skutková
zjištění ohledně existence odpovědnosti žalovaného jsou od vyhlášení prvního
rozsudku okresního soudu stále stejná. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu,
že blíže nerozvedl, proč má být postup zhotovitele (žalovaného) příčinou pouze
zřícení klenby a nikoli vychýlení štítové zdi. Dovolatel uvádí, že při vědomí
obtížnosti určení výše škody respektuje závěry soudu prvního stupně, a má za
to, že úvaha odvolacího soudu v tomto směru postrádá odůvodnění. Dovolatel
nechápe logiku argumentace odvolacího soudu, pokud odmítá odpovědnost
zhotovitele za škodu, když ten zvolil špatný technologický postup, v jehož
důsledku došlo ke zřícení klenby, a tím i k majetkové újmě žalobce.
Zdůrazňuje, že soud nemůže žalobu „odmítnout“, je-li určení výše škody obtížné,
neboť by se jednalo o nepřípustné odmítnutí spravedlnosti a porušení práva na
soudní ochranu. Nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí, ze kterých mělo
vyplynout poškození štítové zdi ještě před zahájením prací. Dovolatel namítá,
že si odvolací soud otázku výše způsobené škody zjednodušil tím, že když
dovolatel objekt nevlastní, škoda mu nevznikla. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem, vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek a navrhl, aby
dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení, již vyčíslil částkou 21.944,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
není důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž podstatné není,
kterému zákonnému ustanovení dovolatel své námitky podřazuje, nýbrž kterému
dovolacímu důvodu je obsahově podřadit lze.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v
podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl
vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění
apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout. (Srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář, Praha,
C.H.Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7.
vydání, 2006, str. 1268).
Skutkový závěr, že k poškození štítové zdi došlo ještě před zahájením prací
žalovaným v důsledku požáru a následných povětrnostních vlivů a že rozhodující
příčinou vychýlení štítové zdi nebyl nesprávný technologický postup
žalovaného, čerpal odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. J. Š. č. 215
(srov. zejména str. 4 – 5 a 10 - 13) a z výpovědí svědků. Stejně tak skutkové
zjištění, že stavba byla požárem a působením povětrnostních vlivů natolik
poškozena, že ke zřícení klenby by dříve či později došlo samovolně, že náklady
na její zachování by byly neúměrně vysoké, takže zborcením štítové zdi, jež lze
přičíst na vrub činnosti žalovaného, nedošlo ke znehodnocení nemovitosti, má
oporu ve znaleckých posudcích Ing. Š. č. 215 (zejména str. 4 – 5 a 12) a č. 232
(zejména str. 2 - 4). Podle obsahu spisu nelze konstatovat, že by soud vzal
za prokázané něco, co z uvedených důkazů vůbec nevyplývá, nebo naopak opomenul
něco, co se z nich nepochybně podává. Pouhá polemika s hodnocením důkazů, které
nevybočilo z rámce zásady volného hodnocení důkazů, není způsobilá otřást
správností skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího
soudu.
Právní námitka rozporu postupu soudů s ustanoveními § 1 a § 6 o.s.ř., jenž měl
spočívat v tom, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od závěru o
plné odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu vysloveného v jeho usnesení ze
dne 9. 5. 2000, není důvodná, neboť odvolací soud není vázán svým dříve
vysloveným právním názorem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007). V námitkách, že úvaha odvolacího soudu o
výpočtu výše náhrady škody postrádá odůvodnění a že dovolatel nechápe logiku
argumentace odvolacího soudu odmítající odpovědnost žalovaného za škodu, zjevně
nesprávné právní posouzení věci bez dalšího spatřovat nelze. Nebyl-li dovoláním
úspěšně zpochybněn skutkový závěr, že zřícení klenby se na rozdílu hodnot
nemovitosti před škodnou událostí a po ní neprojevilo, považuje dovolací soud
za logickou úvahu, že ke škodě na majetku žalobce v příčinné souvislosti s
jednáním žalovaného nedošlo. Na dovolatelem kritizovaném právním názoru, že
žalobě nelze vyhovět proto, že určení výše nároku je obtížné, a že když žalobce
objekt nevlastní, škoda mu nevznikla, rozhodnutí odvolacího soudu založeno
není. Ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení tedy nebyl uplatněn
opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl podle § 243b odst.
2, části věty před středníkem, o.s.ř.
Dovolatel v dovolání uvedl, že napadá rozhodnutí dovolacího soudu též ve
výrocích o nákladech řízení, žádné námitky však proti těmto výrokům nevznesl,
proto dovolací soud považoval za skutečně napadený pouze měnící výrok ve věci
samé. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí
odvolacího soudu není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly
žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 17.840,- Kč
(srov. § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. –
čl. II), v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 3.447,-
Kč, celkem tedy ve výši 21.587,- Kč. Další účtovanou paušální náhradu 300,- Kč
(zřejmě za převzetí zastoupení) dovolací soud žalovanému nepřiznal, neboť
žalovaného zastupovala stejná zástupkyně již v odvolacím řízení. Žalobce je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu