25 Cdo 322/2004

25 Cdo 322/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobce Z. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) České

republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, oběma

zastoupeným advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4

pod sp. zn. 9 C 42/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č. j. 29 Co

269/2003-204, v části výroku, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak,

že žaloba se zamítá vůči žalované 2), a jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), se zrušuje a věc se v tomto

rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání, pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž

bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalovanému 1) a o náhradě nákladů řízení

mezi těmito účastníky, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 2.755,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet

advokáta.

žalobci částku 88.900,- Kč, žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl a rozhodl o

náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je podílníkem tří

otevřených podílových fondů A., přičemž od každého z nich má v držení 50ks

podílových listů v celkové hodnotě 88.900,- Kč. V březnu 1997 pracoval žalovaný

1) jako zaměstnanec finančně – analytického útvaru Ministerstva financí ČR

(dále též jen „útvar“), který dne 7. 3. 1997 v pátek po poledni obdržel

oznámení od banky G. C.-S. b. P., a. s. (dále též jen „banka“), o neobvyklém

obchodu společnosti S. L.; šlo o platební příkaz na převod částky

1.232.010.000,- Kč do zahraničí za nákup akcií D. P., a. s., k tíži uvedených

podílových fondů. Na základě tohoto oznámení Ministerstvo financí ČR

pozastavilo provedení platebního příkazu a využilo prodloužení lhůty dané

zákonem na celkem 72 hodin. V úterý 11. 3. 1997 bylo bance oznámeno, že

finančně – analytický útvar trestní oznámení nepodal, neboť z dotazu na

Ministerstvo spravedlnosti ČR útvar zjistil, že předmětná lhůta běží i v době

pracovního klidu, čímž došlo k jejímu překročení; z těchto důvodů provedla

banka transfer finančních prostředků již před vypršením „prodloužené lhůty“ a v

důsledku toho došlo ke snížení hodnoty podílových listů žalobce. V průběhu

šetření okolností tohoto obchodu útvar žalované 2) nezjistil žádné skutečnosti

nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Úřad pro cenné papíry, jenž byl

v té době součástí Ministerstva financí ČR, sice informacemi pro podání

trestního oznámení na CS Fondy disponoval, v rozhodném období však tyto dva

samostatné útvary Ministerstva financí ČR spolu prakticky nespolupracovaly.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba proti žalovanému 1) není důvodná

pro nedostatek pasivní legitimace, neboť jí žalobce uplatňuje nárok na náhradu

škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., za

kterou odpovídá stát. Ve vztahu k žalované 2) shledal nárok žalobce na náhradu

škody způsobené předmětnou finanční transakcí, kterou ministerstvo financí přes

dostatek informací, byť získaných prostřednictvím Úřadu pro cenné papíry,

nepozastavilo, případně nepodalo trestní oznámení, důvodným. V této souvislosti

nepovažuje soud za podstatnou tu skutečnost, že mezi jednotlivými útvary

žalované 2) vzájemná spolupráce v té době nefungovala. Dovodil, že orgán státu

postupoval nesprávně, jestliže finanční transakci nezabránil, a odpovídá proto

za takto vzniklou škodu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 59/1969 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným

úředním postupem (dále též jen „zákon“).

K odvolání žalobce a žalované 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne

18. 9. 2003, č. j. 29 Co 269/2003-204, výrok rozsudku soudu prvního stupně ve

věci samé změnil tak, že žalobu vůči oběma žalovaným zamítl, a rozhodl o

náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se

skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením věci v

otázce nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1). Ohledně odpovědnosti

žalované 2) za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že

nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními

normami pro počínání státu při jeho činnosti, za něž se v posuzované věci

považují pravidla vyplývající z ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., o

některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Podle

odvolacího soudu toto ustanovení neukládalo ministerstvu financí povinnost

vydat rozhodnutí nebo učinit nějaký úkon, tj. podat trestní oznámení, ale

dávalo mu pouhou možnost uložit finanční instituci, aby odložilo splnění

příkazu na dobu časově omezenou, nebo možnost podat trestní oznámení.

Ministerstvo proto nemělo zákonnou povinnost (ani možnost) zamezit uskutečnění

předmětné platby, s níž je vznik škody spojován; nedopustilo se tedy

nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb.,

jenž by založil odpovědnost státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodu

nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k oběma žalovaným. Dovolatel

spatřuje porušení právní povinnosti žalované 2) v tom, že nepostupovala v

souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., neboť lhůtu (72 hodin)

určenou k pozastavení splnění příkazu a k prošetření, zda tímto neobvyklým

obchodem nedochází k páchání trestné činnosti či legalizaci výnosů, zkrátila a

předčasně vyrozuměla povinný orgán o tom, že trestní oznámení podáno nebylo,

čímž došlo k realizaci převodu finanční částky do zahraničí. V této souvislosti

odkazuje na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3

Ústavy ČR, jež garantují, že extenzivní výklad zákonných ustanovení nemůže

umožnit překračování pravomocí státních orgánů při výkonu veřejné moci. V

návaznosti na ustanovení § 6 zákona č. 61/1996 Sb., jež má zaručit zabránění

legalizace výnosů z trestné činnosti, poukazuje na rozhodnutí NS ČR ze dne 16.

8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, a cituje, že „musí být správnost úředního

postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu

směřuje“. Dále namítá, že vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dovodily, že

ministerstvo financí mělo dostatek informací k zabránění převodu finančních

prostředků, přičemž Úřadem pro cenné papíry, jenž byl tehdy útvarem žalované

2), byla v souvislosti s tímto převodem zjištěna řada závažných pochybení, a to

ještě před zkrácením lhůty k pozastavení splnění příkazu, bylo povinností

ministerstva této platbě zabránit. Neztotožňuje se rovněž se závěry soudů obou

stupňů v otázce pasivní legitimace žalovaného 1), jehož osobní odpovědnost

dovozuje z ustanovení § 744 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 420

obč. zák., jelikož svým jednáním překročil „zákonnou pravomoc“ tím, že svévolně

zkrátil zákonnou lhůtu pro pozastavení převodu finanční částky. Navrhuje, aby

dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání se oba žalovaní zcela ztotožňují s

právními závěry odvolacího soudu. Uvádějí, že ministerstvo financí neužilo

žádné diskreční pravomoci a rozhodlo v rámci stanovené lhůty, v dané věci

postupovalo v souladu se zákonem a nepřekročilo zákonem stanovenou povinnost.

Rozhodnutí NS ČR ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, na něž dovolatel

odkazuje, nepovažují za případné, neboť hledisko účelu je výkladovým pravidlem

u příliš obecné zákonné úpravy úředního postupu, což daný případ není. Souhlasí

rovněž s právním posouzením věci v otázce pasivní legitimace žalovaného 1) a

uvádějí, že žalobce ve skutečnosti učinil předmětem dovolání nárok na náhradu

škody z různých titulů odpovědnosti, ve vztahu k žalovanému 1) na základě

občanskoprávní odpovědnosti a ve vztahu k žalované 2) z titulu odpovědnosti

státu za nesprávný úřední postup, což je nepřípustné. Navrhují, aby dovolací

soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem

řízení, dospěl k závěru, že dovolání v části, v níž je přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je i důvodné, zatímco ve zbývajícím

rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný

prostředek nepřipouští.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl

rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se vůči oběma žalovaným

zamítá. I když odvolací soud formálně označil svůj výrok jako změnu rozsudku

soudu prvního stupně ve vztahu k oběma žalovaným, z porovnání obsahu rozhodnutí

soudů obou stupňů je zřejmé, že ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně

vůči žalovanému 1) nedošlo, neboť žalobou uplatněný nárok proti tomuto

žalovanému oba soudy shodně shledaly nedůvodným. V tomto rozsahu jde tedy o

výrok potvrzující, a přípustnost dovolání by proto mohla být založena jen podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení

právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní

otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že

dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní

význam skutečně má.

Rozsudek odvolacího soudu vůči žalovanému 1) je založen na závěru o nedostatku

jeho věcné pasivní legitimace. Jestliže je uplatněný nárok na náhradu škody

skutkově odůvodněn tím, že při činnosti Ministerstva financí ČR, jehož byl

žalovaný 1) zaměstnancem, došlo k pochybení (nesprávnému úřednímu postupu),

které vedlo ke vzniku škody na straně žalobce, je nepochybné, že subjektem

odpovědným za škodu (tedy pasivně legitimovaným) je stát (Česká republika),

nikoliv jeho zaměstnanec, který se na postupu orgánu státu podílel. To plyne

jak z výslovné dikce ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., které za

odpovědnou osobu označuje stát, tak z úpravy tzv. regresního nároku státu v §

19 zákona, která umožňuje státu, jestliže škodu nahradil, aby požadoval úhradu

právě na osobách, které se na nesprávném úředním postupu podílely. Tento závěr

je pak v souladu i s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Bylo-li zjištěno

[správnost skutkových zjištění není dovolatelem zpochybňována a vzhledem k

možné přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani

nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalovaný 1) se na předmětném

úředním postupu ministerstva financí podílel v rámci oprávnění a povinností,

která mu v obdobných případech přísluší, nejde ani o tzv. exces z rámce

pracovních povinností, který by zakládal přímou odpovědnost zaměstnance za

škodu. Z tohoto důvodu nelze odpovědnost žalovaného 1) dovodit ani podle

ustanovení § 420 obč. zák., jak se domáhá dovolatel. V případech obecné

odpovědnosti za škodu tomu brání ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., podle nějž

škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena

při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily, přičemž tyto osoby

samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich

odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

Je tedy zřejmé, že z pohledu otázky pasivní věcné legitimace zaměstnance orgánu

státu za škodu způsobenou při výkonu zákonem svěřených pravomocí nesprávným

úředním postupem nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní

význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu není podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce,

pokud směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu vztahující se k

žalovanému 1), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o.s.ř. odmítl.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo podle § 243b odst. 5 věty první, §

224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.

rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení za situace, kdy s ohledem na

výsledek dovolacího řízení má žalovaný 1) právo na náhradu účelně vynaložených

nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem a paušální

náhrady hotových výdajů. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla

předmětem dovolacího řízení (88.900,- Kč), přičemž podle § 3 odst. 1, § 10

odst. 3 a § 17 odst. 2 (zvýšení o 20% při společném zastoupení více osob)

vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., činí sazba 21.402,-

Kč. Podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba snížena na 10.701,-

Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první

citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na 5.360,-

Kč po zaokrouhlení na celé desetikoruny nahoru (§ 16 odst. 2). Žalovanému 1)

náleží polovina této částky připadající na jeho osobu spolu s paušální částkou

náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996

Sb., celkově tedy 2.755,- Kč.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2) je pak

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání

[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc

posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní

předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci

nesprávně aplikoval.

Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění

úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1

nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2

zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Zákon č. 58/1969 Sb. bližší definici nesprávného úředního postupu

nepodává, z obsahu tohoto pojmu i z výkladu zákona však vyplývá, že podle

konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí

státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel

předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení

pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Může se jednat o přímé porušení

povinnosti vyplývající státnímu orgánu z právního předpisu stejně jako o

nevyužití zákonem daných prostředků či postupů (nečinnost) tam, kde pro jejich

užití byly dány podmínky.

Odvolací soud posuzoval počínání finančně – analytického útvaru Ministerstva

financí ČR po oznámení banky o neobvyklém obchodu (převodu velmi vysoké částky

z majetku podílových fondů do zahraničí) a nesprávný úřední postup v něm

neshledal s odůvodněním, že ze zákona č. 61/1996 Sb. nevyplývá ministerstvu

povinnost, aby vydalo nějaké rozhodnutí nebo učinilo nějaký úkon (trestní

oznámení), a že uvedený útvar nemá ani možnost či povinnost uskutečnění platby

zamezit. K tomuto závěru dospěl za situace, kdy podle skutkových zjištění soudu

prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, ministerstvo (jiná jeho složka)

disponovalo údaji vyvolávajícími podezření, že zkoumaná finanční transakce je

trestným činem.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti

legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů,

ve znění účinném k době vytýkaného nesprávného úředního postupu, tedy k březnu

1997, tj. před novelou č. 15/1998 Sb., finanční instituce může splnit příkaz

klienta týkající se neobvyklého obchodu nejdříve po uplynutí 24 hodin od

přijetí oznámení ministerstvem, pokud hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním

by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jestliže si prověření neobvyklého obchodu

vyžádá delší dobu, může ministerstvo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 uložit

finanční instituci, aby splnění příkazu dále odložila nejdéle na dobu 72 hodin

od doby, kdy přijalo oznámení. Jestliže ministerstvo v této lhůtě finanční

instituci nesdělí, že podalo trestní oznámení, finanční instituce po uplynutí

lhůty příkaz provede; v opačném případě vyčká, zda do tří dnů od podání

trestního oznámení orgán činný v trestním řízení nerozhodne o předmětu obchodu.

Podle § 10 odst. 2 tohoto zákona zjistí-li ministerstvo skutečnosti, které

odůvodňují podezření, že byl spáchán trestný čin, učiní oznámení podle

trestního řádu a současně orgánu činnému v trestním řízení poskytne všechny

údaje a důkazy o nich, které má k dispozici, jestliže s oznámením

souvisejí.

Z této úpravy je zřejmé, že z hlediska dosahu zákona podezřelá transakce

(neobvyklý obchod) mohla být postupem ministerstva financí dočasně pozastavena

či dokonce zmařena, a to zásahem orgánu činného v trestním řízení, vyvolaného

na základě podnětu (trestní oznámení) ministerstva. Je pravdou, že ministerstvo

financí není tímto zákonem vybaveno pravomocí zasahovat do bankovních transakcí

a že jeho možnosti se omezují pouze na odklad provedení transakce a na podání

trestního oznámení. Nicméně v tomto rámci svěřených pravomocí je namístě, aby

ministerstvo svá oprávnění vůči bankovnímu sektoru využívalo a předepsaným

způsobem konalo, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady. Není proto pochyb

o tom, že ministerstvo financí, disponovalo-li informacemi svědčícími o tom, že

šlo o neobvyklý obchod ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, 5 zákona č. 61/1996

Sb., případně o jakýkoliv trestný čin (viz § 10 odst. 2 zákona), mělo učinit

potřebné kroky, které - byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce

zamezit, mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu orgánů činných

v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak ministerstvo v

rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost neučinilo, šlo by o

nesprávný úřední postup, jehož existence je vedle vzniku škody a vztahu

příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jednou z

podmínek odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969

Sb. Z tohoto pohledu není rozhodující, která složka ministerstva měla potřebné

informace k dispozici a zda spolu zainteresované složky komunikovaly, neboť

odpovědnost podle uvedeného ustanovení je objektivní odpovědností státu jako

celku, spojenou s výsledkem jednání.

Je proto nepochybné, že právní posouzení nesprávného úředního postupu jako

podmínky odpovědnosti státu za škodu není správné. Vzhledem k odlišnému názoru

na řešení této otázky pak odvolací soud nezkoumal splnění dalších podmínek

odpovědnosti, tedy zda žalobci vznikla škoda a zda je s popsaným nesprávným

úředním postupem ve vztahu příčinné souvislosti.

Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je

naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím

bylo rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalované 2), a ve výrocích závislých

zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení, v němž je třeba zhodnotit, zda byly splněny další

zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu, tj. zejména vznik škody

(majetkové újmy vyjádřitelné v penězích), kterou žalobce spatřuje ve snížení

hodnoty majetku podílového fondu připadající na podílové listy v jeho držení.

Dalším předpokladem pak je, že škoda je v příčinné souvislosti s nesprávným

úředním postupem.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení ve vztahu mezi

žalobcem a žalovanou 2) (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. března 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu