25 Cdo 3230/2020-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. b. S., d., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Peškem, advokátem se sídlem Karenova 1040/2, Praha 5, proti žalovanému: V. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň, o 111.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 240/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 70 Co 396/2019-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu č. p. XY v XY, jehož částí je bytová jednotka o velikosti 3+1, k níž žalobci svědčí právo věcného břemene. Tento byt na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem užívala členka bytového družstva J. Z. Žalovaný v době od 18. 6. 2014 uzavíral přívody vody a elektrické energie do bytu a jinak sužoval poškozenou Z., aby nemohla byt užívat; poté, co byla nucena byt opustit, jej nejpozději do 16. 7. 2015 zdemoloval tak, že z něj zůstaly jen obvodové zdi.
Za toto jednání byl pravomocně odsouzen trestním soudem pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Z. uzavřela nájemní smlouvu s městskou částí Praha 16 k náhradnímu bytu o velikosti 3+1; měsíční platba činila 9.300 Kč, z toho nájemné 5.524,95 Kč, náhrada za vybavení bytu 57,90 Kč a úhrady za služby spojené s užíváním bytu celkem 3.718 Kč. Žalobce uzavřel s Z.
dohodu, v níž se zavázal nahradit jí náklady vzniklé v souvislosti s obstaráním a užíváním náhradního bytu za měsíce červenec 2015 až červen 2016 ve výši 111.600 Kč. Následně dohodou započetli své vzájemné pohledávky, a to konkrétně pohledávku Z. za žalobcem ve výši 111.600 Kč z důvodu nemožnosti užívání družstevního bytu a pohledávku žalobce za Z. ve výši 117.179 Kč za právní služby, které za ni žalobce zaplatil. Po právní stránce soud prvního stupně vyložil, že žalobce je bytovým družstvem, jehož jediným možným účelem založení je podle § 727 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z.
o. k.“), zajišťování bytových potřeb jeho členů. Ty lze zajistit typicky tím, že bytové družstvo poskytne členovi nájem bytu, který je v jeho vlastnictví. Uhradil-li žalobce Z. náklady na zajištění náhradního bytu, postupoval v souladu s účelem, pro nějž byl založen, neboť pokud nedisponoval žádným volným bytem, který by mohl poskytnout, neměl jinou možnost, jak zajistit její bytovou potřebu. Žalobci tím nepochybně vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, za něž byl odsouzen v trestním řízení; kdyby se totiž protiprávního jednání ohledně bytu v nájmu Z.
nedopustil, nemusel by žalobce hradit jí náklady na náhradní byt. Ačkoliv by při setrvání v bytě jistě měla povinnost platit zálohy na služby spojené s užíváním bytu žalovanému, ten nejpozději od července 2015 Z. uvedené služby neposkytoval, navíc ani nepředložil jediné vyúčtování, z něhož by plynulo, jaké konkrétní služby jí v předchozím období poskytoval a v jaké výši byly placeny zálohy. Soud proto dovodil, že je na místě přiznat žalobci rovněž náklady odpovídající částkám za zálohy na služby spojené s užíváním bytu.
Částka za užívání náhradního bytu je pak adekvátní s ohledem na průměrné výše nájemného v Praze za uvedené období. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j.
70 Co 396/2019-20, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 45.300,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, vyjma stanovení výše škody. Podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, bylo ve prospěch žalobce zřízeno věcné břemeno, které jej opravňovalo vykonávat práva a povinnosti pronajímatele bytu, který byl ovšem ve vlastnictví žalovaného.
Současně tento předpis stanovil, že nájemce platí nájemné družstvu (žalobci) a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu vlastníkovi budovy (žalovanému). Žalobce tudíž nebyl povinen zajišťovat Z. služby spojené s nájmem, naopak tuto povinnost měl žalovaný. Té tedy nevzniklo právo žádat po žalobci v rámci náhrady škody úhradu za služby spojené s nájmem. Kromě toho jí ani v tomto rozsahu nevznikla škoda, neboť pokud čerpala služby spojené s nájmem, měla povinnost za ně platit, a to i v době, kdy bydlela v předmětném bytě ve vlastnictví žalovaného.
To, že jí žalovaný nepředkládal vyúčtování těchto služeb a jejich úhradu nežádal, jí nezakládá právo požadovat úhradu za služby spojené s nájmem náhradního bytu (či dokonce poplatek za pronájem zařízení náhradního bytu) po žalobci. Povinnost žalobce vůči Z. se tedy týká pouze samotného nájemného a v této výši mu vznikla škoda, jejíž náhrady se může domáhat po žalovaném. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o.
s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena; konkrétně vymezuje otázku povinnosti družstva vůči nájemci v případě, že družstevní byt je neobyvatelný a jeho neobyvatelnost v žádném rozsahu nezpůsobilo družstvo. Dovolatel celé řízení uvádí, že poškozenou je Z., nikoliv žalobce. Smlouvu k náhradnímu bytu uzavřela právě ona, a pouze ona se tak po žalovaném mohla domáhat náhrady škody. Pokud jí škodu uhradil žalobce, učinil tak bez právního důvodu, neboť neměl žádnou vinu (ani nedbalostní) na tom, že Z.
nemůže užívat nájemní byt; takové zavinění (dokonce úmyslné) je přičítáno dovolateli. Nepřípadná je i poznámka odvolacího soudu o vzniku újmy v okamžiku vzniku dluhu (§ 2952 o. z.). Vedle toho dovolatel uvádí, že soudy se na základě nesprávně provedené koncentrace řízení nezabývaly jeho námitkou neplatnosti dohody o započtení. Dovolatel má též za to, že došlo k pochybení, pokud nebylo řízení přerušeno do doby vypracování znaleckého posudku v řízení, které je vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 222/2014, resp. mělo být přerušeno do rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 287/2020, ve kterém má být určeno, zda došlo k zániku věcného břemene.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť k protiprávnímu jednání žalovaného došlo po 1. 1. 2014. Podle § 2257 odst. 1 o. z. pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání.
Podle § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih. V projednávané věci není sporu o tom, že dovolatel jednáním, které naplnilo znaky přečinu, pro nějž byl pravomocně odsouzen trestním soudem, znemožnil užívání bytu nájemkyni, vůči níž vystupoval žalobce jako pronajímatel. Ten se domáhá náhrady nákladů, které nájemkyni uhradil za užívání náhradního bytu. Dovolatel od počátku řízení zpochybňuje aktivní věcnou legitimaci žalobce k uplatnění práva postihu podle § 2917 o.
z. námitkou, že bytové družstvo nebylo povinno zajistit Z. náhradní bydlení (a hradit jí vynaložené náklady) za situace, ve které nemohla z objektivních důvodů užívat byt, ke kterému měla s žalobcem uzavřenou nájemní smlouvu. Odvolací soud tuto povinnost žalobce dovodil z účelu bytového družstva, kterým je podle § 727 z. o. k. zajišťování bytových potřeb jeho členů. Dovolateli lze přisvědčit, že toto ustanovení pouze obecně vymezuje účel, za kterým má (a může) být bytové družstvo založeno, avšak nijak blíže neupravuje, jakým způsobem bytové potřeby svých členů zajišťuje.
To je specifikováno až v následujících ustanoveních, přičemž bytové družstvo tyto potřeby zajišťuje zejména tím, že se svým členem, který k tomu splnil podmínky, uzavírá nájemní smlouvu k družstevnímu bytu. Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že žalobce (bytové družstvo) s Z. skutečně smlouvu o nájmu uzavřel. V takovém případě nastupuje povinnost žalobce hradit podle § 2913 o. z. škodu způsobenou porušením některé ze smluvních povinností, například tím, že nezajistil nájemkyni možnost užívat předmět nájmu (viz např. povinnost pronajímatele udržovat po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání podle § 2257 odst. 1 o.
z.).
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o uvedené povinnosti plynoucí z porušení smlouvy poukazem na to, že neobyvatelnost bytu nezavinil žalobce, nýbrž on sám úmyslným jednáním. Přehlíží přitom, že odpovědnost smluvní strany podle § 2913 o. z. je založena na objektivním principu a nevyžaduje zavinění; smluvní strana však může tvrdit a prokazovat, že ve splnění povinnosti ze smlouvy jí dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na její vůli (tzv. liberační důvod).
Má-li být podle dovolatele takovou překážkou jeho vlastní trestněprávní jednání, pak jde o nepřípustné uplatňování liberačního důvodu ve prospěch dovolatele a v konkrétních poměrech tohoto sporu k tíži žalobce, který by jinak měl jako škůdce oprávnění využít jej ve svůj prospěch. Dovolatel tím postupuje v rozporu s hmotněprávním pravidlem formulovaným v § 6 odst. 2 věty první o. z., podle nějž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Princip formulovaný v § 6 odst. 2 věty první o.
z. navazuje na princip dobré víry, který se uplatňuje zcela obecně v právu soukromém i veřejném a deklaruje jej i právo Evropské unie. Odpovídá latinské zásadě "nemo auditur propriam turpitudinem allegans" (nikdo se nemůže dovolat vlastní hanebnosti). Angloamerické právo zná doktrínu estoppel, která vyjadřuje stejný princip. V českém právu se tento princip uplatňuje zejména ve smluvním právu, kde se smluvní strana dovolává důvodu neplatnosti, jejž do návrhu sama záměrně vnesla, když se pro ni závazek stane tíživým [Pelikánová, I., Pelikán, R.
In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521– 3081). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 32]. Uplatnění této zásady je však širší, neboť princip poctivosti je obecným právním principem ovládajícím celý právní řád. Platí samozřejmě i v civilním řízení soudním, ovšem jeho zdroj je zapotřebí hledat v procesním právu, konkrétně v § 2 o. s. ř., podle nějž v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Tak například v rozhodnutí sp. zn. 8 Azs 118/2006 Nejvyšší správní soud vyslovil, že žalobce se v kasační stížnosti nemůže dovolávat místní nepříslušnosti, kterou sám vyvolal, či v nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 Ústavní soud označil za nepřijatelné, aby zdravotnické zařízení procesně těžilo z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace; srov. Lavický, P. § 6 [Poctivost]. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 50, marg. č.
37. Ostatně i judikatura Nejvyššího soudu popisuje případy zneužití procesních práv, např. návrhem na delegaci (usnesení ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, publikované pod č. 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“) či návrhem podle § 107a o. s. ř. (usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, č. 46/2012 Sb. rozh. obč.).
Právě takovým zneužitím práva je i dovolací námitka s obranou dovolatele, který se proti nároku uplatněnému vůči němu žalobcem brání poukazem na vlastní trestnou činnost zaviněnou úmyslně a námitku vyvinění či existence liberačního důvodu, která by jinak náležela žalobci, pokud by byl jako škůdce žalován nájemkyní, uplatňuje dovolatel ve svůj prospěch naopak právě proti žalobci. K tomu lze dodat, že i kdyby snad bylo možno dovodit, že žalobce nebyl povinen hradit nájemkyni náklady náhradního bydlení, tj. škodu, která jí vznikla v důsledku protiprávního počínání dovolatele, měl by v konečném důsledku povinnost k náhradě škody dovolatel jako škůdce, jen vůči jinému subjektu.
Obrana dovolatele tedy směřuje k tomu, aby byla zamítnuta žaloba bytového družstva, které se k nájemkyni v nesnázích vyvolaných dovolatelem zachovalo vstřícně, a aby přes již poskytnuté plnění byla nájemkyně nucena nárok uplatnit v dalším samostatném sporu proti dovolateli. Není-li pochyb, že deliktní jednání dovolatele, které dokonce dosáhlo trestněprávní intenzity, je okolností zakládající jeho povinnost k náhradě škody, pak tvrzená snaha dovolatele dosáhnout toho, aby mu byla uložena povinnost k náhradě vůči subjektu, jemuž škoda vznikla, je ve skutečnosti zneužitím okolností, majících původ v protiprávním činu dovolatele, neboť vede ve svém důsledku k vyvolání dalšího sporu, v němž by se mu jistě nabízela obrana v podobě námitky promlčení vůči nároku nájemkyně.
Pak je ovšem zřejmé, že závěr odvolacího soudu o povinnosti dovolatele nahradit žalobci částku, kterou nájemkyni v dobré víře poskytl, vede ve výsledku ke spravedlivému uspořádání vztahů tak, aby primární poškozené byla poskytnuta odpovídající náhrada a tomu odpovídající částka byla odčerpána z majetkové sféry škůdce. Poukazuje-li dovolatel na své trestní odsouzení jako na důvod, proč má hradit škodu přímo poškozené, nikoliv cestou tzv. postihu podle § 2917 o. z. žalobci, těží ze svého protiprávního jednání a zneužívá v této specifické situaci svá procesní práva.
Proto k takové dovolací argumentaci při naplnění zásady uvedené v § 6 odst. 2 větě první o. z. dovolací soud nemůže přihlédnout, neboť by bylo porušeno pravidlo obsažené v § 2 o. s. ř. Z těchto důvodů nezakládají přípustnost dovolání ani dovolací námitky poukazující na tvrzené vady řízení. Protože v části, v níž dovolání směřovalo proti potvrzující části meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).