25 Cdo 3268/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, IČ 42196451, proti žalované: Alpiq Generation (CZ) s.r.o., se sídlem v
Kladně, Dubí, Dubská 257, IČ 26735865, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o 588.983,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 205/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 6
Cmo 194/2006-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
porostech za rok 2000 ve výši 588.983,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, a věc vrátil krajskému
soudu s tím, že byl prokázán vznik škody na lesních porostech žalobce v
příčinné souvislosti s provozní činností žalované a v dalším řízení je třeba se
zabývat výší škody a tvrzenými liberačními důvody.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 48 Cm 205/2002-74, Krajský soud v Praze
opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 588.983,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu.
Provedl důkaz žalobcem dodatečně předloženým posudkem Výzkumného ústavu lesního
hospodářství a myslivosti, J. – S., jenž přestože podporuje tvrzení žalobce,
připouští, že ke zjištění a výpočtům imisní škody za rok 2000 na každé
organizační jednotce žalobce by bylo zapotřebí mít k dispozici kromě potřebného
kvalitního softwarového vybavení i několik odborných pracovníků, kteří by
odhadem tuto činnost vykonávali několik měsíců. Ač vázán právním názorem
odvolacího soudu o prokázání vzniku škody v příčinné souvislosti s provozní
činností žalované, přiklonil se soud prvního stupně k závěru revizního
znaleckého posudku v dalším řízení ustanoveného znaleckého ústavu PROFI-TEN, a.
s., že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalované a
vznikem eventuální škody, jež mohla žalobci vzniknout na lesním porostu v roce
2000. Současně konstatoval, že byl-li by v plném rozsahu akceptován právní
názor odvolacího soudu, pak by se podle § 420a odst. 3 obč. zák. žalovaná
zprostila své odpovědnosti za škodu, neboť škodní dopady imisí jsou plně
závislé na neodvratitelných událostech nemajících původ v samotném provozu
žalované.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 6
Cmo 194/2006-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím,
ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů
řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
před soudy obou stupňů. Po částečném zopakovaní dokazování a jeho doplnění
výslechem pracovníka ustanoveného znaleckého ústavu se neztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, jenž při rozhodování vycházel z revizního znaleckého
posudku, neboť tyto závěry jsou zcela odlišné od dosavadních závěrů znalců
vyjádřených v jiných obdobných případech, a to aniž by výchozí podmínky pro
znalecké zkoumání doznaly zásadních změn odůvodňující takový odklon. Neshledal
tak důvodu pro změnu právního názoru uvedeného též ve zrušovacím usnesení, že
žalobci v důsledku provozní činnosti žalované, která v roce 2000 vypustila do
ovzduší látky (4.788,61 t SO2 a 2.867,54 t NOx) toxicky působící na lesní
porosty a lesní půdu, vznikla na lesních porostech, jejichž je správcem, škoda
za niž odpovídá žalovaná podle § 420a obč. zák. Při rozhodování o výši škody
postupem podle § 136 o.s.ř. vyšel ze závěrů znaleckého posudku RNDr. Hadaše, v
němž neshledal nedostatky vytýkané revizním znalcem, a žalobci přiznal náhradu
škody ve výši odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě
způsobené více škůdci, a to na základě tzv. Gaussova matematického modelu a
rozptylové studie. Při zohlednění skutečnosti, že aplikace metody používající
indikátor H+ vykazuje vyšší úroveň metodické chyby v řádu desítek procent,
stanovil částku náhrady škody ve výši 300.000,- Kč.
Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež odůvodňuje
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně
zjištěného skutkového stavu a je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud
nepřihlédl k některým důkazům (zejména znaleckému posudku revizního znalce) a
skutkovým tvrzením žalované, ani k rozporům obsaženým v tvrzeních a důkazech
předložených žalobcem, aniž tento postup řádně odůvodnil. Dovolatelka dále
namítá, že splňuje emisní limity, nepřekračuje je v souladu s § 8 odst. 2
zákona č. 17/1992 Sb., z čehož dovozuje, že dochází pouze ke znečišťování
životního prostředí, resp. jeho složky – ovzduší, nikoliv k jeho poškozování,
jak tyto pojmy zaměňuje žalobce i odvolací soud. V souvislosti s výkladem pojmu
poškozování životního prostředí poukazuje na čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, z nichž vyvozuje spolu se shora uvedeným, že
existují určité zásahy do životního prostředí, kterým nelze nijak předejít, a
jež jsou v určité míře státem vyžadovány (resp. připuštěny jako neodvratitelný
důsledek státem vyžadované činnosti), a tedy a priori předpokládány a tak i
zákonem povoleny, přičemž přiměřené znečišťování životního prostředí je
aprobováno i normami ústavní síly. Podle dovolatelky se nelze domáhat náhrady
za produkci emisí vypouštěných do ovzduší na soukromém subjektu jednajícím v
souladu s právním řádem, nýbrž na státu, neboť vybírá za produkci emisí
poplatky a existuje zde obecná povinnost státu použít tyto prostředky na
nápravu škod způsobených těmito emisemi; nelze přiznat ani jakoukoliv náhradu
škody žádnému ze subjektů, neboť by byl neopodstatněně zvýhodněn oproti
ostatním subjektům na trhu. Z výše uvedených důvodů je dovolatelka přesvědčena,
že žalobou je požadováno plnění bez právního důvodu. Namítá nesprávný výklad a
aplikaci § 420a obč. zák. (potažmo i § 415 obč. zák.), když vlivy provozu ve
smyslu § 420a obč. zák. se rozumí pouze vlivy právní normou či úředně
nepovolené, popř. vlivy povolené, avšak překračující jejich povolený rozsah. Za
citace odborné literatury dovozuje nenaplnění předpokladů občanskoprávní
odpovědnosti za škodu, je-li zřejmé, že dodržovala povinnosti stanovené
zákonem, a že díky značným investicím do nových technologií vyvíjí maximální
úsilí k omezení množství vypouštěných emisí. Je přesvědčena, že v daném případě
nedošlo k prokázání vzniku či výše škody (výpočet škody je neobjektivní,
nepřesný a věcně nesprávný), když veškeré podklady poskytnuté žalobcem vychází
pouze z obecného tvrzení, že dochází ke zhoršování stavu předmětných lesů
oproti stavu, kdy by na ně nepůsobily žádné vnější negativní vlivy, a to není
doloženo žádným konkrétním důkazem prokazujícím, že v roce 2000 skutečně došlo
ke vzniku tvrzené škody. Výši škody prokazoval žalobce pouze interními
podklady, aniž doložil způsob získání primárních dat, z nichž vychází i
znalecký posudek RNDr.
Hadaše, jenž se nedostatečně či vůbec nezabýval vlivem
dalších faktorů na vznik celkové škody, jejich kumulací a dalšími otázkami,
navíc předložil pouze výsledky a nikoliv hodnoty dosazované do matematických
vzorců, soud však jeho závěry bez bližšího zkoumání a dostatečného odůvodnění
akceptoval, přičemž námitkami vycházejícími z revizního znaleckého posudku se
nezabýval. Dovolatelka dále tvrdí, že svojí činností znečišťuje složku
životního prostředí (ovzduší), za což platí poplatky; k poškozování lesů
dochází přímo až vlivem některé ze složek životního prostředí, které na ně
působí, ty nejsou jakožto veřejné statky ve vlastnictví žalované, která nemůže
garantovat jejich kvalitu, což činí stát, nelze jí tak činit odpovědnou za
působení ovzduší, jež je působením objektivním a zhoršení v důsledku takových
vlivů nelze vnímat jako škodu, jejíž náhradu lze nárokovat. V opačném případě
by bylo namístě, domáhat se regresní náhrady na státu, který svým legislativním
aktem umožnil vznik škody na straně žalobce. Za nesprávnou shledává aplikaci §
136 o.s.ř. při posuzování výše škody, když revizní znalec vznik škody a
příčinnou souvislost s činností dovolatelky vyloučil a soud prvního stupně
dvakrát žalobu v plném rozsahu zamítl; úvaha soudu o výši přiznaných nároků
žalobce navíc není nijak odůvodněna a rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. S
odkazem na judikaturu uvádí, že po dovolatelce objektivně nemůže být požadováno
podání negativného důkazu o tom, že žádná škoda na lesích nevznikla, a nelze jí
klást tuto skutečnost k tíži. Rovněž příčinná souvislost mezi škodou a
provozní činností dovolatelky nebyla v řízení prokázána; odvolací soud se jí
zabýval pouze obecně, dovozuje ji ze zákona o lesích, resp. z vyhlášky č. 55/1995 Sb., z nichž vůbec nevyplývá. Poukazuje na pluralitu faktorů
způsobujících znečistění (druhovou skladbu lesního porostu, druhy půd lesního
podloží, působení kůrovce atd.), přičemž shledává původ škody na lesích v
klimatických podmínkách (suchu), popř. nesprávném způsobu hospodaření žalobce,
s těmito tvrzeními se však odvolací soud bez odůvodnění neztotožnil. Odvolací
soud také neřešil otázku příčinné souvislosti mezi depozicemi H+ v půdě, k nimž
došlo před rokem 2000, a poškozením lesa, a tak činí dovolatelku odpovědnou za
celou řadu faktorů, na jejichž existenci nemá a nemůže mít vliv, což považuje
za hrubě nezákonné. Konečně je přesvědčena o existenci liberačního důvodu podle
§ 420a odst. 3 obč. zák.; s citací odborné literatury tvrdí, že za
neodvratitelnou událost nemající původ v provozu je třeba považovat i
neodvratitelné jednání třetí osoby; pokud stát povolil provoz dovolatelky,
bylo již tehdy s ohledem na stav vědeckotechnického poznání zjevné, že při
tomto provozu budou vypouštěny emise, jež mohou za určitých okolností, které
nejsou pod kontrolou dovolatelky, způsobit škodu ostatním subjektům, nemůže
dovolatelka při vyvinutí maximálního úsilí, jaké lze po ní spravedlivě
požadovat, má-li pokračovat v provozu, vypouštění emisí zcela eliminovat. Nemá
rovněž možnost ovlivnit celou řadu faktorů, bez jejichž existence by ke vzniku
škody nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., rozhodnutí přezkoumal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom,
že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní
předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému
provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena
provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo
věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými
vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž
je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo
znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten,
kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena
neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním
poškozeného.
Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost,
která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém
provozu, která - i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti - je
součástí jejího provozu a faktické činnosti. Předpokladem odpovědnosti zde není
porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost
(škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Touto skutečností je právě
provozní činnost, která je ze své povahy potenciálně nebezpečná a hrozí vznikem
škod pro okolí, proto zákonodárce zakládá odpovědnost provozovatele bez ohledu
na to, zda takovou činnost vyvíjí v rozporu s předpisy či normami, které jsou
pro ni případně předepsány či nikoliv. Jsou tedy bez významu dovolací námitky
zdůrazňující, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť to nepatří
mezi předpoklady, na nichž je založena její odpovědnost.
Ke zproštění odpovědnosti za použití tzv. liberačního důvodu upraveného v §
420a odst. 3 obč. zák. může dojít za situace, že konkrétní okolnosti, jimiž
byla škoda způsobena, nejsou tímto provozem vyvolány a vznikly mimo vlastní
provozní činnost. Neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu je
okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s
organizací, řízením a realizací provozu. Může jít o události způsobené zejména
vnějšími přírodními silami, např. o živelní událost, které nemohlo být
provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při
vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. V takových případech
jde o zásah „zvenčí“, nikoliv o okolnost mající původ ve vlastním provozu. Jde
v podstatě o tzv. kvalifikovanou (nikoliv prostou) náhodu, neboli vyšší moc
(vis maior). Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost,
nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné
události bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno.
Podle § 1 zákona č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami
(předpis účinný v roce 1999), zákon upravuje práva a povinnosti právnických a
fyzických osob při ochraně vnějšího ovzduší před vnášením znečišťujících látek
lidskou činností a způsob omezování příčin a zmírňování následků znečišťování.
Podle § 17 odst. 1 tohoto zákona za znečišťování ovzduší jsou povinni
provozovatelé zdrojů znečišťování platit poplatky podle množství a druhu
vypouštěných znečišťujících látek. Výši poplatků, jejich výpočet a způsob
placení stanoví zákon České národní rady.
Z této úpravy je zřejmé, že smyslem předpisů o ochraně ovzduší je vytvoření
právního rámce pro ochranu vnějšího ovzduší před znečišťováním a jinými
škodlivými vlivy, neboť znečištěné ovzduší má negativní dopad nejen na lesní
porosty, ale i na porosty jiné, jakož i na zdraví živočichů a obyvatel. Proto
se stanoví systém povinností provozovatelům malých, středních i velkých zdrojů
znečišťování, definují se limity znečišťování a do rukou orgánu ochrany ovzduší
se dávají kontrolní mechanizmy, včetně použití správních sankcí. Součástí
tohoto systému jsou i správní poplatky za znečišťování ovzduší, které tak
představují jeden z nástrojů systému komplexní veřejnoprávní ochrany ovzduší,
jehož cílem je minimalizovat negativní vliv škodlivých látek na životní
prostředí a stanovit pouze nezbytný rozsah přípustných emisí. Finanční
prostředky odtud plynoucí jsou příjmem státního rozpočtu. Toto vrchnostenské
působení státu v podobě ukládání řady povinností znečišťovatelům však
nevylučuje případnou soukromoprávní odpovědnost za škodu způsobenou emisemi
škodlivých látek škůdce na majetku fyzické či právnické osoby, jsou-li
samozřejmě splněny všechny občanskoprávní podmínky odpovědnosti za škodu, ani
ji nikterak nenahrazuje. Smyslem občanskoprávního institutu náhrady škody je
reparovat újmy vzniklé tomu, na jehož majetku či jiných hodnotách byly
způsobeny, a příjemcem náhrady (poškozeným) je proto ten, v jehož majetkovém
stavu se určitá škodní událost projevila negativním způsobem. I z toho je
zřejmé, že ve srovnání s náhradou škody má ochrana ovzduší prostřednictvím
správních poplatků širší působnost z hlediska zákonem chráněného zájmu, přičemž
finanční plnění nesměřuje přímo k osobě poškozeného. Nelze tedy přisvědčit
dovolatelce, že plněním povinností plynoucích jí z předpisů o ochraně ovzduší a
placením poplatků za znečišťování ovzduší fakticky hradí škodu způsobenou
provozní činností na lesních porostech; jednak výše poplatku nikterak nesouvisí
s výší způsobené škody a nemůže mít ve vztahu k ní reparační charakter, jednak
jejich adresátem je stát, nikoliv konkrétní vlastník poškozeného lesa, byť v
této posuzované věci jde o státní podnik, tj. od státu odlišnou právnickou
osobu s vlastní majetkovou odpovědností, oprávněnou uplatnit nárok na náhradu
škody vzniklé na lesích ve vlastnictví státu (§ 2 odst. 1 zákona č. 77/1997
Sb., o státním podniku, ve znění předpisů pozdějších). Tyto závěry jsou výrazem
ustálené judikatury dovolacího soudu, jak o tom svědčí i rozsudek dne 16. 7.
2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, publikovaný pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, které dovolatelka rovněž
vznáší, jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací
důvod spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v
hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při
hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení
účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
Nelze přehlédnout, že námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze
opakováním tvrzení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a v tomto směru lze na
odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat. Obsah posudku znaleckého ústavu PROFI-TEN,
a. s., na nějž dovolatelka poukazuje, sice zpochybňuje některá východiska, na
nichž je postaven posudek RNDr. Hadaše, z nějž vyšel odvolací soud, je nicméně
postaven na nesprávné premise, že vztah příčinné souvislosti mezi škodlivým
působením exhalací a újmou na lesních porostech nelze prokázat. Nehledě na to,
že se znalecký ústav nepřípustně vyjadřuje k otázkám právním („na žalovaném
nemůže být vymáhána náhrada za škodu způsobenou jeho provozní činností“ – tedy
vykládá možnost použití § 420a obč. zák.), jeho posudek především zaměňuje
otázku prokázání samotné této podmínky odpovědnosti za škodu se spolehlivým
zjištěním jejího dopadu, tj. vlivu na rozsah škod a potažmo na výši náhrady. To
je zřejmé například z jeho znaleckého závěru k otázce 4, kde se na jedné straně
zmiňuje vypouštění škodlivin provozním zařízením žalované do ovzduší, na druhé
straně se poukazuje na okolnost, že nelze prokázat, jaký podíl na znečištění
lesních porostů měly právě předmětné exhalace.
Odvolací soud za této situace zcela opodstatněně vyšel v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu z toho, že vztah příčinné souvislosti mezi
provozní činností spojenou s vypouštěním škodlivých exhalací do ovzduší a
škodou na lesních porostech je dán a že za dosud nejpřesnější způsob zjištění
výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na
lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat
posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie a rozptylové studie Českého
hydrometeorologického ústavu, který s přihlédnutím ke kritériím v něm popsaným
umožňuje soudu dospět ke zjištění výše škody ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1
obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25
Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo
62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924).
Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši
škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým
zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův
matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov.
ustanovení § 136 o.s.ř.).
Odvolací soud ostatně výhrady znaleckého ústavu k přesnosti zjištění
konkrétních dopadů na lesní porosty (především v otázce působení kyselé
depozice H+) zohlednil tím, že aplikoval ustanovení § 136 o.s.ř. (lze-li výši
nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí
ji soud podle své úvahy) a rozsah náhrady určil odůvodněnou volnou úvahou, tedy
ne zcela podle posudku RNDr. Hadaše.
Protože hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.) není samo o sobě způsobilým
dovolacím důvodem, nelze v dané věci dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu
vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování,
nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ,
že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou;
důvod dovolání uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. není tudíž dán.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §
243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu