25 Cdo 3284/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce: Č. k. p., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ D. M. R.,
2/ J. K., zastoupený advokátkou, o 80.846,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 82/2005, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2006, č. j.
14 Co 589/2005-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na základě žaloby, jíž se žalobce domáhal na žalovaných náhrady podle § 24
odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. ve výši 80.846,- Kč s příslušenstvím, vydal
Obvodní soud pro Prahu 1 platební rozkaz ze dne 29. 3. 2005, č. j. 39 Ro
356/2005-8, který spolu se žalobou a usnesením ze dne 29. 3. 2005, č. j. 39 Ro
356/2005-9, podle § 114 b o. s. ř. byl řádně doručen první žalované dne 25.
5. 2005 a druhému žalovanému dne 3. 6. 2005. Proti platebnímu rozkazu podali
oba žalovaní včas odpor, avšak ve stanovené třicetidenní lhůtě ode dne podání
odporu se k žalobě žádný z nich nevyjádřil ani soudu nesdělil, že by jim v tom
nějaký vážný důvod bránil. Proto soud podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl dne
5. 9. 2005 rozsudkem pro uznání, č. j. 20 C 82/2005-14, jímž uložil žalovaným
povinnost společně nerozdílně zaplatit žalobci částku 80.846,- Kč s 2% úrokem
z prodlení od 5. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června
2006, č. j. 14 Co 589/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, a shledal,
že odvolací důvody [§ 205a odst. 2 písm. a), § 205b o. s. ř.], pro které lze
rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny.
Proti tomuto rozsudku podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu
považuje otázku nutnosti zkoumání pasivní legitimace v případě, kdy soud má
rozhodnout rozsudkem pro uznání. Uvádí, že v průběhu odvolacího řízení poukázal
na to, že vůbec neměl být účastníkem řízení, neboť nebyl vlastníkem vozidla,
jež škodu způsobilo. Protože neměl povinnost uzavřít pojistnou smlouvu podle §
4 zákona č. 168/1999 Sb., nebyl osobou bez pojištění odpovědnosti, která
odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla a za kterou bylo žalobcem z
garančního fondu poskytnuto plnění poškozenému ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b)
zákona č. 168/1999 Sb. Dovolatel uvádí, že žalobce pochybil při vymezení
účastníků řízení, což měl zohlednit již soud prvního stupně a neměl postupovat
podle § 114b o. s. ř. a ani následně rozhodnout rozsudkem pro uznání. Navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od
doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když
soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto
případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního
řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován,
rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný
nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).
Dle ustanovení § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti
rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2
písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny
předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b). Podle § 205 odst. 2 písm. a) o.
s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé,
lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně
nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal
vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Je zřejmé, že případný nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu není žádnou
z vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jak vyplývá ze shora
uvedených ustanovení, rozsudek pro uznání lze dále přezkoumat z hlediska
zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.). Zkoumání
pasivní věcné legitimace žalovaného však nepatří mezi předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání a nejde ani o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír,
nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. a nejde ani o řízení, které je
podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Vzhledem k tomu, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a
jsou-li splněny zákonné podmínky fikce, je soud povinen rozhodnout rozsudkem
pro uznání o nároku, který je předmětem sporu, a to bez ohledu, zda tvrzení
žalobce jsou podložena důkazy nebo zda se požadavky žalobce jeví jako důvodné
či nikoliv, není pochybením soudu, že před vydáním rozsudku pro uznání
neprováděl dokazování a nezkoumal otázku pasivní legitimace žalovaného ve sporu
a není ani pochybením odvolacího soudu, že se touto otázkou v odvolacím řízení
nezabýval.
Otázka pasivní věcné legitimace je hmotněprávní institut, nikoliv podmínka
řízení. Věcná legitimace dává odpověď na to, zda žalovaný je podle hmotného
práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem.
Vyřešení této otázky však není předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatelem vymezená právní otázka nemá zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu