25 Cdo 3293/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce E. N., zast. advokátkou, proti žalovanému D. B., za účasti Č. k.
p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 128.799,- Kč, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 259/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2006, č. j. 44 Co
168/2003-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2006, č. j. 44 Co
168/2003-75, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. května 2003, č.j. 19 C
259/99-62, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 128.799,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, požadovanou za
období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999 v důsledku škody na zdraví, která žalobci
vznikla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. Vyšel ze zjištění, že žalobce
utrpěl dne 5. 6. 1989 jako zaměstnanec státního podniku E. B. pracovní úraz při
dopravní nehodě zaviněné žalovaným, přičemž nároků z tohoto pracovního úrazu se
po zaměstnavateli domáhal ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
46 C 28/91, který rozsudkem ze dne 14. 4. 1993, sp. zn. 46 C 28/91, rozhodl o
základu žalobního nároku žalobce. Poté došlo mezi žalobcem a jeho
zaměstnavatelem k uzavření dohody o odškodnění pracovního úrazu, podle níž byla
žalobci vyplacena částka 107.688,- Kč, jako celkové odškodnění pracovního úrazu
od jeho vzniku do 31. 12. 1993. V důsledku zániku zaměstnavatele žalobce nebyl
jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999
uspokojen, a proto se ho domáhá v tomto řízení. Vedlejší účastník vznesl
námitku promlčení nároku. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 100 odst. 1
a § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že uplatněné právo nelze v
důsledku promlčení žalobci přiznat, neboť ke dni podání žaloby uběhla
objektivní tříletá promlčecí doba (počítána od dopravní nehody ze dne 5. 6.
1989), a pokud subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet od dubna 1997,
kdy se žalobce dozvěděl jméno a adresu viníka dopravní nehody, stalo se tak až
po uplynutí objektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 19. června 2006,
č. j. 44 Co 168/2003-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že v posuzovaném případě je žalobcem uplatněný nárok na náhradu ztráty
na výdělku (§ 447 obč. zák.) za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999 promlčen v
objektivní promlčecí době (tříleté), která vzhledem k nároku na odškodnění
materiální újmy (ztráty na výdělku) žalobce není vyloučena (ustanovením § 106
odst. 2, větou za středníkem, obč. zák.); vyloučena je toliko při odškodnění
imateriální újmy na zdraví.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatel nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 106 odst. 2, věty za středníkem, obč.
zák. (hovořící o škodě na zdraví) se týká pouze imateriální újmy na zdraví,
považuje tento výklad za zužující a jako takový nemající oporu v zákoně.
Namítá, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je
jedním z nároků z odpovědnosti za škodu způsobenou na zdraví a § 106 odst. 2,
větu za středníkem, obč. zák. je třeba vykládat v souvislosti s celkovou
úpravou odpovědnosti za škodu na zdraví v občanském zákoníku, a proto dovozuje,
že pro žalobou uplatněný nárok je běh objektivní promlčecí doby vyloučen.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem,
napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., je i důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá
(subjektivní lhůta). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky,
a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Při škodě na zdraví (pokud újma nezpůsobila smrt) se odškodňuje bolest, ztížení
společenského uplatnění, ztráta na výdělku a náklady léčení. Jsou to jednotlivé
složky práva na náhradu škody, kterými je vymezen obsah náhrady škody na
zdraví.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že otázka promlčení náhrady za ztrátu na
výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví (§ 447 obč. zák.), se posuzuje podle §
106 obč. zák. ve spojení s § 100 odst. 1 obč. zák., avšak již se nelze
ztotožnit s jeho závěrem, že k promlčení tohoto práva dochází v důsledku
uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2, věta před
středníkem, obč. zák.). Náhrada za ztrátu na výdělku je totiž jednou ze složek
(shora citovaných) práva na náhradu škody, které vzniká poškozenému při škodě
na zdraví, u níž je podle § 106 odst. 2, věta za středníkem, obč. zák.,
objektivní promlčecí doba vyloučena; v posuzovaném případě poškozenému –
žalobci následkem úrazu při dopravní nehodě (ze dne 5. 6. 1989) zaviněné
žalovaným vznikla právě škoda na zdraví.
Je tedy zřejmé, že otázka promlčení náhrady za ztrátu na výdělku (§ 447 obč.
zák.) je v rozsudku odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) řešena v rozporu
s hmotným právem, a dovolací soud proto dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, proti němuž je dovolání přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ze stejných důvodů je pak i důvodné
(podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Odvolací soud se pro nesprávné posouzení otázky promlčení náhrady za ztrátu na
výdělku (§ 445 obč. zák.) v objektivní promlčecí době podle § 106 odst. 2, věta
před středníkem, obč. zák. již nezabýval otázkou promlčení nároku v subjektivní
promlčecí době (§ 106 odst. 1, obč. zák.), což bude úkolem soudu v dalším
řízení (zejména určit její přesný počátek).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na tomto nesprávném právním
názoru, dovolací soud je zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu