Nárok žalobce na náhradu škody za období od 1. 1. 1992 do 30. 9. 1996 se
posuzuje podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tj. po
novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (§ 868 obč. zák.); podle § 442 odst. 1
obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého
stavu.
I podle této úpravy je ušlý zisk v podstatě ušlým majetkovým prospěchem
spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo
možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo
ke škodné události. Jde-li o ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem
nemovitosti, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou by v předmětném období
poškozený za obvyklých okolností v daném místě získal na nájemném podle běžným
poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku,
kterou by musel na dosažení tohoto zisku při pravidelném běhu věcí vynaložit.
Pro snížení náhrady o částku zohledňující daňové zatížení tohoto příjmu, jak se
domáhá žalovaná, však není opora v zákoně. Má-li být náhrada ušlého zisku z
pronájmu nemovitosti v určitém daňovém období předmětem daně, je povinností
poškozeného jako příjemce takového příjmu, aby učinil zákonem předepsané kroky
vedoucí ke splnění případné daňové povinnosti, tedy aby v souladu s daňovými
předpisy z přijaté částky odvedl příslušnou daň. Není však důvodu, aby při
vyčíslení náhrady s odečtením daně odváděla za daňového poplatníka
(poškozeného) daň z jeho příjmu osoba, která mu odpovídá za škodu, nebo aby byl
poškozený nucen odvádět daň i z takové částky. Postup při výpočtu ušlého zisku
v daném případě nelze směšovat s výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku
náležející před 1. 1. 1993 (před změnou daňové soustavy), kdy průměrný výdělek
před vznikem škody byl zjišťován postupem upraveným vyhláškou č. 235/1988 Sb.,
o zjišťování a používání průměrného výdělku, a to na základě průměrného čistého
výdělku pracovníka, který byl zjišťován z hrubého průměrného měsíčního výdělku
odečtením daně ze mzdy podle sazby příslušné pro pracovníka v měsíci, v němž
vznikl nárok na náhradu (srov. § 15 odst. 4 vyhlášky č. 235/1988 Sb.), a kdy
náhrada za ztrátu na výdělku, po odečtení výdělku po vzniku škody uvažovaném v
čisté výši, byla rovněž stanovena „v čistém“. O takový případ se zde však
nejedná, neboť uvedený způsob zjišťování výše škody se pro vyčíslení ušlého
nájemného nepoužije.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě do
částky 403.951,50 Kč vyhověno a náhrada ušlého nájemného za období od 1. 1.
1992 do 23. 9. 1996 žalobci přiznána, aniž by bylo přihlíženo k daňovému
zatížení, které by žalobce jako pronajímatele postihovalo v době rozhodné pro
stanovení výše škody.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není tedy naplněn ani ve
vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen. Protože nebylo zjištěno a ani dovolateli tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.
1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalované podle § 243b odst. 1 věta prvá
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 2 o.s.ř, neboť
žádný z účastníků s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu
svých nákladů (žalované v dovolacím řízení ostatně náklady ani nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu