25 Cdo 330/2024-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: K. N., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, IČO 70891095, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 192 075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 142/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 Co 125/2023-324, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 8 373 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Filipa Matouše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 11 C 142/2021-222, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2023, č. j. 11 C 142/2021-259, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 47 352,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 144 722,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 890 Kč a vedlejšímu účastníku ve výši 1 050 Kč (výroky III a IV).
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 29 Co 125/2023-324, potvrdil výrok I rozsudku obvodního soudu (výrok I), změnil výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 90 447,50 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku jej potvrdil (výrok II) a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 121 592,90 Kč (výrok III).
3. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala náhrady nákladů na péči o její osobu za období od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021. Nárok je odůvodněn nezbytností péče s ohledem na špatný zdravotní stav žalobkyně způsobený poškozením mozku při porodu v roce 1991 vedeném v nemocnici, jejímž zřizovatelem je žalovaný. Žalobkyně trpí trvalou duševní poruchou – středně těžkou až těžkou mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny a není schopna samostatného života. Podle žalobkyně je nutno o ni pečovat v rozsahu 20 hodin denně, při nákladech péče 130 Kč/hod., takže za uvedené období náklady dosahují celkem 470 600 Kč, od čehož žalobkyně odečetla obdržený příspěvek na péči (6 x 19 200 Kč) a částku vynaloženou na pobyt žalobkyně ve stacionáři (celkem 43 225 Kč); proto požadovala v tomto řízení původně 312 175 Kč. Žalovaný jí v průběhu řízení dobrovolně uhradil částku 120 100 Kč, takže po částečném zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka 192 075 Kč.
4. Odvolací soud vyšel v nyní projednávané věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Zdravotní stav žalobkyně, který je důsledkem chybného léčebného postupu, i v předmětném období vyžadoval dohled a pomoc třetí osoby prakticky ve všech zcela základních činnostech sebeobsluhy (hygiena, dopomoc při oblékání, stravování, doprovod k lékařům), jakož i pomoc ve všech činnostech souvisejících s péčí o domácnost (nákupy, úklid, praní, žehlení). Tato péče mimo pomoc v oblasti hygieny, oblékání a asistence při jídle a výchovné práci rovněž zahrnuje dopravu k lékařům, terapeutům a do stacionáře, kde žalobkyně pobývá čtyři pracovní dny v týdnu asi od osmi až devíti hodin do čtrnácti hodin. Dále zahrnuje i čas trávený žalobkyní s rodinou, procházky či pobyt na zahradě, i dohled v noci, neboť žalobkyně v bdělém stavu potřebuje v zásadě neustálý dohled a v noci mívá občas záchvaty. Péče je žalobkyni poskytována rodiči, zejména matkou, a to ve dnech, kdy je žalobkyně část dne ve stacionáři, v rozsahu v průměru 15,5 hodiny denně (v předmětném období celkem 95 dnů; tento rozsah zohledňuje i čas strávený matkou žalobkyně na cestě do stacionáře a zpět), a ve dnech, kdy ve stacionáři není, pak v průměru 16,25 hodiny denně (v předmětném období celkem 86 dnů). Odvolací soud podrobně popsal, jaké konkrétní úkony péče o žalobkyni tvoří uvedený celkový rozsah péče a jaký je časový rozsah toho kterého úkonu. Cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí v souladu s předloženými ceníky obvykle 130 Kč za hodinu.
5. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc podle právní úpravy účinné v době porušení povinnosti, tedy podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Žalovaný odpovídá za škodu na zdraví, která žalobkyni vznikla. V rámci náhrady této škody je povinen nahradit i náklady na péči o nesamostatnou žalobkyni. Výše uvedený rozsah péče odpovídá úkonům osobní asistence ve smyslu § 5 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Adekvátní náhrada za tuto péči odpovídá ceně, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby. Při stanovení výše náhrady pak odvolací soud odečetl vyplácený příspěvek na péči. Odvolací soud proto žalobě vyhověl v rozsahu odpovídajícím výše popsané časové náročnosti a ceně péče, s přihlédnutím k tomu, co již bylo žalobkyni plněno před rozhodnutím soudu.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle žalovaného je napadený rozsudek v rozporu s právními závěry uvedenými v bodu 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021. Odvolací soud nesprávně přiznal náhradu i za takové úkony péče o žalobkyni, které plně pokrývá zákonný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Nelze tedy posuzovat jako škodu úkony definované v § 9 odst. 1 tohoto zákona a příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Škoda nemůže vzniknout u základních životních potřeb definovaných v § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., protože jsou hrazeny příspěvkem na péči. Odvolací soud rovněž při stanovení výše náhrady nerespektoval omezující ustanovení vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle jejíhož § 6 odst. 2 se částka úhrady za jednu hodinu péče přiznává podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů tam vymezených; netrvá-li jejich zajištění celou hodinu, má být úhrada poměrně krácena. Úhrada ve výši 130 Kč za hodinu přitom nenáleží za zajištění stravy, dovoz a donášku jídla, velký nákup, nákup ošacení a vybavení domácnosti, praní a žehlení a drobné opravy prádla, doprovod na procházku, dohled při hraní, sledování televize, čas s rodinou, dohled nad spánkem apod. Odvolací soud dále nesprávně přiznal náhradu za „dopolední program, procházku, nákup, podávání svačiny či oběda, hraní, vaření, malování, cvičení, čtení a jiné aktivizační činnosti, pobyt na zahradě, čas s rodinou u TV, dohled v noci“, za něž uvedená vyhláška nepřiznává žádnou odměnu. U těchto činností, pokud jsou provozovány dopoledne a odpoledne, lze zajistit i terénní sociální péči v místě. Odvolací soud nesprávně posoudil tyto činnosti, za něž vyhláška nepřiznává odměnu, jako péči přesahující rodinnou solidaritu.
7. Žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žalobkyně v bdělém stavu potřebuje v zásadě neustálý dohled; tento závěr považoval za závěr právní, a měl za to, že je nesprávný. Žalovaný měl za to, že odvolací soud vyšel při hodnocení zdravotního stavu žalobkyně pouze z tvrzení matky žalobkyně, která je vůči ní osobou blízkou a má zájem na výsledku řízení. K tomu žalovaný obsáhle citoval z výpovědi svědkyň Z. Ch. a K. Měl za to, že z uvedených výpovědí nevyplývá, že by se zdravotní stav žalobkyně jakkoli zhoršil od předchozích soudních rozhodnutí o péči o žalobkyni; přesto odvolací soud navýšil náhradu oproti uvedeným rozhodnutím o 62,5 %.
8. Dále měl žalovaný výhrady proti odvolacím soudem zjištěné ceně za jednotlivé úkony péče, která je podle žalovaného neadekvátně vysoká. Odvolací soud se podle žalovaného odchýlil od svých rozhodnutí ve věcech 36 Co 248/2022, 11 Co 268/2022 a 25 Co 352/2016, v nichž za adekvátní výši hodinové odměny považoval částky 95 Kč, resp. 100 Kč za hodinu; tím je rozhodnutí odvolacího soudu také překvapivé. Cena stanovená vyhláškou č. 505/2006 Sb. je cenou maximální, tedy nepřekročitelnou, a je podmíněna vzděláním poskytovatele daných služeb, které „žalobci“ (patrně myšleno rodiče žalobkyně, pozn. Nejvyššího soudu) nemají. Stanovením výše náhrady na 130 Kč/hod. bez řádného odůvodnění se tak odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021.
9. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu buď změnil ve výroku I a příslušné části výroku II a ve výroku III tak, že žaloba bude zcela zamítnuta a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi bude přiznána náhrada nákladů řízení, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že náročnost péče o ni se v čase vyvíjí, v souladu s jejím věkem, hmotností a dalšími okolnostmi. Odvolací soud při hodnocení rozsahu a náročnosti péče správně vyšel z výslechu matky žalobkyně, která převážně péči žalobkyni poskytuje. Bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně potřebuje péči v době, kdy je v bdělém stavu, prakticky neustále, neboť není schopna chápat své počínání a dbát o svou bezpečnost. To je podstatný rozdíl oproti poškozené ve věci Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19, která je sice postižena paraplegií, avšak nemá žádné mentální omezení. Co se týče zjištěné obvyklé ceny péče v částce 130 Kč/hod., pak žalovaný proti této částce nic nenamítal v době, kdy byla potřeba péče o žalobkyni v rozsahu 10 hodin denně. Tato částka odpovídá i § 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb. v relevantním znění, i tomu, že po takřka 30 letech péče o žalobkyni je kvalita péče ze strany rodičů žalobkyně na úrovni péče profesionální. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
11. K dovolání se vyjádřil rovněž vedlejší účastník, jenž se do značné míry ztotožnil s argumenty obsaženými v dovolání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky sepisu dovolání zaměstnancem žalovaného s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není však přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud předesílá, že jako instance pouze přezkumná, a nikoliv nalézací není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a vychází tak ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Takovými skutkovými závěry jsou jednak závěr, že žalobkyně vyžaduje v zásadě po celou dobu, kdy je v bdělém stavu, dozor jiné osoby, a dále závěr o tom, že cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí 130 Kč za hodinu. Uvedená skutková zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu, do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat (s výjimkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, který ovšem žalovaný v dovolání netvrdí a ani se ze spisu nepodává).
15. Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněným pod číslem 48/2022 Sb. rozh. obč., dále jen „R 48/2022“, neboť při stanovení výše náhrady podle § 449 odst. 1 obč. zák. vychází z podrobného zjištění rozsahu a časové náročnosti osobní péče rodičů o nesoběstačnou žalobkyni a zohledňuje jednotlivé potřebné pečovatelské úkony, jejich časový rozsah i ceny, které za takovou činnost v rozhodném období účtovaly profesionální pečovatelské služby. Naopak žalovaným vytýkané pochybení odvolacího soudu, že přiznal náhradu i za takové úkony péče o žalobkyni, které plně pokrývá zákonný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., a proto nelze posuzovat jako škodu úkony definované v § 9 odst. 1 cit. zákona a příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., není žádným pochybením, protože takový žalovaným zastávaný právní názor nemá v uvedeném rozsudku R 48/2022 ani v zákoně žádnou oporu. Pokud v odstavci 16 rozsudku R 48/2022 Nejvyšší soud uvedl, že „za rozhodující je třeba pokládat škálu pečovatelských úkonů, jejichž prostřednictvím je žalobkyni poskytována její rodinou péče přesahující rámec běžné rodinné solidarity, časová náročnost těchto úkonů a úplata, která by za ně byla patrně účtována pečovatelskými službami v souladu s vyhláškou č. 505/2006 Sb. a kterou nepokrývá účelově poskytovaný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.,“ pak tomu je třeba rozumět tak, že povinnost k náhradě škody vzniká v rozsahu rozdílu mezi vyčíslením náhrady stanovené podle pečovatelských úkonů, jejich časové náročnosti a obvyklé úplaty za ně na straně jedné, a příspěvkem na péči přiznaným poškozenému na straně druhé. Odvolací soud pak z této úvahy vycházel, resp. ji zohlednila sama žalobkyně již při vyčíslení náhrady požadované po žalovaném.
16. Nepřípadná je i výtka, že odvolací soud nepřiznával náhradu za péči podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů péče o žalobkyni ve smyslu § 6 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. (stejná zásada je obsažena i v § 5 odst. 2 citované vyhlášky). Odvolací soud podrobně uvedl, jaký časový rozsah vyžadovaly ty které úkony péče o žalobkyni (viz odstavce 23 a 29 rozsudku odvolacího soudu), z nichž mnohé byly zjištěny v rozsahu menším než jedna hodina (typicky 0,5 hodiny, v některých případech i 0,25 nebo 0,75 hodiny). Časový rozsah a potřebnost toho kterého úkonu přitom závisí na individuálních okolnostech případu (zejména druhu a stupni zdravotních obtíží poškozeného), a jedná se proto o skutková zjištění, která, jak je uvedeno shora, nepodléhají dovolacímu přezkumu. Nelze zároveň přehlédnout, že výrazný časový rozsah péče je ovlivněn i potřebou víceméně setrvalé asistence u nesoběstačné žalobkyně v bdělém stavu, aniž by šlo po celou dobu o konkrétní výkony.
17. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani v tom směru, pokud považoval zjištěnou cenu, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, ve výši 130 Kč/hod., za odpovídající základ pro stanovení náhrady žalobkyni – k tomu viz bod 15 odůvodnění R 48/2022. Pokud žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že se takto stanovenou výší náhrady žalobkyni odchýlil od jiných svých rozhodnutí o této otázce, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že poukazem na takové odchýlení (byť by mělo být ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, řádně odůvodněno) žalovaný nevymezil řádně přípustnost dovolání, neboť z hlediska § 237 o. s. ř. je takové odchýlení irelevantní (podstatné je pouze odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu).
18. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani tehdy, pokud žalobkyni přiznal náhradu ve výši 130 Kč/hod. i za ty úkony péče o žalobkyni, které nejsou výslovně uvedeny v ustanovení § 5 a § 6 vyhl. č. 505/2006 Sb., resp. za něž je podle uvedených ustanovení stanovena maximální výše úhrady jiným způsobem než částkou za hodinu. Jak vyplývá z R 48/2022, náhrada za péči poskytovanou poškozenému rodinným příslušníkem je soudem stanovována podle § 136 o. s. ř., tedy úvahou soudu, pro niž je vyhláška č. 505/2006 Sb. i zákon č. 108/2006 Sb. pouhým východiskem, a jejímž podkladem je rámcové zjištění úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., jejich časové náročnosti a ceny; jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládaného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zák. č. 108/2006 Sb.
19. Nejvyšší soud tudíž podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v usnesení, kterým se dovolání odmítá, neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu