25 Cdo 3317/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 264/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince
2007, č. j. 28 Co 413/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 21.730.345,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu
měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, v
jehož důsledku přišel o možnost vymoci svou vykonatelnou pohledávku. Soud vyšel
ze zjištění, že žalobce měl vůči obchodní společnosti Kapital, s. r. o.,
pohledávku ve výši 21.730.345,- Kč, pro jejíž vymožení byl usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. E 2887/97, nařízen výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu vedeného u Forest bank, a. s.
Prostředky na tomto účtu však byly zajištěny orgánem činným v trestním řízení
proti obviněnému T. L. (jednateli Kapital, s. r. o.), opatřením vyšetřovatele
Policie ČR ze dne 3. 11. 1997 byla banka ve smyslu § 78 odst. 1 trestního řádu
vyzvána k vydání peněz a usnesením Policie ČR, Úřadu pro vyšetřování ČR, ze dne
19. 12. 1997, č. j. ČVS ÚVV-102/20-96, byla uvedená částka podle § 80 odst. 1
trestního řádu vydána poškozené České poště, s. p. (stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 13.
1. 1998, sp. zn. KZv 70/96, zamítnuta). Soud prvního stupně nárok posuzoval
podle § 7, 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále též jen „zákon“, a předpoklady odpovědnosti státu za
škodu způsobenou žalobci shora uvedenými nezákonnými rozhodnutími neměl za
splněné, neboť žalobce nebyl účastníkem trestního řízení, ve kterém byla
rozhodnutí vydána, a žádné z nich nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno.
Navíc exekuční řízení vedené na návrh žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. Nc 2347/2003 proti povinné Kapital, s. r. o., nebylo dosud pravomocně
skončeno, takže žalobci zatím žádná škoda nevznikla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 28
Co 413/2007-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
dospěl však k odlišnému právnímu závěru, že lze-li o zajištění, zrušení či
omezení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky rozhodnout jen formou
usnesení (§ 119 odst. 1 a 2 trestního řádu) a orgány činné v trestním řízení
postupovaly v dané věci podle § 78 trestního řádu formou opatření, proti němuž
není přípustný opravný prostředek, dopustily se nesprávného úředního postupu. O
tom, že vznikla škoda, se žalobce dozvěděl ze stanoviska České národní banky ze
dne 26. 6. 2000, jehož součástí bylo i sdělení, že prostředky z účtu Kapital,
s. r. o., byly na základě výzvy Policie ČR ze dne 3. 11. 1997 poukázány na účet
Krajského státního zastupitelství pro Středočeský kraj a následně vydány
poškozené České poště, s. p. Tříletá subjektivní promlčecí doba podle § 32
zákona tak uplynula ještě před podáním žaloby (22. 10. 2004), takže nárok
žalobce je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud na daný
případ nesprávně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., který nabyl účinnosti až 15.
5. 1998, neboť vznik škody se časově váže nejpozději ke dni poukázání
finančních prostředků z účtu Kapital, s. r. o., na účet Krajského státního
zastupitelství pro Středočeský kraj (4. 11. 1997). Žalobce tvrdí, že o vzniku
škody se dozvěděl až ze sdělení exekutora JUDr. Ivo Dědka ze dne 30. 1. 2004 o
tom, že povinný nemá žádný majetek, nikoli ze stanoviska České národní banky, v
němž není ani orientačně uvedena celková výše finančních prostředků, takže
nelze vyvodit splnění základního předpokladu pro počátek běhu promlčecí lhůty,
tj. stanovení alespoň přibližné výše škody, jež měla poškozenému vzniknout
(odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz
19/74, publikovaný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1975, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 4. 1978, sp. zn. 3 Cz 16/78, a
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81). Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí
přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel, ač vytýká rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s judikaturou
dovolacího soudu ohledně určení okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě z
nesprávného úředního postupu, konkrétní právní otázku, jíž přikládá zásadní
význam, v dovolání neformuluje. Nesouhlasí se závěrem, že o škodě se dozvěděl
již ze stanoviska České národní banky ze dne 26. 6. 2000 (tvrdí, že až ze
sdělení exekutora JUDr. Ivo Dědka ze dne 30. 1. 2004 získal informaci o
poukázání prostředků z účtu Kapital, s. r. o., na účet Krajského státního
zastupitelství pro Středočeský kraj a o jejich následném vydání poškozené České
poště, s. p.). Jde tedy o konkrétní skutkové okolnosti potřebné k posouzení
vědomosti poškozeného o vzniku škody, které jsou natolik individuální a
založené na jedinečném skutkovém základě, že jejich posouzení je významné pouze
pro rozhodnutí v dané věci, nikoliv z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec,
jak vyžaduje ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Pak je bezpředmětná i výhrada
žalobce, že odvolací soud na daný případ nesprávně aplikoval zákon č. 82/1998
Sb. namísto zákona č. 58/1969 Sb., neboť právní úprava počátku běhu subjektivní
promlčecí doby z hlediska vědomosti poškozeného o vzniku škody je shodná v obou
právních předpisech týkajících se odpovědnosti státu za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Není tedy důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve
věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu