25 Cdo 3353/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované ŠKO-ENERGO, s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 869, IČO 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, o 98.751,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 33/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 158/2012-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 15 C 33/2006-265, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně 48.751,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce má právo hospodaření k lesům ve vlastnictví státu a žalovaná je provozovatelkou podniku, jenž v letech 2003, 2006 a 2007 produkoval a vypouštěl oxidy síry a dusíku, které podle znaleckých posudků způsobily škodu na lesních porostech obhospodařovaných žalobcem. Soud dovodil odpovědnost žalované za škodu podle § 420a obč. zák., a vzhledem k nemožnosti přesně vyčíslit výši škody, určil ji postupem podle § 136 o.s.ř. podle své úvahy ve výši přibližně jedné poloviny částky uvedené ve znaleckém posudku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 25 Co 158/2012-319, změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 48.751,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu je výše škody ze znaleckých posudků dostatečně zřejmá, odpovídá žalované částce, a žalobě mělo být proto vyhověno v celém rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Ve vztahu k měnícímu výroku uplatňuje všechny dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s důkazy, které předložila; učinil nesprávný právní závěr o tom, že způsob výpočtu podílu žalované na celkové imisní škodě provedený znalcem vede k přesnému zjištění výše škody, jakož i závěr o porušení § 21 odst. 1 lesního zákona a o použitelnosti vyhlášky č. 55/1999 Sb. V dokazování a především zjišťování výše škody shledává nedostatky a logický rozpor. Ohledně potvrzujícího výroku dovolatelka dovozuje po právní stránce zásadní význam v následujících otázkách: „zda jednou z podmínek pro rozhodování o nároku na náhradu škody na lesních porostech ve věci samé uplatněného v rámci výkonu jeho práva na hospodaření k lesním pozemkům ve vlastnictví České republiky je prokázání vlastnického práva České republiky k lesním pozemkům v období, za které je nárok uplatňován“, a zda je vyloučeno, aby emitent odpovídal za totéž podle dvou skutkových podstat, které jsou ve vztahu obecné a zvláštní. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření podporuje závěry odvolacího soudu, právní otázky nastíněné žalovaným považuje za judikaturou dostatečně vyřešené a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v části napadající výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu zamítl jako nedůvodné a v části napadající výrok II. odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 5. 2012, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřuje proti dvěma výrokům, kterými soud rozhodl o peněžitém plnění ve výši 50.000,- Kč s příslušenstvím a 48.751,- Kč s příslušenstvím, tedy o částkách nepřevyšujících zákonem stanovený limit. V případě, kdy soud rozhodl o nároku na dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; k rozštěpení práva dochází jak rozsudkem soudu prvního stupně, tak i rozsudkem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání je třeba v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1888, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 1545/2005); nejde přitom o případ ústavně nepřípustného rozštěpení práva ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, a ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09. Protože je tedy dovolání v celém rozsahu ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nepřípustné, dovolací soud je odmítl podle § 218 písm. c) ve spojení s § 243b odst. 5 větou první o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce na podání vyjádření proti zjevně nepřípustnému dovolání nelze považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2014
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu