25 Cdo 336/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra České republiky se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované E. K., s.r.o., zastoupené advokátkou, o
478.173,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn.
14 C 253/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. října 1999 č. j. 24 Co 325/98-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 1999 č. j. 24 Co
325/98-64 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel z nesporného
zjištění, že žalovaná v období od 4. 7. 1995 do 30. 9. 1997 užívala zotavovnu
„Ž.\" v k. ú. H. V., aniž by za její užívání platila nájemné. Protože žalovaná
nedoložila platný právní důvod užívání, dovodil soud, že získala bezdůvodné
obohacení plněním bez právního důvodu podle § 451 obč. zák., a uložil jí
povinnost vydat žalobci tomu odpovídající prospěch, jehož výši odvodil od
částky 230.000,- Kč ročně, dohodnuté žalobcem s jiným nájemcem v nájemní
smlouvě uzavřené dne 24. 5. 1993, přičemž právo žalobce na plnění za období od
4. 7. 1995 do 2. 10. 1995 se s ohledem na vznesenou námitku promlčení podle §
107 odst. 1 obč. zák. promlčelo.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.
10. 1999 č. j. 24 Co 325/98-64 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zaplacení 458.267,50 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, změnil jej i ve
výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Po provedení důkazu výpisem z katastru nemovitostí
zjistil, že jako vlastník komplexu nemovitostí v k. ú. H. V., tvořícího
zotavovnu „Ž.\", je vedena Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR a že tedy
vlastníkem nemovitostí není státní orgán (Ministerstvo vnitra České republiky),
nýbrž od ministerstva odlišný subjekt - stát (Česká republika). Protože žalobci
svědčí pouze právo hospodaření k zotavovně, není aktivně legitimován ve sporu o
vydání bezdůvodného obohacení, neboť pokud se žalovaná bezdůvodně obohatila,
stalo se tak na úkor vlastníka zotavovny – České republiky. Nárok, jehož
nositelem je stát a nikoli státní orgán, kterému byl majetek svěřen k
hospodaření, pak musí být v soudním řízení uplatňován státem, nikoli státním
orgánem, byť je v dané věci za stát oprávněn jednat. Jestliže je v daném
případě aktivně legitimována Česká republika, která měla být v žalobě správně
označena s uvedením příslušného státního orgánu, jehož se věc týká, avšak
vystupovala-li v řízení jako žalobce jiná právnická osoba, je nutno žalobu
zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
odůvodňuje ustanovením § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítá, že jeho právem i
povinností je využívat právní prostředky k ochraně svěřeného národního majetku
a že stávající judikatura přiznává ministerstvu právo a povinnost vykonávat
vlastnická práva a domáhat se jejich ochrany v případech, kdy má právo
hospodaření k nemovitosti ve vlastnictví státu. Akceptovat právní závěr
odvolacího soudu by podle dovolatele v praxi znamenalo, že ani např. státní
podnik není legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, ale
že žaloba musí být podána státem zastoupeným ministerstvem. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu
a navrhla dovolání žalobce zamítnout.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Po zjištění, že dovolání, které
je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud od 1. 1.
2001 nadále jednal na straně žalobce s Českou republikou – Ministerstvem vnitra
České republiky.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 219/2000 Sb.,
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění
zákona č. 492/2000 Sb. (dále též jen „zákon\"), který nabyl účinnosti dne 1. 1.
2001, organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka\") jsou
ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní
zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad
vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České
republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to
stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51). Podle odstavce 2
tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena
její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů
a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Podle ustanovení § 51 odst. 1 věty první před středníkem zákona státní
rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev
a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými
prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů
ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu
osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace
Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§ 8) dosud
vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo
prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§ 3).
Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona pokud byly státní organizace
dotčené změnami podle § 51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní
organizační jednotkou organizační složky podle § 51 odst. 2, účastníky právních
vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky
soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí
účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát
v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Podle odstavce 2 věty první tohoto
ustanovení pokud právní předpisy, smlouvy a jiné právní skutečnosti založily do
dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti státním organizacím podle
odstavce 1 jako právnickým osobám a tato práva a povinnosti do dne nabytí
účinnosti tohoto zákona trvaly, je nadále jejich nositelem stát v rozsahu a za
podmínek podle tohoto zákona.
Z uvedeného vyplývá, že původní žalobce - Ministerstvo vnitra, které v řízení
zahájeném dne 3. 10. 1997 vystupovalo jako samostatný subjekt nadaný
způsobilostí k právním úkonům (vykazovalo znaky právnické osoby - srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92,
publikovaný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995), v
důsledku změny právní úpravy s účinností od 1. 1. 2001 výslovně postavení
právnické osoby pozbylo a stalo se organizační složkou státu nezpůsobilou
vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního řízení
zahájeného před účinností zákona zároveň uvedeným dnem vstoupil na jeho místo
ze zákona (§ 52 odst. 1) stát - Česká republika, s nímž tedy dovolací soud
nadále jedná jako se žalobcem.
Odvolací soud založil rozsudek vyhlášený dne 20. 9. 1999, tedy před
účinností zákona č. 219/2000 Sb., na právní argumentaci opírající se o
rozlišení aktivní legitimace státu a státního orgánu ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná užívala majetek ve
vlastnictví státu bez právního důvodu a bez úhrady. Napadený výrok, jímž byla
žaloba podaná Ministerstvem vnitra jako orgánem státu zamítnuta, konkrétně
odůvodnil tím, že svědčí-li ministerstvu pouze právo hospodaření s majetkem
státu, není ve věci aktivně legitimováno ministerstvo, nýbrž stát. Vzhledem k
tomu, že k době rozhodování dovolacího soudu (za účinnosti zákona č. 219/2000
Sb.) se v důsledku změny zákona namísto Ministerstva vnitra stala účastníkem
řízení právě Česká republika, přestaly být právní závěry odvolacího soudu pro
posouzení věci významné (za dané situace je bezpředmětné řešit otázku aktivní
legitimace ministerstva, které přestalo být účastníkem řízení) a jeho
rozhodnutí z nich vycházející tudíž nelze považovat za správné. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. zru-šil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem
o.s.ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu