25 Cdo 3396/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129,
zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16,
proti žalovanému V. N., zastoupenému JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem
v Brně, Veveří 57, o 278.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Břeclavi pod sp. zn. 7 C 265/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008, č. j. 44 Co 90/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr.
Roberta Tschöpla, advokáta se sídlem v Brně, Radnická 14/16.
Poté, co žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, vydanému dne 1. 8. 2006
Okresním soudem v Břeclavi, vyzval soud usnesením ze dne 12. 9. 2006
žalovaného podle § 114b o. s. ř., aby do 30 dnů ode dne doručení tohoto
usnesení podal písemné vyjádření k žalobě a uvedl, zda nárok uplatněný v žalobě
uznává, a pokud jej zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se
dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, a zároveň jej
poučil, že pokud se bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst.
3 o. s. ř., pro jehož vydání nemusí být nařízeno jednání. Usnesení bylo
žalovanému doručeno, avšak písemné vyjádření k žalobě nepodal a ani soudu
nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Lhůta k vyjádření uplynula 25. 10.
2006 a soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 20. 12. 2006, č. j. 7 C
265/2006-69, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (§ 24 odst. 7
zákona č. 168/1999 Sb.) částku 278.878,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. 44
Co 90/2007-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl
k závěru, že předpoklady pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. a pro vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. byly splněny. Odvolací důvody, pro
které lze rozsudek pro uznání zrušit, nebyly naplněny a je nerozhodné, zda
žalobce nyní předkládá k důkazu listiny, týkající se smlouvy o pojištění
odpovědnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že napadený rozsudek soudu prvního
stupně neměl být vydán, neboť žaloba byla podána zřejmě nedůvodně, žalobkyně
není k podání žaloby aktivně věcně legitimována, neověřila si platby žalovaného
na pojistné a chybí i pasivní legitimace žalovaného. S poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003 dovozuje, že pro uplatnění fikce podle
§ 114b odst. 5 o. s. ř. je nutné, že nárok musí existovat, což v tomto případě
není splněno. V platebním rozkaze byl poučen, že v případě podání odporu bude
nařízeno jednání, které však nařízeno nebylo, a tím došlo k porušení jeho práva
na spravedlivý proces, neboť při soudním jednání by mohl své důkazy soudu
předložit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil k dalšímu projednání.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu
považuje za zcela správný. Má za to, že řádně doložila a zdůvodnila uplatněný
nárok, který vznikl fakticky plněním žalobkyně z garančního fondu. Navrhla
odmítnutí ničím nepodloženého a účelově podaného dovolání žalovaného, neboť
směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, které nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní právní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k
tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 2. 2008, postupoval
Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod
12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst.3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, z
jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel napadl.
Dovolatel žádné otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř. neuvedl. K jeho námitkám v dovolání je třeba dodat, že před vydáním rozsudku
pro uznání se dokazování neprovádí. Jsou-li splněny všechny zákonné podmínky
fikce, že nárok, který je proti žalovanému žalobou uplatňován, uznává, je soud
povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce
uznání, a to bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či
zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle
nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 93/2001). Fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5
o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené
lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod č. 121/2005).
Vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek pro uznání
přezkoumat jen z hlediska zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání (§
153a o. s. ř.), mezi něž patří - byl-li rozsudek vydán na základě fikce uznání
- i předpoklady, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li tyto předpoklady pro
vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě
jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc
uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle §
118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Důvod, pro který podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003, na
nějž žalovaný poukazuje, nelze vydat rozsudek pro uznání, spočívá v tom, že
žalobě by nebylo možné vyhovět ani kdyby byla prokázána všechna žalobní
tvrzení. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť uplatněný nárok
žalobkyně vyplývá z hmotného práva a pokud by byl prokázán, může být přiznán,
zatímco žalovaný jeho neexistenci dovozuje z toho, že v řízení nebylo provedeno
dokazování a že by žalobkyně důvodnost uplatněného nároku neprokázala. Avšak
není podstatné, zda by nárok byl prokázán, nýbrž zda žalobní tvrzení vedou k
závěru, že podle nich lze rozsudkem přiznat plnění, kterého se žalobce v
žalobě domáhá.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces lze poukázat na usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura
pod č. 175/2007, v němž se uvádí, že pokud se soudy důsledně pohybovaly v
zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o.
s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a
odst. 3 o.s.ř.) za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Rychlý postup
soudu (při respektování procesních pravidel) nemůže být v rozporu s právem na
spravedlivý proces a zásadou rovnosti stran, naopak je v souladu s ústavním
právem všech účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného vyplývá, že otázky předložené k posouzení dovolacímu soudu
nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a odvolacímu
soudu nelze vytýkat, že by pochybil při aplikaci procesních předpisů, nebo že
by rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolání tak směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované
odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy
dovolání bylo odmítnuto, náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení
vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní
služby náleží odměna za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z
částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, §
15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč,
vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu