25 Cdo 3401/2019-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) D. E., narozená XY, bytem XY, b) L. E., narozený XY, bytem XY, c) L. E., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni obecnou zmocněnkyní V. U., bytem XY, proti žalovanému: M. K., narozený XY, bytem XY, t. č. Věznice Znojmo, zastoupený JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem Marešova 304/12, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Slavia pojišťovna a. s., IČO 60197501, se sídlem Revoluční 1/655, 110 00 Praha 1, o 2 850 000 Kč, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019 č. j. 44 Co 34/2019-217, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 17 C 199/2016-110, uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) každému 1 000 000 Kč a žalobkyni c) 850 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 34/2019-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť žalovaný žalobcům plnil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Namítal nesprávné právní posouzení v otázce dobrovolnosti plnění z jeho strany a odklon od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení výše plnění dle § 2959 o. z. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však subjektivně přípustné (§ 243b, 218 písm. b/ o. s. ř.), neboť ve věci samé (výrok I) bylo žalovanému zcela vyhověno, stejně jako ve výroku o poplatkové povinnosti (výrok V). Dovolateli tak nevznikla žádná újma ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Napadá-li pak dovolatel výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti nim jednak objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a jednak není ani subjektivně přípustné, neboť žádným z výroků II, III ani IV nebyla žalovanému uložena žádná povinnost. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.