U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) R. S., b) A. S., c) V. Ž. a d) J. Ž., všech zastoupených JUDr.
Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované
Oblastní nemocnici Kladno, a. s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v
Kladně, Vančurova 1548, IČO 27256537, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617,
jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 960.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 66/2012, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 25 Co
12/2015-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
celkové výši 960.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že příbuzný žalobců P. Ž. byl v noci z 28. na 29. 8. 2009 převezen
rychlou záchrannou službou na neurologické oddělení žalované se závratěmi a
opakovaným zvracením, bylo mu provedeno CT vyšetření mozku s normálním nálezem,
druhý den byl jeho stav stabilizován, ale odpoledne se jeho stav zhoršil, byl
proto přeložen na jednotku intenzivní péče, byla provedena lumbální punkce a
opětovné CT vyšetření, kterým byla zjištěna rozsáhlá ischemie v oblasti mozečku
s otokem mozku. Po převozu na neurologickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice
v Praze pacient zemřel. Soud na základě znaleckého dokazování zjistil, že léčba
odpovídala klinickému stavu pacienta, proběhla všechna náležitá vyšetření a na
zhoršení stavu lékaři reagovali adekvátně. Šlo o typ maligního infarktu mozku,
který ve velkém procentu případů končí smrtí, přičemž průběh onemocnění P. Ž.
byl velmi rychlý, zcela netypický a nedoprovázený obvyklými příznaky. Soud
uzavřel, že postup lékařů žalované byl lege artis, tedy v souladu s tím, jaké
jsou obvyklé a doporučené postupy, i s tím, jaké technické možnosti poskytovalo
pracoviště nemocnice. Protože nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila
jakoukoli povinnost, žalobu pozůstalé družky, dcery a rodičů zemřelého na
jednorázové odškodnění zamítl.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, č. j. 25
Co 12/2015-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, jež odpovídají provedeným důkazům, vypořádal se s námitkou podjatosti
soudního znalce prof. MUDr. Seidla, CSc., i s námitkami žalobců proti
znaleckému posudku, který znalec ve věci podal, a plně se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že pracovníci žalované postupovali zcela v souladu s
poznatky lékařské vědy, provedli všechna potřebná vyšetření, pacient byl léčen
podle zjištěných klinických příznaků a zdravotnický personál udělal vše, co
bylo v jeho silách. Protože není splněn jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1, 2 obč. zák.), žaloba není důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost (§ 237
o. s. ř.) zdůvodňují tím, že odvolací soud se při řešení procesní otázky
pochybností o podjatosti znalce a neprovedených důkazů odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v soudní praxi není dosud řešena
hmotněprávní otázka preventivní povinnosti lékaře při ošetření pacienta.
Namítají, že soud neprovedl všechny důkazy, které navrhli, a z důkazů, které
byly provedeny, vyvodil odlišné závěry, než které by měl. Znalecký posudek
prof. MUDr. Zdeňka Seidla, CSc., je v rozporu s lékařskou dokumentací i s
odbornou literaturou, dovozují, že předloženými odbornými články doložili, že
pacient měl již od počátku učebnicové příznaky cévní mozkové příhody, a s
těmito příznaky se v rozporu s doporučenými postupy včas nepracovalo. Lékaři
žalované mohli předejít ischemii a následné smrti, jejich postup proto byl non
lege artis, a je zde přímá souvislost se smrtí pacienta. Kromě toho řízení trpí
vadou, neboť soud nepřipustil k důkazu listiny, které mohly prokázat podjatost
soudního znalce. Navrhují proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že není
přípustné podle § 237 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelé především polemizují s odůvodněním napadeného rozsudku a se
závěry znaleckého posudku a namítají, že sami prokázali, že P. Ž. měl již od
počátku klasické příznaky cévní mozkové příhody, ze kterých měl zdravotnický
personál žalované vycházet, čímž by bylo zabráněno jeho smrti. Uplatněné
námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§ 241a odst.
1 o. s. ř.). Nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale
zpochybňují zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. založit. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistily soudy nižších stupňů, a námitky proti skutkovým zjištěním ohledně
průběhu hospitalizace včetně námitek proti znaleckému posudku nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Samotné hodnocení
důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovoláním.
Otázka rozsahu povinností lékařů provést v konkrétním případě potřebná
vyšetření ke zjištění diagnózy pacienta byla na podkladě zjištěného skutkového
stavu v dané věci zodpovězena. Nesprávnost právního posouzení povinností lékařů
při stanovení diagnozy dovolatelé odvozují nikoliv od nesprávnosti v právním
názoru soudu, nýbrž od jiného skutkového stavu, založeného na vlastním odlišném
hodnocení důkazů. Proto ani obecně formulovaná otázka preventivní povinnosti
lékaře při ošetření pacienta není otázkou právní a nezakládá způsobilý dovolací
důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vytýkají-li dovolatelé soudu, že neprovedl všechny navržené důkazy,
zejména pro posouzení námitky podjatosti soudního znalce prof. MUDr. Zdeňka
Seidla, CSc., uplatňují tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která však není dovolacím důvodem
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a přihlédnout k ní v dovolacím řízení lze jen,
je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo
odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu