25 Cdo 3424/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované T. V., a. s., zastoupené advokátkou, o 146.181,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 14/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. března 2008, č. j. 73 Co 69/2008 - 26, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výši 146.181,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že od 30. 1. 2003 je u téhož soudu vedeno řízení pod sp. zn. 8 C 32/2003 mezi týmiž účastníky o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejenom za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002, ale rovněž za dobu od ledna roku 2003 ve výši 10.025,- Kč měsíčně. V řízení sp. zn. 8 C 32/2003 dne 30. 1. 2003 žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2004 ve výši 240.600,- Kč a tentýž nárok ve výši 146.181,- Kč uplatnil v tomto řízení, jež bylo zahájeno dne 18. 1. 2005. Proto soud pro překážku zahájeného řízení, tedy pro neodstranitelný nedostatek procení podmínky toto později zahájené řízení zastavil podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 3. 2008, č. j. 73 Co 69/2008-26, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ze spisu soudu prvního stupně sp. zn. 8 C 32/2003 ověřil, že dne 30. 1. 2003 bylo na návrh žalobce zahájeno řízení proti žalované na zaplacení částky 158.309,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2002 a dále od 1. 1. 2003 částkou 10.025,- Kč měsíčně. Protože je povinností soudu zkoumat kdykoliv za řízení, zda jsou splněny podmínky řízení, a překážka věci zahájené patří k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení, soud je povinen řízení zahájené později zastavit podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., jakmile zjistí, že o téže věci probíhá jiné řízení. V tomto řízení žalobce uplatnil nárok již předtím jinou jeho žalobou uplatněný, proto okresní soud postupoval správně, když rozhodl o pokračování v řízení a následně podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle jeho názoru se nejedná o totožnost předmětu řízení v obou soudních řízeních. Sice předchozí žalobou vedenou pod sp. zn. 8 C 32/2003 žalobce uplatňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za roky 2001 a 2002, jehož součástí je i tzv. renta, avšak, stejně jako v tomto případě, řízení bylo přerušeno až do doby pravomocného skončení věci. Je proto otázkou, zda uplatnění tzv. renty časově nevymezené a v jiném řízení uplatněný nárok na dílčí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jsou totožné právní věci, které mají za následek překážku věci dříve zahájené. Namítá, že za stavu přerušení obou řízení se nemůže jednat o skutečný případ překážky věci zahájené, když v obou případech je řízení v „nečinnosti“. Soud měl podle dovolatele postupovat podle ust. § 104 odst. 2 o.s.ř. a vyzvat ho k odstranění vady řízení, neboť se jedná o vadu odstranitelnou tím, že předchozí žaloba bude vzata zpět. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že usnesení odvolacího soudu vychází ze správného právního názoru, a navrhla „odmítnutí nebo zamítnutí“ dovolání žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle ust. § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ust. § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
O překážku věci zahájené podle § 83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku).
U náhrady škody na zdraví lze z jedné škodné události uplatnit více dílčích nároků, které se následně posuzují samostatně (včetně splnění podmínek řízení). Samostatným z hlediska předmětu řízení je i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za jiné období, než které je předmětem již probíhajícího řízení, nebo v částce vyšší, než jak byla uplatněna v řízení dříve zahájeném. Z porovnání obsahu žaloby ze dne 30. 1. 2003 pod sp. zn. 8 C 32/2003 a ze dne 18. 1. 2005 pod sp. zn. 18 C 14/2005 v řízeních vedených u Okresního soudu v Děčíně je nepochybné, že žalobce uplatnil v obou soudních řízeních vůči stejnému žalovanému tentýž nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě stejných skutkových tvrzení za stejné období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2004. Odvolací soud tedy správně dovodil, že opětovnému uplatnění téhož nároku brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce již zahájeného řízení o ní (§ 83 odst. 1 a § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Okolnost, že řízení ve věci 8 C 32/2003 je přerušeno, nemá z hlediska podmínek řízení právní význam, neboť rozhodující je, že již dříve bylo zahájeno řízení o tentýž nárok mezi týmiž účastníky. Bezvýznamná je i okolnost, že žalobce v předchozím řízení pojmenoval uplatněný nárok jako tzv. rentu, kdežto v tomto řízení svůj nárok označil jako náhradu po pracovní neschopnosti. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se totiž hradí peněžitým důchodem, tzv. rentou (srov. § 445 obč. zák.). Jedná se o tentýž nárok vyplývající ze stejných skutkových tvrzení.
Překážka věci zahájené patří k neodstranitelným nedostatkům podmínek řízení, soud tuto podmínku řízení zkoumá z úřední povinnosti kdykoliv za řízení a zjistí-li, že o téže věci již probíhá jiné řízení mezi týmiž účastníky, je povinen řízení zahájené později zastavit podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., neboť nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 in fine o. s. ř. usnesením zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly, neboť za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání žalované, jež svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu