25 Cdo 3476/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem
ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se
sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr.
Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o 440.878,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 485/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2008,
č.j. 12 Co 92/2007-207, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, č.j. 25 Cdo 3476/2008-233, se
opravuje tak, že se do výrokové části vkládá tento další výrok:
„Dovolání do potvrzujícího výroku ohledně 8% úroku z prodlení z částky
232.000,- Kč od 30. 6. 2001 do zaplacení se zamítá.“
částky 185.678,30 Kč od 30. 6. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č.j. 12 Co 92/2007-207,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky
23.200 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 255.200,- Kč od 30. 6. 2001 do
zaplacení (výrok I), v zamítavém výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dalších 180.777 Kč s 8% úrokem z
prodlení od 30. 6. 2001 do zaplacení, „v zůstávající části“ jej v tomto výroku
potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky
III, IV).
K dovolání žalovaného (směřujícímu proti výrokům I a II rozsudku odvolacího
soudu) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, č.j. 25 Cdo
3476/2008-233, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2008, č.j. 12 Co
92/2007-207, v potvrzujícím výroku ohledně částky 23.200 Kč s 8% úrokem z
prodlení z této částky od 30. 6. 2001 do zaplacení, v měnícím výroku ohledně
částky 180.777 Kč s 8% úrokem z prodlení z této částky od 30. 6. 2001 do
zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil, v tomtéž rozsahu
zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 10. 2006, č. j. 8 C
485/2003-181, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že přezkoumal dovoláním
napadený rozsudek v celém rozsahu výroků o věci samé, shledal jej důvodným v
rozsahu shora citovaného zrušujícího výroku, nikoli však ohledně 8% úroku z
prodlení z částky 232.000,- Kč od 30. 6. 2001 do zaplacení (viz odůvodnění
rozsudku strana 4 odstavec třetí), avšak zřejmým nedopatřením opomněl vyjádřit
tuto částečnou nedůvodnost dovolání jeho částečným zamítnutím ve výrokové části
rozsudku.
K nápravě uvedené zjevné nesprávnosti (jejíž zjevnost vyplývá z porovnání
výrokové části a odůvodnění rozhodnutí) vydal předseda senátu dovolacího soudu
toto opravné usnesení podle § 164 a § 243c odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu
povinnost zaplatit žalobkyni 255.200 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Promlčení nároku posuzoval podle § 101 obč. zák. s tím, že
promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu
poprvé, v daném případě tedy od 22. 6. 2000, kdy žalobkyni vzniklo originární
právo proti žalovanému na regresní náhradu podle § 24 odst. 7 zákona č.
168/1999 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2004); jelikož žaloba byla podána 5.
3. 2003, uplatněné právo promlčeno není. Co do výše škody soud dospěl k závěru,
že v konkrétním případě, kdy došlo k totální škodě na území České republiky,
nelze zohledňovat cenovou hladinu v Rakousku, to by přicházelo do úvahy jen v
případě, že by k opravě došlo v Rakousku. Výši škody v částce 232.000 Kč soud
stanovil jako rozdíl obvyklé ceny vozidla (v ČR) v době nehody a zůstatkové
ceny po nehodě určené znaleckým posudkem; výši poplatku za zpracování v částce
23.200 Kč určil na základě interních pravidel žalobkyně pro delegaci případů
garančního fondu členu ČKP jako 10 % z hodnoty celkové náhrady a požadavek na
zaplacení částky 4.901,30 Kč označil za nedůvodný.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č.j. 12 Co 92/2007-207,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky
23.200 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku změnil rozsudek prvního stupně
tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dalších 180.777 Kč s
příslušenstvím, „v zůstávající části“ jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na zaplacení částky 4.901,30 Kč a
nedůvodnosti námitky promlčení, jinak považoval uplatněný nárok za opodstatněný
a při stanovení jeho výše měl za rozhodné, že došlo k poškození vozidla ve
vlastnictví rakouského občana, a proto vycházel z revizního znaleckého posudku,
zejména z jeho dodatku, jenž zohlednil cenové poměry vozidel v Rakousku, ač
takto zjištěnou výši škody označil pro nedostupnost objektivních podkladů jako
pouze orientační. Výše věcné škody uhrazená poškozenému pojišťovnou je dle
názoru odvolacího soudu zcela přiměřená. Za důvodný považoval odvolací soud i
nárok na zaplacení poplatku za zpracování, jehož výše byla určena v souladu s
pracovní směrnicí žalobkyně, neboť nelze vycházet z toho, kdy uvedená směrnice
a současné znění § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. začaly platit, ale je
nutno na danou věc pohlížet tak, že do té doby neupravená praxe přinesla
poznatky, které našly svůj odraz vtělením do zákona prostřednictvím jeho
novelizací.
Proti potvrzujícímu i měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, s
výjimkou potvrzení výroku o zamítnutí žaloby co do částky 4.901,30 Kč s
příslušenstvím, podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Žalovaný předkládá dovolacímu soudu k posouzení dvě základní
otázky. Za prvé, jakým způsobem a dle jakých kritérií je třeba stanovit výši
škody při totální škodě na vozidle a zda je pro toto určení relevantní místo
škodné události či občanství poškozeného majitele vozidla, a s tím související
otázku, zda může škůdce odpovídat podle § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb.
žalobci jinak (více), než kdyby odpovídal poškozenému přímo. Za druhou spornou
otázku považuje dovolatel důvodnost nároku žalobkyně na poplatek za zpracování
v paušalizované výši 10 % z věcné škody. K prvé otázce dovolatel zastává názor,
že podstatná je pouze škoda odpovídající hodnotě vozidla v daném místě a čase,
bez ohledu na občanství vlastníka. Připouští, že poškozený by měl dostat
takovou částku, aby si v daném místě mohl koupit stejné vozidlo v obdobném
stavu, má však za to, že rozhodnutí odvolacího soudu se s touto argumentací
nevypořádává a že pokud žalobkyně poškozeného přeplatila, nemůže být rozdíl na
úkor žalovaného. K druhé otázce dovolatel zdůrazňuje, že z žádného obecně
závazného právního předpisu povinnost platit poplatek za zpracování jako takový
nevyplývá a už vůbec ne ve výši, kterou si určí žalobkyně ve svých interních
předpisech a která ani neodpovídá znění novelizovaného § 24 odst. 8 zák. č.
168/1999 Sb., jež mluví o nákladech, a nikoli o paušální 10% náhradě. Dovolatel
též žádá o přezkum správnosti závěru, že právo žalobkyně na úrok z prodlení
vzniklo doručením výzvy a uplynutím lhůty k plnění, a to s ohledem na jeho
námitky ohledně výše uplatňovaného nároku. Dále je podle dovolatele nutné
posoudit důvodnost vznesené námitky promlčení s tím, zda se právo žalobkyně
promlčuje v obecné tříleté či naopak ve speciální dvouleté lhůtě stanovené pro
nároky z náhrady škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
jeho napadeném výroku I. a v měnícím výroku II. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o
právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že
při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může
shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem
zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní
význam pro řešení otázky nároku žalobkyně na poplatek za zpracování, v tomto
rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (pokud
směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé ohledně částky 23.200 Kč s
příslušenstvím) a dále je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
(pokud směřuje proti měnícímu výroku), a v tomto rozsahu je rovněž důvodné.
Odvolací soud správně dovodil, že právo České kanceláře pojistitelů vůči osobě
odpovědné za škodu má povahu originárního nároku, který se promlčuje podle §
101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle § 106 obč. zák.,
jež se vztahuje na nároky poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006). Promlčecí doba tzv. postižního práva
vůči škůdci počíná České kanceláři pojistitelů běžet ode dne, kdy zaplatila z
garančního fondu částku pojišťovně, která poškozenému poskytla pojistné plnění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1468/2007). Pokud odvolací soud vyšel z uvedeného právního názoru a dospěl k
závěru, že žalobou uplatněný nárok není promlčen, je jeho právní posouzení věci
správné.
Právo na úrok z prodlení má věřitel ze zákona, jde-li o prodlení s plněním
peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Není-li doba splnění dluhu
dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník
povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563
obč. zák.). Okolnost, že pohledávka je předmětem soudního sporu, nezbavuje
oprávněného práva na úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že pokud soudy obou stupňů
přiznaly žalobkyni právo na úrok z prodlení z přiznané částky ode dne
následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní ve výzvě k plnění zaslané
žalovanému bez ohledu na to, že žalovaný činil výši žalované pohledávky
spornou, nelze jim vytknout žádné pochybení.
Ustanovení § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2001
dává Kanceláři (žalobkyni) právo vůči tomu, kdo odpovídá za škodu, na náhradu
toho, co za něho plnila. Jedná se o všechny náklady Kanceláře, které musela
vynaložit za osobu, jež odpovídá za škodu. Dovolací soud sdílí názor odvolacího
soudu, že novelizované ustanovení § 24 odst. 8 zák. č. 168/1999 Sb. je nutno
vykládat jako snahu zákonodárce odstranit nejednoznačné znění původní právní
úpravy a výslovně zakotvit právo Kanceláře na náhradu nákladů zpracování
(vyřízení) věci pověřeným subjektem, které však bylo možno dovodit již za
předchozí právní úpravy výkladem, neboť tato úprava umožňovala Kanceláři na
základě dohody výkonem působnosti podle odstavců 2 a 7 jménem a na účet
Kanceláře pověřit člena Kanceláře (srov. § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. ve
znění účinném do 30. 4. 2004) a je-li takto pověřeným členem Kanceláře
pojišťovna jako samostatný podnikatelský subjekt, není pochyb o tom, že má
právo na náhradu nákladů, které jí v souvislosti s výkonem tohoto pověření
vznikly. Dovolateli je však nutno přisvědčit v tom, že z žádného obecně
závazného právního předpisu nevyplývá povinnost platit poplatek za zpracování v
paušální (procentní) výši a že interní pracovní směrnice žalobkyně ani její
dohoda s třetím subjektem nemůže být v tomto směru závazná pro žalovaného a
zakládat mu povinnost k náhradě takto stanoveného poplatku za zpracování.
Dovolatel důvodně poukazuje na to, že i novelizované ustanovení § 24 odst. 8
zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném od 29. 9. 2005 zakládá právo na náhradu
„nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu“, nikoli na
zaplacení nějakého paušálního poplatku. Jelikož soud prvního stupně i soud
odvolací bez dalšího vycházely ze žalobkyní požadovaného paušálního poplatku ve
výši 10% z celkové náhrady škody, nevypořádaly se s námitkami žalovaného a
nezabývaly se opodstatněností výše této části žalovaného nároku, je dovolání v
této části důvodné.
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 30. 4.
2004 Kancelář poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu
způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění
odpovědnosti. Takovou osobou může být jak provozovatel (§ 427 obč. zák.), tak i
řidič (§ 420 obč. zák.) nepojištěného motorového vozidla. Z uvedeného vyplývá,
že rozsah nároku žalobkyně vůči osobě odpovědné za škodu je shodný jako rozsah
nároku poškozeného vůči osobě odpovědné za škodu.
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době
poškození.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z obvyklé
ceny věci k okamžiku zničení (poškození), popřípadě z nákladů na uvedení věci
do původního stavu. Výši peněžité náhrady se stanoví objektivně a nezávisle na
okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněný pod č. 25/1990
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění opravy tiskových chyb
uveřejněné v rejstříku k ročníku 1990).
Zásadně se výše škody na věci určuje jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v
době a v místě škodné události obvykle prodávala věc ve stavu před poškozením,
a cenou, za kterou se v době a v místě škodné události obvykle prodávala
odpovídající věc s takovým druhem, rozsahem a stupněm poškození, které vzniklo
v důsledku škodné události (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č.
45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, v němž je
výslovně zdůrazněno, že by neměl být rozdíl mezi výší škody stanovené pro účely
trestního řízení a výší škody určené pro rozhodnutí o náhradě škody.)
Nelze-li výši škody činit závislou na okolnostech, které nemají souvislost se
škodnou událostí, není státní občanství či bydliště poškozeného vlastníka
vozidla, jemuž za škodu odpovídá osoba povinná k náhradě škody podle českého
právního řádu, okolností rozhodnou pro stanovení výše náhrady škody. V tomto
směru proto není právní názor odvolacího soudu správný.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že výše škody způsobené poškozením
automobilu měla být stanovena na podkladě cen platných v České republice, bez
ohledu na skutečnost, že poškozený je občanem cizího státu nežijícím v České
republice.
Lze dodat, že pokud žalobkyně (popřípadě jí pověřená pojišťovna) poskytla
poškozenému z garančního fondu plnění vyšší, než odpovídá rozsahu poškozeným
skutečně utrpěné škody, nemá právo na náhradu částky převyšující skutečnou
škodu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ohledně částky 23.200 Kč s příslušenstvím, v měnícím výroku ohledně
částky 180.777 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se (zčásti) vztahují i na rozsudek
prvostupňový, v tomto rozsahu zrušil i tento rozsudek, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu