25 Cdo 3518/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce F. J., zastoupeného Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem
Klatovy, Čs. Legií 42/I., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 499.349 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 8 C 160/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2008, č.j.
12 Co 140/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
499.349,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce
tvrdil, že proti nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení,
jenž vedl k vydání nezákonného trestního příkazu Okresního soudu v Klatovech ze
dne 15. 8. 2001, sp. zn. 1 T 164/2001, se neúspěšně bránil v řízení na ochranu
osobnosti, v němž mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jejíž
splnění bylo vymáháno exekučně. Tím byl nucen k prodeji svých nemovitostí, za
něž utržil mnohem menší částku, než byla odhadní cena zjištěná v rámci
exekučního řízení, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhradu uplatňuje. Soud prvního
stupně dovodil, že mezi žalobcem tvrzenými skutečnostmi, v nichž spatřuje
nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, neexistuje žádná
bezprostřední vazba na okolnost, že proti žalobci bylo vedeno exekuční řízení,
a není tedy dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem
orgánů činných v trestním řízení a vznikem tvrzené škody.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č.j. 12 Co
140/2008-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky promlčení,
překážky věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté a označil rozsudek soudu
prvního stupně za věcně správný z hlediska skutkových i právních závěrů.
Uzavřel, že pokud trestní příkaz Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 8.
2001, sp. zn. 1 T 164/2001, nebyl změněn ani zrušen, nemohl žalobci vzniknout
nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., a pokud žalobce dobrovolně
prodal nemovitosti v rozporu s § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do
31. 10. 2009, dopustil se protiprávního jednání, a prodal-li je za nižší cenu,
než by obdržel v exekuci, pak si způsobil škodu sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že důkazy v jeho prospěch nebyly v trestním řízení provedeny.
Nesouhlasí se závěrem soudu, že své nemovitosti prodal dobrovolně, když mu
hrozilo provedení výkonu dražby, za cenu, která by nepokryla ani závazky, pro
které byla dražba nařízena. Rovněž nesouhlasí s tím, že by prodal nemovitost v
rozporu s exekučními předpisy, neboť tak učinil až poté, co pohledávku, pro níž
byla exekuce vedena, uhradil. Považuje názor soudu na otázku příčinné
souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované spočívajícím v nesprávném
úředním postupu vedoucím k rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 1 T 164/2001 a v nesprávném úředním postupu ve věci trestního
oznámení na nečinnost státního zastupitelství a následně mu vzniklou škodou za
chybný. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, jelikož daná věc byla řešena v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí
odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud
nebyla řešena. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání
žalobce bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v
souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a
shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění
účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem
zák. č. 7/2009 Sb). pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro
který je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o.s.ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde
a Nejvyšší soud neshledal důvod ani pro založení přípustnosti dovolání podle
písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního
právního významu.
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem
škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou,
pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C
1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Vychází-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového závěru,
že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a
škodou vzniklou žalobci nevýhodným prodejem nemovitostí není příčinná
souvislost, a tento skutkový závěr dovolacímu přezkumu nepodléhá, jsou ostatní
námitky vznášené v dovolání irelevantní, napadené rozhodnutí není zásadně
právně významné, a dovolání proti němu tudíž není přípustné.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovoláním
nezpochybněném závěru, že odpovědnost státu za škodu není dána proto, že
trestní příkaz Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 1 T
164/2001, nebyl změněn ani zrušen. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z
těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 48/2006).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu