25 Cdo 3521/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně P. I. C. R., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. p.,
a. s., o 428.042,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 18 C 112/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. září 2006, č. j. 13 Co 243/2006-43, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ohledně částky 8.700,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od
24. 5. 2004 do zaplacení, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalující společnost se domáhala zaplacení 428.042,- Kč s příslušenstvím
sestávajících z částky 419.342,- Kč na nákladech, které v letech 2002 a 2003
vynaložila na zajištění náhradní pracovní síly za jejího jediného jednatele M.
K., zraněného v důsledku dopravní nehody dne 23. 5. 2002 (zaviněné zaměstnancem
S. O. pojištěného u žalované), a z částky 8.700,- Kč na nákladech vynaložených
na vypracování znaleckého posudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2006, č. j. 18 C 112/2005-24,
zamítl žalobu na zaplacení 428.042,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 24. 5. 2004
do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že jediný
jednatel a společník žalobkyně M. K. utrpěl při dopravní nehodě dne 23. 5. 2002
způsobené zaměstnancem S. O. (jenž byl u žalované pojištěn z titulu
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla) škodu na zdraví, v důsledku
čehož byl od 23. 5. 2002 do 12. 1. 2003, od 19. 3. 2003 do 11. 6. 2003 a od 21.
9. 2003 do 21. 10. 2003 v pracovní neschopnosti. Žalobkyně proto uzavřela se Š.
V. smlouvu o zastoupení (zraněného M. K.) s měsíční odměnou ve výši 30.000,-
Kč, kterou jmenovanému vyplatila v roce 2002 sedmkrát a v roce 2003 desetkrát;
celkové náklady vynaložené na zajištění náhradní pracovní síly za zraněného
jednatele činí 419.342,- Kč, částka ve výši 8.700,- Kč za znalecký posudek byla
znalci poukázána z účtu zástupkyně žalobkyně JUDr. M.e C. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že uplatněný nárok není zahrnut v taxativním výčtu nároků
obsaženém v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), když přímý nárok poškozeného
vůči pojišťovně odpovědné osoby na náhradu vzniklé škody vzniká pouze v
případech, kdy na straně poškozeného dojde ke vzniku škody, která svým
charakterem odpovídá některému z typů škod vyjmenovaných v § 6 zákona. Nárok
žalobkyně ovšem není škodou na zdraví (nespadá pod žádné ustanovení § 444 až
449 obč. zák.) ani ušlým ziskem, nýbrž se jedná o věcnou škodu v širším slova
smyslu, než v jakém ji vymezuje § 6 zákona. Nad rámec shora uvedeného pak soud
prvního stupně uvedl, že částka 8.700,- Kč nebyla vynaložena z majetku
žalobkyně, nýbrž její zástupkyně, a délka doby, po kterou byl M. K. v pracovní
neschopnosti, se liší od délky doby, po kterou byla zastupujícímu Š. V.
vyplácena odměna.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, č. j.
13 Co 243/2006-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem právním, že nárok žalobkyně není žádným z nároků
specifikovaných ve výčtu plnění, k nimž je pojistitel (žalovaná) za pojištěného
podle § 6 odst. 2 zákona povinen. Nejedná se ani o pohledávku z titulu škody
vzniklé poškozením, zničením či ztrátou věci, případně jejím odcizením, podle
písmena b) uvedené normy, ani o náklady vynaložené na právní zastoupení ve
smyslu písmena d) uvedeného ustanovení. Odvolací soud považoval za správné též
závěry soudu prvního stupně, jež byly vysloveny nad rámec meritorního
rozhodnutí. Uzavřel, že je-li výčet nároků uvedený v § 6 zákona taxativní,
nelze žalované jako pojistiteli uložit povinnost k žádnému jinému pojistnému
plnění za pojištěného, než jsou právě plnění tam uvedená. Podle odvolacího
soudu nebyla žalobkyně přímým účastníkem dopravní nehody, proto její majetková
újma nepochybně není škodou způsobenou provozem dopravních prostředků podle §
427 a násl. obč. zák.; ve vztahu mezi žalobkyní a pojištěným (jehož zaměstnanec
dopravní nehodu způsobil) by se mohlo jednat pouze o obecnou odpovědnost podle
§ 420 obč. zák., jelikož však újma vzniklá žalobkyni není v příčinné
souvislosti se škodnou událostí, nelze dovodit odpovědnost pojištěného, a tím
ani odpovědnost pojišťovny (žalované).
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, když řeší tuto otázku v rozporu s hmotným
právem“. Dovolání podává z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], neboť nárok uplatněný
žalobou je „nárok vyplývající z nároků z poškození zdraví, když se svou povahou
jedná o nárok na náhradu ztráty na zisku“. Žalobkyně uplatňuje náhradu za
náklady vynaložené na pracovní sílu, kterou si musela sjednat po dobu, kdy se
její jediný společník a jednatel ocitl v pracovní neschopnosti v důsledku
dopravní nehody, a tato škoda byla způsobena provozem vozidla, jehož
pojistitelem je žalovaná. Za této situace je tedy dána příčinná souvislost mezi
škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobkyně, neboť nedošlo-li by k
dopravní nehodě, žalobkyni by tato škoda nevznikla. Dovolatelka dále brojí
proti právnímu závěru soudů obou stupňů, že uplatněný nárok nepatří mezi nároky
uvedené v zákoně č. 168/1999 Sb., považuje jej za nesprávný, v rozporu s
hmotným právem [žalobkyně tvrdí, že uplatněný nárok je škodou na zdraví podle §
6 odst. 2 písm. a) zákona] i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkazuje na
rozhodnutí NS ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, z něhož doslova
cituje, že „Za škodu se považuje i snížení zisku o náklady na jinou osobu,
která v rozhodnou dobu musela činnost poškozeného vykonávat za něj“.). Jelikož
je nárok uplatněný žalobou nárokem z náhrady škody na zdraví, přičemž se jedná
o náhradu za ztrátu na zisku, kterou je žalovaná povinna v rozsahu a výši podle
občanského zákoníku plnit, žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů správně
zhodnotily provedené důkazy, rozsudek odvolacího soudu je postaven na řádně
zjištěném skutkovém stavu a na správném právním posouzení, proto není dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn. Navrhla, aby bylo dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, je zčásti přípustné, není však důvodné, jinak dovolání směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodoval o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem.
Žalobkyní požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem částek
představujících náklady vynaložené na zajištění náhradní pracovní síly za
zraněného jednatele včetně vyplacených odměn (428.042,- Kč) a náklady
vynaložené na vypracování znaleckého posudku (8.700,- Kč). Rozhodnutí
odvolacího soudu má proto ohledně každého z těchto nároků charakter
samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez
ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně
nároku na náhradu žalobkyní vynaložených nákladů na znalecký posudek ve výši
8.700,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je
přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr
měla vliv okolnost, že součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje
částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je
proto ohledně částky 8.700,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně nároku na náhradu nákladů vynaložených na
zajištění náhradní pracovní síly za zraněného jednatele včetně vyplacených
odměn ve výši 428.042,- Kč s příslušenstvím) shledal dovolací soud dovolání
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky zásadního
právního významu, zda pod nároky uvedené v § 6 zákona č. 168/1999 Sb. lze
zahrnout i nárok na náhradu nákladů vynaložených na zajištění náhradního
zaměstnance za osobu v pracovní neschopnosti v důsledku škodné události, za niž
odpovídá osoba se sjednaným pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 4 věty první zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
účinném v době vzniku uplatňovaného nároku, tj. před změnou provedenou zákonem
č. 47/2004 Sb., účinnou od 1. 5. 2004, uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění
odpovědnosti (dále jen „pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo
spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li
tento zákon jinak.
Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou
osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný
nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního
právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody
na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou
věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost
ji opatrovat, c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně vynaložených
nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a)
až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou
pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda se hradí
v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v
pojistné smlouvě.
Z této úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v
souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta
možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít
dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou
činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však
nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní
taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny; to je doplněno
vymezením negativním v ustanovení § 7, které naopak výslovně vyjmenovává
případy, na které se pojištění nevztahuje. Konečně je tu i limit výše
pojistného plnění, který doplňuje závěr o tom, že pojistné plnění je pojišťovna
povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999
Sb. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že ne každá škoda (újma) vzniklá
zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či
řidič, se odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je
povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny
zákonem stanovené podmínky.
V řízení bylo zjištěno [výhrady proti skutkovému stavu věci nejsou v dovolání
vznášeny a s ohledem na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. by ani nebyly způsobilým dovolacím důvodem], že žalobkyně vynaložila
uplatňovanou částku na zajištění náhradní pracovní síly tím, že uzavřela se Š.
V. smlouvu o zastoupení M. K., nacházejícího se v pracovní neschopnosti v
důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě zaviněné zaměstnancem osoby se
smluvním pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a po
dobu tohoto zastupování mu vyplácela smluvní odměnu. Žalobkyně se tedy domáhá,
aby žalovaná (pojistitel) nahradila finanční prostředky, které touto cestou
vynaložila.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud správně charakterizoval uplatněný
nárok jako nárok na náhradu skutečné škody, vzniklé vynaložením zvýšených
nákladů na zajištění provozu právnické osoby osobou, která zastupovala
jednatele společnosti po dobu pracovní neschopnosti. Není pochyb o tom, že na
straně dovolatelky nešlo o škodu na zdraví ani na věci, a to ani v širším slova
smyslu, jak dovozuje v dovolání, ani o ušlý zisk, nýbrž o specifický nárok, na
který zákon o pojištění odpovědnosti nepamatuje, resp. nepočítá s tím, že by
jej v případě jeho vzniku hradila pojišťovna přímo poškozenému. Na tom nic
nemění ani námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99; toto rozhodnutí
se týká skutkové i právní situace odlišné - zjišťování průměrného výdělku
poškozeného a způsobu zjišťování výše ušlého zisku podnikatele - a na daný
případ nedopadá.
Jestliže je správný závěr odvolacího soudu, že přímý nárok žalobkyně vůči
žalované pojišťovně není dán, není-li zahrnut v taxativním výčtu nároků
uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Petr Vojtek,
v. r.
předseda senátu