25 Cdo 3548/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3,
Orlická 4/2020, PSČ 130 00, proti žalované A. V., zastoupené JUDr. Jaroslavem
Adamem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o 94.135,00 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C
334/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. října 2013, č. j. 22 Co 2011/2013-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že byly naplněny
předpoklady ust. § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,
dle kterého má zdravotní pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na
péči hrazenou ze zdravotního pojištění poskytnutou svým pojištěncům, kteří
utrpěli újmu na zdraví protiprávním jednáním jiných osob. Za pomoci znaleckého
dokazování soud zjistil průběh nehodového děje, kdy žalovaná při výjezdu z
vedlejší komunikace se v prostoru křižovatky srazila s vozidlem přijíždějícím
po hlavní silnici, jehož řidič, snažící se zabránit střetu, vjel do
protisměrného pruhu. S poukazem na judikaturu soud dovodil, že v daném případě
byla příčinou dopravní nehody skutečnost, že žalovaná přijíždějící z vedlejší
komunikace nedala přednost vozidlu na silnici hlavní a řidič mající přednost v
jízdě již nemohl střet odvrátit. Žalovaná porušila své povinnosti, když se
nevěnovala plně řízení, nesledovala situaci v provozu a nerespektovala dopravní
značení o přednosti v jízdě. Při nehodě byly zraněny dvě osoby, jejichž léčení
si vyžádalo náklady, jejichž náhradu žalobkyně požaduje.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31.
října 2013, č. j. 22 Co 2011/2013-190, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými závěry
o příčině dopravní nehody a s právním posouzením soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla
v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to jednak otázky přípustnosti regresu
veřejné zdravotní pojišťovny s dopadem na společné jmění manželů, když
zdravotní péče byla poskytnuta manželovi žalované, a dále otázky pravidel pro
posuzování příčinné souvislosti, jejíž existence je vyžadována dle ust. § 55
zákona o veřejném zdravotním pojištění. Namítá, že pokud by soudy řádně
hodnotily důkazy, nemohly by dojít k závěru o zavinění žalované v plném
rozsahu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů znamenají zásah do principu bezplatné
zdravotní péče, když žalovaná je povinna hradit náklady zdravotní péče
poskytnuté jejímu manželovi, které, pokud by neplnila dobrovolně, mohou být
vymáhány i z prostředků společného jmění manželů. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že ke škodné události by nedošlo, kdyby dala přednost vozidlu
přijíždějícímu po hlavní silnici, a je přesvědčena, že řidič zmíněného vozidla
překročil povolenou rychlost, změnil směr jízdy a nevěnoval řízení dostatečnou
pozornost. Dovozuje, že není nutné dát absolutní přednost všem vozidlům, které
vidí, ona do křižovatky vjela v přesvědčení, že ji překoná, ač se k ní již
blížilo vozidlo po hlavní silnici. Ke střetu by nedošlo, nezměnil-li by druhý
řidič směr své jízdy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně
i soudu odvolacího s tím, že dovolatelka se mýlí, když uvádí, že rozhodnutí
soudů obou stupňů jsou v rozporu s právním řádem České republiky a že popírají
ústavně zaručené právo na poskytnutí bezplatné zdravotní péče ve vztahu k
poškozenému, manželu žalované. Výklad ust. § 55 zákona o veřejném zdravotním
pojištění podaný právním zástupcem dovolatelky by znamenal omezení práva
zdravotních pojišťoven náklady vymáhat. Žalovaná částka včetně jejího
příslušenství již byla žalobkyni za žalovanou uhrazena z pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dle ust. § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Na řešení otázek předložených v dovolání nezávisí napadené rozhodnutí.
Především je třeba uvést, že námitky dovolatelky jsou vesměs otázky skutkové,
nikoliv právní. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu ohledně
průběhu nehodového děje včetně námitek proti hodnocení závěrů znaleckého
posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost
dovolání. Dovolatelka sice jako otázku právní označuje posuzování příčinné
souvislosti, avšak zpochybňuje pouze skutkové závěry, z nichž vycházely soudy
obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm
založené skutkové závěry. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu
mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový
stav, s nímž ona nesouhlasí. Zpochybňováním skutkových závěrů, z nichž vychází
napadené rozhodnutí, se dovolatelka v podstatě domáhá přezkumu rozsudku
odvolacího soudu, jehož nesprávnost odvozuje od vlastního posouzení skutkového
stavu. Pokud brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu poukazem na porušení
principu bezplatné zdravotní péče, rozhodnutí soudu druhého stupně se opírá o
zcela odlišné argumenty.
Rovněž hypotetická možnost hrazení náhrady z prostředků společného jmění
manželů, není právní otázka, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí
(§ 237 o. s. ř.). Ostatně na samotný nárok zdravotní pojišťovny na náhradu
vynaložených nákladů na léčbu poškozeného (§ 55 zákona č. 48/1997 Sb.) nemá
vliv, z jakých prostředků bude náhrada uhrazena, nehledě k tomu, že v daném
případě již byla úhrada poskytnuta z prostředků pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu