25 Cdo 355/2001

25 Cdo 355/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. K. a B) Z.

K., proti žalovaným 1) J. K., 2) O. K. a 3) J. K., o 114.250,- Kč, vedené u

Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 80/91, o dovolání žalobců proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 30 Co

448/99-191, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným O. K. a J. K. na náhradě nákladů

dovolacího řízení 5.875,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet

advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným J. K., nemá žádný z účastníků právo na

náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobci se proti K. K. a jejímu vnuku J. K. domáhali zaplacení částky 114.250,-

Kč s příslušenstvím, představující náklady na zhodnocení rodinného domku čp. 53

na stavební parcele č. kat. 62, zapsané u Katastrálního úřadu P. na listu

vlastnictví č. 256 pro katastrální území V. B., které žalobci při provedení

přístavby dvou místností vynaložili v letech 1972 – 1979. Tehdejší vlastnice K.

K. (matka žalobce) jim slíbila, že za provedené stavební práce budou moci v

rodinném domku bydlet, avšak svůj závazek neplní; proto jí a jejímu vnukovi, na

nějž nemovitost převedla darovací smlouvou ze dne 19. 12. 1988, vznikl

neoprávněný majetkový prospěch.

Okresní soud Praha – východ poté, co usnesením ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C

80/91-13, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o náhradě

nákladů řízení, rozsudkem ze dne 8. 6. 1995, č. j. 3 C 80/91-82, ve znění

doplňujícího rozsudku ze dne 28. 3. 1996, č. j. 3 C 80/91-102, a opravného

usnesení ze dne 15. 8. 1996, č. j. 3 C 80/91-113, žalobu zamítl a rozhodl o

náhradě nákladů řízení. Po zjištění, že žalovaná K. K. v průběhu řízení zemřela

a že jejími dědici jsou O. K., J. K. starší a žalobce M. K., jednal nadále jako

s jejími právními nástupci s O. K. a J. K. starším. Vyšel ze zjištění, že K.

K. darovací smlouvou ze dne 19. 12. 1988 převedla nemovitost na svého vnuka J.

K. mladšího, aniž jej upozornila na to, že má určité závazky vůči žalobcům v

souvislosti s jejich údajnými investicemi do rodinného domku. Podle soudu proto

nebyly ve vztahu k němu splněny podmínky ustanovení § 454 obč. zák. o

bezdůvodném obohacení. Žalovaný O. K. v dané věci „nenese právní odpovědnost,

neboť nezískal prostřednictvím dědictví žádný majetkový zisk, který by přibyl

za života K. K. investicemi žalobců do jejího vlastnictví“. Kromě toho žalobci

předložili doklady o nákupu stavebního materiálu, které byly částečně

neprůkazné, neboť nezněly na jména žalobců (příp. zněly na jména jiných osob),

resp. pocházely z jiného období, než ve kterém žalobci měli provádět stavební

práce. Nebylo ani zjištěno, že by K. K. žalobcům přislíbila za práci platit.

K odvolání žalobců a žalovaného J. K. staršího Krajský soud v Praze

usnesením ze dne 3. 2. 1997, č. j. 28 Co 676/96, 677/96, 678/96-121, rozsudek

soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího

soudu především bránila projednání věci před soudem prvního stupně překážka

zastaveného řízení, neboť ačkoliv žalobci zaplatili soudní poplatek, okresní

soud nezrušil své usnesení ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C 80/91-13, jímž řízení

pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Kromě toho soud prvního stupně

odňal možnost jednat před soudem J. K. staršímu, s nímž ve skutečnosti v řízení

nejednal; odvolací soud mu proto uložil, aby jednal se všemi účastníky, tzn. se

všemi dědici po zemřelé K. K., když povaha projednávané věci vylučuje

rozhodnout dříve, než bude zjištěna výše dědických podílů.

Okresní soud Praha – východ poté, co usnesením ze dne 23. 4. 1997, č. j. 3 C

80/91-124, zrušil usnesení ze dne 31. 5. 1991, č. j. 3 C 80/91-13, rozsudkem ze

dne 3. 12. 1998, č. j. 3 C 80/91-159, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. D 1496/93, Nd 163/93,

zjistil, že dědicové po K. K. jsou O. K., J. K. starší a M. K., kteří získali

rovným dílem jednu polovinu nemovitostí zůstavitelky v P. B. a zůstatek na

vkladní knížce ve výši 12.012,- Kč; s prvními dvěma jednal jako s právními

nástupci zůstavitelky. K námitce promlčení vznesené žalovanými dovodil, že

nárok žalobců byl promlčen (§ 100, § 101, § 107 obč. zák.), neboť žalobci

ukončili stavební úpravy na nemovitosti v roce 1979, avšak žalobu podali u

soudu až dne 27. 3. 1991. Kromě toho J. K. mladší není ve sporu pasivně

legitimován, protože nezískal darovací smlouvou bezdůvodný majetkový prospěch

na úkor žalobců; nebyl totiž zavázán povinností finančně se s nimi vyrovnat v

souvislosti s jejich stavební činností. Žalobci navíc podle soudu výši nároku

dostatečně neprokázali.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2000,

č. j. 30 Co 448/99-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně věci

samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Posuzoval věc

ve smyslu § 868 obč. zák. podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12.

1991 a dovodil, že aktivní legitimaci domáhat se vydání majetkového prospěchu

(§ 452 obč. zák.) má ten, na jehož úkor byl majetkový prospěch získán. Pasivní

legitimaci, tj. povinnost vydat neoprávněný majetkový prospěch má pak zásadně

ten, kdo jej získal a jehož aktiva se tedy na úkor druhého zvětšila, nebo

oprostila od pasiv. V případě smrti přechází povinnost vydat neoprávněný

majetkový prospěch na dědice, avšak jen do výše nabytého dědictví; žalovaný J.

K. mladší, jemuž byla nemovitost darována, proto není pasivně legitimován, a

žalovaní O. K. a J. K. starší by mohli být povinni vydat neoprávněný majetkový

prospěch jen do výše nabytého dědictví, tzn. maximálně do výše 9.081,17 Kč.

Podle odvolacího soudu byl navíc nárok promlčen uplynutím subjektivní promlčecí

doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. Žalobcům se totiž nepodařilo prokázat

existenci údajné dohody se zemřelou K. K., podle níž mohli v domě bydlet a

provádět jeho stavební úpravy. Běh promlčecí doby proto podle odvolacího soudu

započal od vložení investic do domu, nejpozději v roce 1979, přičemž s ohledem

na stanovisko K. K. žalobci věděli nejpozději v roce 1982, že v jejím domku

nebudou trvale bydlet a proto si koupili vlastní stavební parcelu za účelem

výstavby rodinného domku. Byla-li žaloba podána v roce 1991, stalo se tak až po

marném uplynutí dvouleté promlčecí lhůty běžící od vložení investic do

nemovitosti.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost

dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a které odůvodňují podle ustanovení

§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vytýkají odvolacímu soudu především závěr o

počátku běhu promlčecí doby. Žalobci provedli investice do cizí nemovitosti,

kterou užívali až do okamžiku, než z ní byli vykázáni. Teprve vyklizením

nemovitosti mohl vlastník vybudované prostory užívat a mít z nich prospěch,

tedy až v tom okamžiku mu mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, podobně jako je

tomu v případě věci v podílovém spoluvlastnictví podle rozhodnutí publikovaného

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/82. Sporná je podle

dovolatelů i otázka pasivní legitimace v případech převodu nemovitosti v

průběhu užívání na jiný subjekt, tj. zda je povinnou osobou původní vlastník,

za jehož vlastnictví k investicím do nemovitosti došlo, nebo až nový vlastník,

kterému vzniká bezdůvodné obohacení tím, že může s výsledkem investic nakládat.

Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem

soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní J. K. mladší a O. K. ve vyjádření namítají nepřípustnost

podaného dovolání. Podle nich žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně

existence smlouvy s K. K. a jejího obsahu. Namítají, že R 37/82 řeší důsledky

spojené se zánikem spoluvlastnictví a právní názor ohledně počátku běhu

promlčecí doby od vyklizení nemovitosti však neobsahuje. Navrhli, aby dovolání

bylo zamítnuto.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.

30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako

soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle

dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před

1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě

uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky

řízení, a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném

případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný

opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami

uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve

věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti

rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,

kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl

vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238

odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž

bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve

výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí

po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 239 odst. 2

o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti

dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku

nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,

je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam.

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení

přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením

potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo

rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,

jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo

úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň

o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen

tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané

věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen

takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí

odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné

povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam

zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších

soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž

výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém

rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené

judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,

než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího

soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již

tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelé s odkazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod R 37/82 dovozují, že vlastníku nemovitosti, která byla

zhodnocena investicí osob, které v ní bydlí, vzniká bezdůvodné obohacení

(neoprávněný majetkový prospěch) okamžikem, kdy tyto osoby nemovitosti vyklidí,

neboť teprve tímto okamžikem má vlastník možnost nemovitost užívat a mít z ní

prospěch, a že teprve tehdy začíná běžet promlčecí doba podle § 107 obč. zák.

Tomuto závěru nelze přisvědčit.

Podle § 868 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb., pokud dále není uvedeno

jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1.

lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před

1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Vzhledem k tomuto ustanovení odvolací soud správně posuzoval nárok žalobců na

vydání prospěchu vzniklého investicí do nemovitosti provedenou v době do roku

1979 podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., ve znění

zákonů č. 58/1969 Sb., č.146/1971 Sb., č.131/1982 Sb., č.137/1982 Sb., č.

94/1988 Sb., č.188/1988 Sb., č.87/1990 Sb., č.105/1990 Sb., č.116/1990 Sb., č.

87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb.

Podle § 451 obč. zák. kdo na úkor občana nebo organizace neoprávněně získá

majetkový prospěch, musí jej vydat. Podle § 452 obč. zák. neoprávněným

majetkovým prospěchem je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo

plněním z neplatného právního úkonu, jakož i prospěch získaný z nepoctivých

zdrojů.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat neoprávněného

majetkového prospěchu, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo

plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěch z plnění bez právního

důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž právní důvod od počátku chyběl (právním

důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod.). Jedná se tedy o

případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. Plněním bez

právního důvodu mohou být i investice vynaložené na cizí věc (srov. Správu o

zhodnotení úrovne rozhodovania súdov SSR vo veciach zodpovednosti za

neoprávnený majetkový prospech podľa § 451 a nasl. O. z., prejednanej a

schválenej občianskoprávnym kolégiom Najvyššieho súdu SSR, Cpj 37/78 z 21. 12.

1978, která byla publikována pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 1979), jestliže neexistoval právní důvod (např. smluvní

ujednání s vlastníkem apod.), aby někdo jiný než vlastník do věci investoval

své prostředky. Vlastníku nemovitosti v tom případě vzniká prospěch v rozsahu,

v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila

(nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto

zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový

stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost,

kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska

bez významu.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu (správnost skutkových zjištění

dovolatelé nenapadají, ta ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání, která může

být založena pouze podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nepodléhají dovolacímu

přezkumu), že žalobci nejpozději v roce 1979 provedli ze svých prostředků

přestavbu nemovitosti ve vlastnictví K. K., aniž by s ní uzavřeli dohodu o

provedení investic, případně o povinnosti vlastnice k náhradě výdajů.

Dovodil-li, že v okamžiku vložení investic vlastnice nemovitosti na úkor

žalobců získala neoprávněný majetkový prospěch, který je povinna vydat, a že od

tohoto okamžiku též počal běh promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák.,

která uplynula před podáním žaloby, posoudil soud dovolateli vymezenou právní

otázku v souladu s ustálenou soudní praxí. Uvedený závěr není v rozporu ani s

rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79,

publikovaného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník

1982, který na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká nároků z investic do

společné věci mezi podílovými spoluvlastníky, zatímco žalobci nebyli

spoluvlastníky nemovitosti, do níž investovali své prostředky. Rozsudek

odvolacího soudu proto nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního

významu a podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

nejsou splněny.

Žalobci v dovolání dále uplatnili jako dovolací důvod nesprávnost závěru

odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaných. Posouzení této

dílčí právní otázky však není pro rozhodnutí ve věci rozhodující, neboť

odvolací soud zamítl žalobu pro promlčení nároku marným uplynutím promlčecí

doby podle § 107 odst. 2 obč. zák. před podáním žaloby. Žalobci namítaná

nesprávnost posouzení pasivní legitimace nároku, který je promlčen, nemá za

této situace z hlediska věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu význam

[srov. Stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc

2/83, publikované pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník

1983, podle nějž dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení,

nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém

případě zamítne].

Protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatelé ani netvrdí), že by rozsudek

odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.

1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není

tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky

proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.

1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými O. K.

a J. K. mladším bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1

a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají tito

žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z

odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon snížený o 20% za každou zastoupenou

osobu podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 2.900.- Kč

(vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75.-

Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k) a § l3 odst. 3 vyhlášky]. Žalovanému J. K.

staršímu pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4 věta

první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2003

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu

v