25 Cdo 3550/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce R. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem Frýdek-
Místek, Na Poříčí 1199, proti žalované M. D., zastoupené Mgr. Irenou
Křivánkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 68/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2009,
č.j. 8 Co 687/2008-188, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8.304,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.
Ireny Křivánkové, advokátky se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42.
1.460,- Kč žalobu zamítl, ohledně částky 300,- Kč řízení zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,
uzavřené dne 29. 6. 1996, bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku–
Místku ze dne 15. 5. 1998, č.j. 10 C 278/97-21, který nabyl právní moci dne 29.
6. 1998. Za trvání manželství v listopadu roku 1996 žalobce odjel do USA a v
bytě účastníků zanechal věci, které byly v jeho výlučném vlastnictví, a to
terarijní zvířata v ceně 30.000,- Kč, televizor zn. Sony v ceně 1.000,- Kč,
ošacení v ceně 1.215,- Kč, MC kazety v ceně 1.540,- Kč a CD disky v ceně
1.900,- Kč. V době jeho nepřítomnosti se o zvířata měla starat podle dohody
účastníků žalovaná. Ta je poté, co zvířata onemocněla, bez souhlasu žalobce
darovala v březnu či dubnu r. 1997 nějakému muži. Televizor byl nefunkční, a
proto jej žalovaná vyhodila. Půl roku po odjezdu žalobce do USA se žalovaná z
bytu účastníků odstěhovala a v bytě nezůstaly žádné věci kromě zbytků ošacení,
které byly v takovém stavu, že byly majitelem realitní kanceláře, jemuž
žalovaná odevzdala klíče od bytu, vyhozeny. Po právní stránce soud věc posoudil
podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a důvodným shledal požadavek žalobce
na zaplacení finančního ekvivalentu ve výši 34.935,- Kč, a to za terarijní
zvířata, televizor Sony, CD disky, 77 ks MC kazet a ošacení žalobce, jež nebyly
žalobci po vystěhování z bytu žalovanou vydány. V částce 1.460,- Kč,
představující finanční náhradu za pračku Whirlpool, minivěž Aiwa a 18 MC kazet
byla žaloba zamítnuta z důvodu, že žalobce neprokázal, že by se v bytě
účastníků uvedená pračka nacházela, bylo prokázáno, že minivěž Aiwa byla
žalobcem vyměněna ještě před jeho odjezdem za postel a 18 MC kazet bylo
prokazatelně odcizeno I. B. Soud neshledal důvodnou vznesenou námitku
promlčení, neboť podle § 100 odst. 2 obč. zák. se vlastnické právo nepromlčuje.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 8
Co 687/2008-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
zaplacení částky 34.935,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, věc však po právní stránce posoudil odlišně, když dospěl k
závěru, že jednáním žalované, tj. neoprávněným nakládáním s věcmi žalobce, byla
žalobci způsobena majetková újma, jejíž náhrady se lze domáhat ve smyslu
ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dovodil promlčení nároku
žalobce, když ke vzniku škody na terarijních zvířatech došlo v březnu či dubnu
1997, na televizoru zn. Sony nejpozději v květnu 1997 a na ostatních věcech
žalobce nejpozději 5. 5. 1998, kdy sestra žalované sdělila žalobci, že
žalovaná jím požadované věci nemá, přičemž žaloba byla podána k soudu až dne 6.
11. 2002, tj. po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Odvolací soud dále
uvedl, že desetiletá promlčecí lhůta v předmětné věci nepřichází v úvahu, neboť
nebylo prokázáno, že by žalovaná škodu způsobila úmyslně, a že s ohledem na
uvedené závěry se již nemusel zabývat subjektivní promlčecí dobou, základem
odpovědnosti ani výší škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Trvá na tom, že žalovaná mu způsobila svým jednáním
škodu úmyslně, když bez jeho souhlasu zcizila jeho věci, srozuměna s tím, že mu
vznikne škoda. Dovolatel nepovažuje námitku promlčení za důvodnou, neboť žalobu
podal před uplynutím desetileté objektivní promlčecí doby. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Popisuje okolnosti, které ji vedly k darování terarijních
zvířat a k nakládání s dalšími věcmi žalobce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán 12. 3. 2009, postupoval
dovolací soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky
ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději
se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou
úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to
neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího
k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno
jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého
výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou
vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn.
Dovolateli lze přisvědčit, že občanské právo tradičně – jelikož formy zavinění
občanský zákoník nevymezuje – vychází z hmotného práva trestního a definuje
úmysl tak, že škůdce věděl, že svým jednáním může škodu způsobit a také ji
způsobit chtěl (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může škodu způsobit,
a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Pro zkoumání
zavinění se používá tzv. objektivní měřítko s ohledem na konkrétní okolnosti
daného případu (tzv. konkrétnost objektivního měřítka) a na postavení a poměry
eventuálního škůdce (tzv. diferencovanost objektivního měřítka). Východiskem by
však vždy mělo být chování a jednání řádné a rozumné osoby. Ohledně úmyslného
jednání škůdce má důkazní břemeno poškozený (srov. Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1207).
Při posouzení zavinění ve formě úmyslu je – s ohledem na shora uvedené – třeba
vyjít ze zjištěného skutkového stavu, jenž není dovoláním zpochybněn. Odvolací
soud považoval za prokázané, že žalovaná bez souhlasu žalobce jeho terarijní
zvířata darovala neznámé osobě, televizor zn. Sony bez souhlasu žalobce
vyhodila a další věci žalobce zanechala v bytě, z něhož se odstěhovala, a
zaměstnanci realitní kanceláře je vyhodili. Žalovaná se v řízení vyjádřila, že
se o zvířata starala podle svých možností a schopností, ze zvířat (hadů) však
měla strach, neboť na ni útočila, z důvodu jejich onemocnění je bezúplatně
nabídla k odvozu, protože se obávala, aby neonemocněly děti. Poukazovala na to,
že televizor zn. Sony nebyl v provozuschopném stavu a ona neměla peníze na jeho
opravu, ve vztahu k dalším osobním věcem žalobce, tj. oblečení, MC kazetám a CD
diskům, které zanechala po vystěhování v bytě, uvedla, že pracovník realitní
kanceláře byl v kontaktu se žalobcem, proto předpokládala, že mu budou věci
uschovány. Žalobce v řízení nepředložil žádné důkazy, jimiž by uvedená tvrzení
žalované vyvrátil a prokázal úmysl žalované poškodit jej, proto nelze dospět k
závěru, že žalovaná chtěla svým jednáním poškodit žalobce, příp. věděla, že
svým jednáním takové poškození může způsobit a byla s tím srozuměna.
Dovolací soud se tedy ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v řízení nebylo
prokázáno úmyslné zavinění škody žalovanou, a proto nepřichází v úvahu
desetiletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody. Z
těchto důvodů je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci není naplněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů právo a žalované přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 6.620,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst.
1 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), to vše zvýšeno o 20 % DPH, celkem
tedy 8.304,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr,
v. r.
předseda
senátu