25 Cdo 36/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. H.,
s místem podnikání České Budějovice 3, Staroměstská 2050/15, IČO 12321541,
zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2,
Botičská 1936/4, proti žalované: Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 8,
Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o 141.162,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 66/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. 25 Co 227/2012-347,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.598,80 Kč k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta se sídlem
Praha 2, Botičská 1936/4, do tří dnů od právní moci rozsudku.
žalobu co do částky 121.983,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 11.
2008 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičem osobního motorového vozidla,
pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované
pojišťovny. Při nehodě byl poškozen nákladní automobil značky Iveco ML, jehož
vlastníkem je žalobce, který následně nechal vozidlo opravit u společnosti JH
Autodíly s.r.o. za celkovou cenu 292.278,- Kč a u žalované podle zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), uplatnil nárok na náhradu v celkové výši 308.263,- Kč (za odtah
vozidla, přeložení a odvoz nákladu, výměnu poškozené SPZ, ušlý zisk a za opravu
vozidla). Žalovaná mu vyplatila pouze částku 122.669,- Kč, mimo jiné s tím, že
výměnu poškozených 10 let starých dílů za díly nové nelze považovat za
navrácení do původního stavu. Žalovaná částka představuje srážku z výdajů na
opravu poškozeného vozidla. Soud při určení výše náhrady vyšel zejména ze
znaleckého posudku Ing. Josefa Ťoupalíka, podle jehož závěrů se hodnota vozidla
po opravě nezvýšila ani nesnížila, avšak při výpočtu výše škody (podle
znaleckého standardu číslo 1/2005 na oceňování motorových vozidel) je třeba
zohlednit nejenom zhodnocení provedené opravou, ale i tzv. korekci nákladů na
materiál, což představuje výpočet toho, co poškozený provedenou opravou v
podstatě ušetřil výměnou opotřebovaných dílů za díly továrně nové, což umožňuje
vyčíslit spravedlivě náhradu škody u vozidel opotřebovaných, u nichž lze opravu
provést i za snížených nákladů. Na základě znaleckého posouzení soud uzavřel,
že i u plastových dílů dochází k degradaci a opotřebení, proto princip korekce
nákladů na materiál se týká i jich. Jelikož podle znalce činila škoda částku
130.106,- Kč, zbývá doplatit dalších 19.179,- Kč, a ve zbytku soud žalobu
zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 25
Co 227/2012-347, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 121.983,- Kč s
příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkových závěrů soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním
posouzením výše skutečné škody. S přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2221/07 dovodil, že rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat
výši veškerých žalobcem vynaložených prostředků nutných k obnovení původního
majetkového stavu a je třeba zvážit účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených
na uvedení poškozené věci do původního stavu. Pokud obnovení původního stavu
není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena
účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události. Povinnost k
úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu nelze přenášet na poškozeného
a nedůvodně jej znevýhodňovat oproti škůdci. Podle znaleckých posudků J.
Spergera a Ing. Ťoupalíka hodnota automobilu před poškozením a po opravě se
nezměnila, takže ani v důsledku nahrazení opotřebovaných součástí součástmi
novými nedošlo ke zvýšení jeho obvyklé (tržní) ceny. Jestliže se nezměnil
majetkový stav žalobce, nemohl ani neoprávněně získat majetkové hodnoty, které
by vedly na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
nepřisvědčil námitce žalované, že se žalobce nechoval v souladu s § 415 obč.
zák., a dospěl k závěru, že náklady na opravu byly žalobcem vynaloženy účelně,
neboť likvidace škody, a tedy i oprava vozidla byla prováděna za účasti
pracovníka žalované, a k výměně starých dílů za nové došlo s jeho vědomím, aniž
byl žalobce upozorněn na případnou neúčelnost prováděné opravy, a významné je i
zjištění, že větší část vyměňovaných dílů byly prvky dlouhodobé životnosti.
Odlišný právní názor zaujal odvolací soud i na účelnost vynaložených nákladů na
znalecký posudek týkající se hodnoty vozidla před nehodou a po jeho opravě.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného
právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nedošlo ke změně majetkového stavu žalobce, a se závěrem o
účelnosti vynaložených nákladů na znalecký posudek, posuzující hodnotu vozidla
před nehodou a po jeho opravě. S poukazem na ust. § 415 obč. zák., podle nějž
je poškozený povinen počínat si tak, aby škoda byla minimalizována, uvádí, že
poškozený je vystaven rozhodnutí, jakým způsobem přistoupí k opravě poškozeného
vozidla, tj. pomocí jakých náhradních dílů a v kterém servisu opravu provede, a
je-li si vědom, že náklady na opravu budou hrazeny třetí stranou, není
motivován k provedení ekonomicky účelné opravy poškozeného vozidla. Při odpočtu
korekce nákladů na materiál jde o vyjádření hodnoty, kterou majitel opraveného
vozidla ušetří při výměně dílu podléhajícího opotřebení v důsledku jeho užívání
za díl továrně nový. U vozidel opotřebovaných lze opravu provést i za snížených
nákladů formou výměny za použité náhradní díly či levnější díly neznačkové.
Proto v případě výměny poškozených dílů je třeba zjistit, zda se jednalo o
díly, u kterých lze použít tzv. amortizaci či korekci nákladů na materiál, a
protože podle vyjádření znalce k degradaci a opotřebení dochází též u
plastových dílů, je třeba zde uplatit princip odpočtu korekce nákladů na
materiál, přičemž tento princip s judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu
není v rozporu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud správně vyšel z
konstantní judikatury a závěrů Ústavního soudu, neboť nedošlo-li opravou ke
zhodnocení vozidla oproti jeho stavu před poškozením, a tedy hodnota před
opravou a po opravě zůstala stejná, není důvod ke snižování náhrady účelně
vynaložených nákladů na odstranění následků škodné události pomocí tzv.
amortizace. Argumentace žalované je účelová, neboť z provedených důkazů
vyplynulo, že žalobce postupoval stejně jako v případě jiných oprav a k výměně
poškozených dílů došlo s vědomím pracovníka žalované. Navrhl zamítnutí
dovolání.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 8. 2012,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Ustanovení § 237 o. s. ř. bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12.
2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši majetkové újmy žalobce v důsledku dopravní
nehody vychází v dané věci z právního názoru, že poškozený má právo na náhradu
veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti jeho vozidla, a to za
podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně. Tento právní názor
odvolacího soudu, který je v jeho rozhodnutí blíže rozveden, je plně v souladu
s judikaturou Ústavního soudu, a to nejen s nálezem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn.
II. ÚS 2221/07, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, ale i s
nálezem z doby pozdější, v němž se Ústavní soud k uvedeným právním vývodům
přihlásil (nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13), a ostatně je v
souladu i s judikaturou dovolacího soudu, na niž odvolací soud poukázal.
Odvolací soud pak z hlediska uvedeného právního názoru posoudil skutkový
podklad, jenž v dané věci v podstatě převzal ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Na základě zjištění, že hodnota nákladního automobilu žalobce
před jeho poškozením ve srovnání s jeho hodnotou po provedené opravě se
nezměnila a dostala se na stejnou úroveň, že oprava byla prováděna za účasti
likvidátora žalované, s jehož vědomím došlo k výměně dílů při opravě, a že
většina vyměněných dílů byla dlouhodobé životnosti, uzavřel, že oprava byla
provedena účelně a směřovala pouze k odstranění následků škodné události.
Náklady na uvedení vozidla do původního stavu byly proto nutné a byly
vynaloženy účelně. Protože provedenou opravou se nezměnil majetkový stav
žalobce, a to ani v důsledku nahrazení opotřebovaných součástí součástmi
novými, nemohlo na jeho straně dojít k získání bezdůvodného obohacení, a za
tohoto stavu není důvod zvažovat ani tzv. korekci nákladů. Pokud skutková
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel a jež nejsou předmětem dovolacího
přezkumu, nedávají podklad k závěru o provedení ekonomicky neúčelné opravy
poškozeného vozidla, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost právního
posouzení dané věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatelka ohledně náhrady
nákladů na znalecký posudek neuvedla, v čem vidí nesprávnost právního názoru
odvolacího soudu, dovolací soud se v tomto rozsahu napadeným rozhodnutím
nezabýval pro chybějící náležitosti dovolání, a to bez ohledu na ust. § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, není naplněn.
Dovolací soud proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce
5.980,- Kč, určené podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 486/2012 Sb. (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 17. 1. 2013), z
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z
náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle § 137
odst. 3 o. s. ř. (1.318,80 Kč), celkem tedy 7.598,80 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu