25 Cdo 3671/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce E. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemateriální
újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 144/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2007, č. j. 1 Co
33/2007-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není opodstatněn nárok
žalobce na finanční zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou řízení
ve věci podnětu Generální prokuratuře k podání stížnosti pro porušení zákona ze
dne 22. 11. 1990 proti rozhodnutí o zabrání věcí. Vrchní soud v Praze dne 16.
12. 1994 vyslovil, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon, a návrh na zabrání
věcí zamítl. K žádosti žalobce o vrácení věcí ze dne 29. 4. 1995 Okresní soud v
Příbrami dne 30. 6. 1999 žalobci nevyhověl s tím, že soud nikdy tyto věci
nepřevzal, a tedy je nemůže vydat. Rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 10. 2002, č.
j. 17 C 179/2000-37, byla České republice uložena povinnost zaplatit žalobci na
náhradě škody za nevydané věci částku 22.920,- Kč. S poukazem na ustanovení §
13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, dovodil, že k vyvážení
nemajetkové újmy vzniklé žalobci nesprávným úředním postupem (k vrácení
zabavených věcí nedošlo a trvalo několik let, než se žalobce dozvěděl, že věci
ani neexistují, respektive nejsou a nikdy nebyly v dispozici soudu) je
dostačující konstatování porušení práva ze strany žalované a omluva, kterou
učinila v přípisu ze dne 3. 7. 2006, neboť hodnota věcí zabavených žalobci při
domovní prohlídce byla zanedbatelná a nejednalo se o věci, které by byly
nenahraditelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v řešení následujících
otázek: 1) zda může odvolací soud potvrdit výrok napadený odvoláním a současně
změnit výrok o nákladech řízení, který odvoláním napaden není; 2) zda vyvodil
odvolací soud správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 428/05; a 3) zda lze zdlouhavost řízení vyřešit pouhou omluvou
(podle dovolatele to přichází v úvahu jen při prodlení trvajícím několik dní,
nikoliv let). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, a aby v celém rozsahu zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem
vydán dne 21. 8. 2007, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj.
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12,
čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině
prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí
odvolacího soudu skutečně spočívá.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
a přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. proti němu není dána (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003),
nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně významné po právní stránce ani
ve vztahu k namítané vadě řízení uplatňované ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. právě ohledně nákladového výroku dovoláním napadeného rozhodnutí.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že odvolací soud nevyvodil
správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05, neboť odvolací soud se v rámci svého právního posouzení věci v
odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na tento nález vypořádal a vysvětlil,
proč argumentaci v něm uvedenou nemůže v dané věci použít, byť hovoří ne zcela
přesně o „omezení osobní svobody“ v souvislosti s trestním stíháním. Nález se
totiž vztahuje na nárok na náhradu imateriální újmy způsobené trestním
stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, a to podle úpravy obsažené v
zákoně č. 82/1998 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.
V dané věci byl však aplikován zákon ve zněním účinném po novele č. 160/2006
Sb. a posuzovány podmínky pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v
penězích. Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v řešení otázky,
zda lze újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyřešit pouhou omluvou tam,
kde řízení trvalo několik let. Podle § 31a odst. 2 zákona se zadostiučinění
poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a
samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé
újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Z toho vyplývá, že
peněžitá kompenzace je formou náhrady, která se uplatní tehdy, není-li možné
vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem
nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V obecné rovině tedy
je i omluva způsobilým prostředkem náhrady (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, bod 25), přičemž zákon v ustanovení §
31a odst. 2 věty druhé a odst. 3 stanoví kritéria, která má soud při stanovení
rozsahu náhrady zvažovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti
posouzení věci soudem, který se kromě délky řízení zabýval i hodnotou
předmětných věcí a dopadem délky řízení do osobnostní sféry žalobce (význam
řízení pro účastníka), tj. k okolnostem, za nichž k újmě došlo, nelze pro
konkrétní právní posouzení zákonných kritérií připisovat rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu
mělo z hlediska dovoláním vymezených otázek ve věci samé po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není dovolání
podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je tudíž odmítl podle § 243b
odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy
žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu